ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2631.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2631/2021-155
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce: R. D. M. , bytem XY, zastoupený Mgr. Michalem Majchrákem, Ph.D., advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, U Sirkárny 467/2a, proti žalovanému: V. Š. , narozený XY, bytem v XY, zastoupený Mgr. Jindřichem Lvem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 196/38, o zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 9 C 200/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. března 2021, č. j. 5 Co 1115/2020-127, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 11.374,- Kč k rukám jeho zástupce, Mgr. Jindřicha Lva, advokáta se sídlem v Praze 2, Belgická 196/38, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prachaticích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 6. 2020, č. j. 9 C 200/2018-95, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 200.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 30. 6. 2018 do zaplacení (výrok I.), a žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 66.886,- Kč (výrok II.).
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 10. 3. 2021, č. j. 5 Co 1115/2020-127, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 25.478,- Kč (výrok II.).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že mezi žalobcem a tehdy nezletilým žalovaným, zastoupeným jeho otcem, byla uzavřena dne 20. 11. 1991 dohoda, na jejímž základě žalobce poskytl finanční prostředky na rekonstrukci nemovitosti ve vlastnictví žalovaného na adrese XY (dále „předmětná nemovitost“), a dále dne 6. 8. 1992 Smlouva o obchodní dohodě týkající se užívání a pronájmu předmětné nemovitosti. Mezi účastníky bylo nesporné, že obě uvedené dohody jsou absolutně neplatné, neboť nebyly předloženy opatrovnickému soudu ke schválení dle ustanovení §28 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“). Žalovaný poskytoval žalobci plnění dle smlouvy ze dne 6. 8. 1992 i přes její neplatnost, a to až do roku 2011, pročež soudy nižších instancí dovodily, že v roce 2003 (po nabytí zletilosti žalovaného) byla mezi účastníky řízení konkludentně uzavřena nepojmenovaná smlouva, na základě níž vzniklo žalobci právo užívat na dobu neurčitou podkroví předmětného domu a zároveň podílet se na zisku představovaném nájemným z pronájmu části předmětné nemovitosti. V nyní projednávané věci se žalobce domáhá vrácení finančních prostředků použitých na rekonstrukci předmětné nemovitosti. Soudy nižších stupňů konstatovaly, že žalobce předmětnou investici provedl v rozmezí let 1991 a 1992 na základě neplatné dohody z roku 1991, nikoli na základě dohody z roku 2003, od níž dne 25. 5. 2018 odstoupil. Shledaly, že bezdůvodné obohacení na straně žalovaného ve smyslu ustanovení §451 odst. 2 obč. zák. vzniklo zhodnocením jeho nemovitosti již okamžikem dokončení rekonstrukce v roce 1992, a tudíž se právo žalobce na vydání tohoto neoprávněného majetkového prospěchu promlčelo v roce 1995 (§107 odst. 2 obč. zák.). Námitku promlčení nepovažovaly za nemravnou, jelikož promlčecí doba marně uplynula i v případě, že by její běh započal až v roce 2011, kdy přestala být ze strany žalovaného respektována dohoda z roku 2003 (což dokládají též skutkové závěry vyslovené v řízení vedeném u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 9 C 64/2016, jakož i průběh řízení vedeného u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 6 C 57/2011), přičemž žalobci tehdy nic nebránilo domáhat se vydání předmětného bezdůvodného obohacení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má za to, že dohodu uzavřenou v roce 2003 je nutno vykládat tak, že oba účastníci řízení projevili po nabytí zletilosti žalovaného shodnou vůli pokračovat v již dříve dohodnutém, což znamená, že „žalovaný poskytne nemovitost, žalobce poskytne finanční prostředky na její rekonstrukci a plody (užitky) z tohoto spojení dvou majetků vzniklé si účastníci rozdělí“. Domnívá se, že odvolací soud účelově rozdělil právní vztah mezi účastníky řízení do dvou samostatných a na sobě nezávislých právních vztahů, ačkoli jej měl kvalifikovat jako jeden právní vztah, který byl v roce 2018 zrušen. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3038/2018 (označený rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Dále vyjadřuje přesvědčení, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4744/2017, při stanovení počátku běhu promlčecí doby. Poukazuje na pravomocné soudní rozhodnutí, které potvrdilo existenci právního vztahu mezi účastníky řízení, pročež označuje za absurdní úvahu odvolacího soudu, že měl nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatnit již v roce 2011. Nadto vyzdvihuje s odkazem rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3573/2020, rozpor námitky promlčení s dobrými mravy. Připomíná rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13 (zmíněné usnesení, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), uznávající námitku zásahu do ústavně zaručených práv jako dovolací důvod a v tomto směru uvádí, že odvolací soud diskriminoval žalobce z důvodu národnosti. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný vyjádřil nesouhlas s podaným dovoláním. Zdůraznil, že soudy obou stupňů postupovaly v souladu s hmotněprávními i procesněprávními předpisy. Uvedl, že argumentace žalobce stran otázky výkladu smlouvy odvolacím soudem je tendenční, výlučně ve prospěch žalobce. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce pro žádnou z jím vymezených právních otázek není přípustné.
Se zřetelem k tomu, že posuzovaný právní poměr účastníků vznikl přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (tj. před 1. 1. 2014), byla věc soudy nižších stupňů posuzována podle dosavadních právních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (k tomu srovnej §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014).
V rozhodovací praxi dovolacího soudu se konstantně připomíná, že u práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je speciálně stanovena dvojí kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní, která je dvouletá (§107 odst. 1 obč. zák.), a objektivní tříletá, resp. desetiletá (§107 odst. 2 obč. zák.), přičemž jejich počátek je upraven odlišně. Tyto promlčecí doby tak počínají, běží a končí nezávisle na sobě a skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí bez ohledu na druhou promlčecí dobu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3634/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1374/2018, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4744/2017).
Běh objektivní promlčecí doby počíná přitom již okamžikem (faktického) vzniku bezdůvodného obohacení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2567/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 466/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1421/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2964/2018). Ke vzniku bezdůvodného obohacení investicí do cizí věci dochází pak v zásadě okamžikem zhodnocení cizí věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4047/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 355/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2964/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1941/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3766/2017). Závěr odvolacího soudu, dle něhož ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného (v důsledku investic vynaložených žalobcem na rekonstrukci nemovitosti ve vlastnictví žalovaného) došlo v roce 1992, neprotiví se tedy ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Též navazující závěr, dle nějž pohledávka žalobce je již promlčená, je konformní s výše citovanou rozhodovací praxí, neboť vzniklo-li bezdůvodné obohacení žalovaného v roce 1992, objektivní promlčecí doba (odvíjející se právě od okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení) uplynula v roce 1995.
K argumentaci dovolatele, že „neměl důvod“ se v době plnění dohody z roku 2003 domáhat vydání bezdůvodného obohacení vzniklého zhodnocením nemovitosti žalovaného z finančních prostředků žalobce, sluší se připomenout hledisko, artikulované již dříve v některých kontextech dovolacím soudem, dle něhož neplatnost smlouvy představující jevově titul pro určitý přesun majetkových hodnot neimplikuje nutně, že je na dané plnění třeba od počátku nazírat jako na bezdůvodné obohacení, existuje-li zde rovněž jiný právní důvod, jejž by uvedený kontrakt v případě své platnosti překrýval, který ovšem v situaci neplatnosti řečeného právního úkonu vystupuje do popředí a zmíněný majetkový přesun alespoň po určitý časový úsek činí opodstatněným (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2100/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 93/2017); dotčený právní důvod pak odpadá ve chvíli, kdy se stane zřejmým, že daný příslib nebude realizován (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3312/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 46/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1215/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3472/2019, nebo přiměřeně též dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4744/2017).
Odvolací soud v napadeném rozsudku formuloval skutkové zjištění, že nejpozději na počátku roku 2011 přestala být dohoda z roku 2003 ze strany žalovaného plněna, čehož si žalobce byl vědom. Nejpozději na počátku roku 2011 tak muselo být žalobci zřejmé, že žalovaný nadále nehodlá akceptovat užívací právo žalobce k předmětné nemovitosti (jejímu podkroví), jímž snad mohly (měly) být – dle přesvědčení žalobce – konzumovány investice vynaložené na rekonstrukci předmětné nemovitosti, a tudíž počátek promlčecí doby byl – posuzováno z benevolentnějšího hlediska – odsunut právě nejpozději na počátek roku 2011. Domáhal-li se žalobce žalobou podanou u Okresního soudu v Prachaticích dne 2. 8. 2011 toliko povinnosti umožnit mu užívat podkroví předmětného domu, předložení určitých dokumentů a zaplacení částky 186.135,- Kč, nikoli však vydání bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající zhodnocení předmětné nemovitosti, jedná se výlučně o jeho dispoziční oprávnění rozhodnout, který hmotněprávní nárok u soudu uplatní a který nikoliv. Běh promlčecí doby v nyní projednávané věci přitom nezávisí na výsledku řízení zahájeného zmíněnou žalobou dne 2. 8. 2011, jelikož nárok žalobce na vypořádání investice vložené do předmětné nemovitosti a nárok na užívání dotčené nemovitosti ze strany žalobce představují dva samostatné nároky, a proto rozhodnutí o jednom z těchto nároků ničeho nevypovídá o druhém z nich.
Vyjadřuje-li žalobce nesouhlas s hodnocením provedeného dokazování a z něj plynoucími závěry o existenci dvou samostatných právních vztahů mezi účastníky, a to jednak v důsledku investice vložené žalobcem na rekonstrukci předmětné nemovitosti, jednak na základě dohody o způsobu užívání předmětného domu, jeho částečného pronájmu a dělení zisku z tohoto pronájmu, brojí svými argumenty proti skutkovým zjištěním, jakož i proti způsobu hodnocení důkazů, jež ovšem předmětem dovolacího přezkumu učinit nelze. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) totiž nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. již výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017).
Přiléhavost postrádá odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3038/2018, řešící odstranění možné neurčitosti ujednání postupem dle §35 odst. 2 obč. zák., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na posouzení nikoli neurčitého ujednání stran o investici do předmětné nemovitosti a o jejím užívání. Pro úplnost lze uvést, že Nejvyšší soud opakovaně vysvětluje, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích ustanovení §237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019). Tak tomu však v projednávané věci není. Námitky žalobce týkající se nemožnosti refundace zhodnocení předmětné nemovitosti s ohledem na dělbu užitků z takové rekonstrukce plynoucích jsou ryze spekulativní a ničím nepodložené.
Ve vztahu k rozporu námitky promlčení s dobrými mravy Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, v nichž by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3355/2016, či ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4769/2018, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, uveřejněný pod číslem 29/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1846/2018, či dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3573/2020). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je přitom třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009). Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1283/2019).
Formulovat úsudek o rozporu či konformitě uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy pak v zásadě přísluší soudům nižších stupňů, vybaveným bezprostředním přístupem ke skutkovým zjištěním, nikoli dovolací instanci, jež plní úlohu soudu toliko přezkumného, nikoli nalézacího. Nejvyšší soud posuzuje pouze to, zda nejsou úvahy soudu prvního stupně, respektive soudu odvolacího zatížené zjevnou nepřiměřeností (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014, ze dne 15. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3392/2014, ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1384/2017, či ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1948/2018).
O výjimečný případ, v němž by ve světle citované judikatury pro rozpor s dobrými mravy nebylo lze přihlédnout k jinak důvodně vznesené námitce promlčení, v posuzovaném případě zjevně nejde, a to již jen se zřetelem k době, po kterou žalobce zůstával nečinný a jež násobně překračuje dobu promlčecí (promlčecí doba uplynula v roce 1995, respektive nejpozději v roce 2013, a žaloba byla podána až v roce 2018), ačkoliv mu ve včasném uplatnění práva – objektivně posuzováno – nebránila žádná překážka.
Ani argumentace poukazující na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, dovolání přípustným nečiní, a to již proto, že závěr plynoucí z citovaného rozhodnutí Ústavního soudu (o tom, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.), na nějž Ústavní soud znovu odkázal kupř. i v nálezu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, byl recentní rozhodovací praxí Ústavního soudu překonán (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22. a 23., stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39., jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 72/18). I Ústavní soud tedy považuje za ústavně konformní požadavek kladený na dovolatele, který je spojen s podáním dovolání, tj. řádně vymezit nejen dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.), ale i některý z předpokladů přípustnosti dovolání obsažený v ustanovení §237 o. s. ř. s tím, že argumentace porušením základních práv a svobod nenahrazuje ani vymezení dovolacího důvodu a ani některého z předpokladů přípustnosti dovolání.
Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že k případným novým dovolacím argumentům obsaženým v doplňujícím podání žalobce ze dne 3. 9. 2021 přihlédnout nemohl s ohledem na ustanovení §240 a §241b odst. 3 o. s. ř.
Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o nákladech prvostupňového řízení, a výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, je žalobce povinen žalovanému tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 11.374,- Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 9.100,- Kč – §1 odst. 2, §2 odst. 1, §6 odst. 1, §7 bod 5. a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalovaného je plátcem daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a §14a odst. 1 advokátního tarifu a §23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 1.974,- Kč.
Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalovaného, který je advokátem (§149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení §160 odst. 1, část věty před středníkem a §167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 12. 10. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu