ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1283.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 1283/2019-203
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: ZEMPOL spol. s r.o. , IČ 48168882, se sídlem Pohled 249, zastoupený JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, proti žalovanému: Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o zaplacení 670 238,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 206/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2017, č. j. 70 Co 387/2017-126, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (dle §243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce napadl dovoláním tu část v záhlaví označeného rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. 4. 2017, č. j. 4 C 206/2015-82, v zamítavém výroku I. o zaplacení částky 670 238,20 Kč s příslušenstvím. Dovoláním nenapadenou částí rozsudku odvolacího soudu byl přitom rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku II., jímž byla zamítnuta žalobu o určení, že žalobce má za žalovaným „nevypořádanou pohledávku podle zákona č. 229/1991 Sb.“ ve výši 3 020 319 Kč, a v souvisejícím nákladovém výroku III., a věc byla v uvedeném rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel předestřel otázku počátku běhu subjektivní promlčecí doby nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení §107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen – „obč. zák.“), spočívajícího v nájemném, jež zaplatil za užívání části „objektu bramborárny“ na základě neplatné nájemní smlouvy v domnění, že je jejím nájemcem, přestože měl objekt ve skutečnosti v celém rozsahu ve svém vlastnictví. Měl za to, že v daných souvislostech nebyla tato otázka v judikatuře dovolacího soudu vyřešena. V obecné rovině se měl odvolací soud při jejím řešení nadto odchýlit od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1964/2013, a ze dne 18. 3 2014, sp. zn. 30 Cdo 2014/2013. Dovolatel mínil, že subjektivní promlčecí doba počala běžet až okamžikem právní moci rozsudku, jímž bylo z podnětu jím podané žaloby určeno jeho vlastnické právo k předmětnému objektu jako celku, a nikoliv již v roce 2011, kdy byla určovací žaloba teprve podána. Za odporující judikatuře dovolacího soudu měl dovolatel, odkazuje opět na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3 2014, sp. zn. 30 Cdo 2014/2013, též závěr soudů nižšího stupně o tom, že žalovaným vznesená námitka promlčení uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení nekoliduje s dobrými mravy.
Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Protože bezdůvodné obohacení mělo spočívat v přijetí peněžitého plnění poskytnutého na základě neplatné smlouvy uzavřené dne 1. 3. 1995, tj. před 1. 1. 2014, řídí se práva a povinnosti účastníků řízení zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, účinným do 31. 12. 2013 (srov. část pátou, hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, §3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; z judikatury viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1632/2017, nebo ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1948/2018).
U práva na vydání bezdůvodného obohacení byla tímto zákonem stanovena dvojí, kombinovaná promlčecí doba, subjektivní a objektivní. Pro stanovení počátku běhu objektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu §107 odst. 2 obč. zák. byl rozhodující okamžik, kdy bezdůvodné obohacení skutečně (fakticky) vzniklo. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby (§107 odst. 1 obč. zák.) byl pak rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozvěděl o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, přičemž nebylo podstatné, že měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět již dříve. Bylo přitom nutno vycházet z prokázané, skutečné, nikoliv jen předpokládané vědomosti oprávněného. Touto vědomostí se pak nemínila znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž bylo lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012, ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009, či ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2626/2009). Schopnost ochuzeného relevantní fakta právně kvalifikovat rozhodná nebyla (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3977/2007, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3169/2012, a ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5129/2014). Běh subjektivní promlčecí doby se tedy odvíjel od okamžiku, kdy se ochuzený dozvěděl o rozhodných skutečnostech, nikoli od okamžiku, kdy byly tyto rozhodné skutečnosti soudem v odůvodnění pravomocného rozhodnutí výslovně konstatovány (srov. rozsudek ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2373/2016). Rozhodujícím by totiž subjektivní moment, kdy se oprávněný dozvěděl všechny takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 931/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5328/2015, rozsudek ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002).
Vzaly-li tedy soudy nižšího stupně za prokázané, že si dovolatel z hlediska jím uplatněného nároku rozhodných skutkových okolností (o tom, že smlouvou o převodu sjednanou dne 22. 2. 1995 nabyl celý „objekt bramborárny“, coby součást privatizovaného podniku, a nikoliv toliko jeho část, a že tudíž peněžité plnění následně poskytované žalovanému na podkladě „nájemní smlouvy“ uzavřené dne 1. 3. 1995 a jejích následných dodatků na úhradu domnělého nájemného je plněním z neplatného právního důvodu), musel být vědom nejpozději v roce 2011 (resp. v případě pozdějších plateb uskutečněných do roku 2012 v okamžiku plnění), kdy skutečnosti týkající se převodu objektu uplatnil v žalobě, jíž se domáhal určení svého vlastnického práva k dané nemovitosti jako celku, jsou jeho závěry zcela logické a přesvědčivé, a nikoliv excesivní. Za daného skutkového stavu pak konkluze odvolacího soudu o tom, že dvouletá subjektivní promlčecí doba (§107 odst. 1 obč. zák.), v níž bylo nutno nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatnit u soudu, počala běžet již okamžikem, kdy se žalobce skutečně dozvěděl (nejpozději v roce 2011, resp. v případě pozdějších plateb v roce 2012) o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal (a nikoliv až okamžikem, kdy na podkladě jím podané žaloby bylo jeho vlastnické právo deklarováno pravomocným soudním rozhodnutím), plně korespondují výše citované judikatuře dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit. V situaci, kdy žaloba o vydání vzniklého bezdůvodného obohacení byla podána až 9. 5. 2015, přitom plně obstojí i závěr soudů nižšího stupně o tom, že ke dni zahájení soudního řízení byl uplatněný nárok již promlčen (§107 odst. 1 obč. zák.).
Výše uvedeným konkluzím odpovídá i dovolatelem odkazovaný rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, jenž v souladu s citovanou judikaturou spojuje vědomost ochuzeného o rozhodných okolnostech se znalostí informací umožňujících mu uplatnit nárok na vydání bezdůvodného obohacení v občanském soudním řízení. Rozsudek sp. zn. 30 Cdo 1964/2013 pak na posuzovaný případ zjevně nedopadá, když je jím řešen počátek běhu subjektivní promlčecí doby v případě nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2014/2013 se dovolací soud konečně zabývá uplynutím promlčecí doby v režimu odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím; zde vyjádřené konkluze o okamžiku nabytí vědomosti o rozhodných skutkových okolnostech navíc vychází ze situace, kdy ochuzený byl řízení o určení vlastnického práva účasten v procesním postavení žalovaného, a nikoliv žalobce, jak je tomu v projednávané věci.
Užití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je pak dovolací soud oprávněn učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními totiž povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající postavení pouze přezkumné instance, korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3186/2014, nebo ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004 ).
Dobrým mravům přitom zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1860/2011). Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení, tak lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014, publikovaný v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva pod č. 84/2017). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoliv z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009).
Nevyšlo-li tedy za řízení najevo, že by k marnému uplynutí promlčecí doby po vzniku nároku přispěl právě žalovaný (chováním nastalým po soudy nižšího stupně uvažovaném počátku běhu subjektivní promlčecí doby – rok 2011; např. tím že by dovolateli v uplatnění nároku jakkoliv bránil nebo jej udržoval v mylném přesvědčení, že dluh dobrovolně uhradí), pak závěr soudů nižšího stupně o tom, že vznesená námitka promlčení (coby legální prostředek, jímž žalovaný sledoval obranu svých práv) nepředstavuje zneužití práva na úkor dovolatele, které by bylo lze kvalifikovat jako rozporné s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), plně koresponduje výše citované judikatuře, již není třeba jakkoliv měnit či modifikovat.
Dovolatelem odkazovaný rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2014/2013 pak kolizi vznesené námitky promlčení s dobrými mravy shledává v od posuzovaného případu odlišné situaci, kdy objektivní promlčecí doba uplynula dříve, než počala běžet dosud zachovaná promlčecí doba subjektivní.
Zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání tak vzhledem k výše uvedenému nebyly v projednávané věci naplněny (§237 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto až v souvislosti se skončením celého řízení vedeného před soudem prvního stupně pod sp. zn. 4 C 206/2015.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 8. 2019
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu