ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.3186.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 3186/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně PaedDr. M. K., P., zastoupené JUDr. Ladislavem Novotným, advokátem se sídlem v Táboře, tř. 9. května 1282, proti žalovanému Mgr. Ing. P. Š., T., zastoupenému Mgr. Kateřinou Rychterovou, advokátkou se sídlem v Mělníku, Macharova 376, o zaplacení částky 157.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 24 C 436/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 13. 3. 2014, č. j. 15 Co 56/2014-213, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 30. 10. 2013, č. j. 24 C 436/2012-165 uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 157.000,- Kč s příslušenstvím blíže uvedeném ve výroku a zavázal jej k náhradě nákladů řízení žalobkyni.
Po skutkové stránce vyšel ze zjištění převzatých ze žaloby, podle nichž přiznaná částka představuje bezdůvodné obohacení vzniklé žalovanému tím, že užíval byt v domu ve vlastnictví žalobkyně. Důvod užívání opíral původně o nájemní smlouvu uzavřenou dne 20. 10. 2006 s předchozím vlastníkem domu I. H. a činil tak do 27. 6. 2012, kdy byt vyklidil a předal žalobkyni. Uvedená nájemní smlouva byla ovšem neplatná, neboť pronajaté prostory popsané ve smlouvě nebyly byty, v době jejího uzavření k bytovým účelům nebyly zkolaudovány. To se stalo až v důsledku kolaudačního rozhodnutí příslušného úřadu ze dne 24. 9. 2010, a to ke dni 30. 9. 2010. Žalovaná se stala vlastnicí domu, v němž se byt nachází, a to na základě kupní smlouvy ze dne 17. 4. 2009. Žalovaná částka byla vyčíslena jako bezdůvodné obohacení žalovaného za období od 30. 9. 2010 (kolaudace prostor na byt) do 27. 6. 2012 při obvyklé výši nájemného minimálně 7.500,- Kč měsíčně.
Soud prvního stupně hodnotil skutková zjištění tak, že vyšel z posouzení neplatnosti shora zmíněné nájemní smlouvy jako neplatné shodně s výsledky řízení v předchozím sporu o vyklizení vedeném žalobkyní proti žalovanému pod sp. zn. 9 C147/2010 u Okresního soudu v Táboře a posléze v odvolacím řízení pod sp. zn. 15 Co 826/2011.
Dovodil z toho, že pokud by byla nájemní smlouva platná, vstoupila by žalobkyně do práv a povinností pronajímatele i při změně vlastnictví domu ve smyslu §680 odst. 2 o. z. Tak tomu ovšem podle výsledků řízení nebylo, takže žalobkyně jako vlastnice nemovitosti, v níž se byt nachází, je aktivně legitimována k uplatnění nároků z bezdůvodného obohacení z titulu užívání zmíněných prostor.
Ohledně nároků žalovaného poukázal soud prvního stupně na okolnost, že původní vztah (založený neplatnou nájemní smlouvou) s I. H. opravňoval žalovaného uplatnit právo na vrácení částky nájemného uhrazeného původně na dobu deseti let, a to v rozsahu, v němž nemohl své právo uživatele realizovat.
Soud prvního stupně neuznal za důvodnou námitku žalovaného o rozporu s dobrými mravy na straně žalobkyně při uplatnění uvedeného nároku. Poukázal na to, že dobrá víra obohaceného může mít význam pouze z hlediska §458 a 459 o. z.
Neuznal rovněž, že by okolnost, že nemovitost, v níž se předmětný byt nacházel, byla při sjednávání kupní ceny mezi původním vlastníkem I. H. a žalobkyní, důvodem ke snížení kupní ceny, čímž se – podle námitky žalovaného – mělo již dostat žalobkyni odškodnění za zatížení nemovitostí v podobě nájmu sjednaného se žalovaným na dobu deseti let. V tomto směru odkázal opět na možnost, aby žalovaný své tvrzené nároky uplatnil proti I. H.
Stejně tak soud prvního stupně neuznal tvrzení žalovaného o údajném narovnání uzavřeném mezi ní a žalobkyní, v jehož důsledku by bylo vyloučeno uplatnění nároků žalobkyní z titulu bezdůvodného obohacení, jak k tomu přistoupila.
K námitce započtení nákladů, které podle žalovaného tento vynaložil na nadstandardní vybavení bytu, soud prvního stupně uvedl, že i podle tvrzení žalovaného šlo o výdaje vynaložené za doby trvání vlastnictví nemovitosti I. H., takže vůči žalobkyni taková kompenzační námitka nemá místa.
Ve vztahu k námitkám žalovaného o výši bezdůvodného obohacení, které podle žalovaného se mělo vázat k výši nájemného dohodnutého v původní (neplatné) smlouvě s I. H., zaujal soud prvního stupně závěr opírající se o výklad zákonného předpisu o tom, že výše bezdůvodného obohacení se stanoví v částce odpovídající nájmu obvyklému v daném místě a čase.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 13. 3. 2014, č. j. 15 Co 56/2014-213, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Podle odvolacího soudu je nutno projednávanou věc předně posoudit i nadále podle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, bez ohledu na to, že od 1. 1. 2013 vstoupil v účinnost zákon č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, neboť to plyne z výslovného znění §3028 odst. 3 posledně uvedeného zákona.
Odvolací soud poté postupně odmítl odvolací námitky žalovaného nesoucí se k okolnostem sjednání nižší kupní ceny mezi žalobkyní a I. H. Podrobně vyložil důvody svého závěru s odkazem na volné hodnocení důkazů ve smyslu §132 o. s. ř.
Stejně tak se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o neexistenci narovnání mezi žalobkyní a žalovaným, jak to tento tvrdil a svůj závěr srozumitelně zdůvodnil.
Odmítl rovněž námitky právní povahy nesoucí se k opakované argumentaci žalovaného, podle nichž na straně žalobkyně schází aktivní legitimace k uplatnění nároků z bezdůvodného obohacení. Proto, ač se uplatněný nárok odvíjí od neplatnosti nájemní smlouvy (uzavřené původně mezi žalovaným a I. H. – dřívějším vlastníkem nemovitosti), neexistuje mezi žalobkyní a žalovaným synallagmatický závazek. Jde proto o případ podřaditelný pod ustanovení §451 o. z., spadající pod případ plnění bez právního důvodu, na jehož vydání má právo pouze žalobkyně jako výlučná vlastnice nemovitosti, v níž se byt nachází. Za nedoložené proto považoval i námitky žalovaného o formulaci žaloby, do níž se podle žalovaného měla promítnout zásada vzájemného vráceného plnění ve smyslu §457 o. z.
K odvolací námitce o výkonu práva žalobkyně jako rozporného s dobrými mravy, odkázal odvolací soud na posouzení věci soudem prvního stupně a s nimi se ztotožnil, stejně jako v případě jím opakovaně vznášené námitky započtení. Připomněl v této souvislosti závěry dosavadní soudní judikatury (pro stručnost dovolací soud odkazuje na obsah odůvodnění zmíněného rozsudku na str. 5).
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost zdůvodňoval tak, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu. Tato tvrzení uplatnil postupně ve vztahu k otázkám:
a) aktivní legitimace žalobkyně
b) rozporu s dobrými mravy v podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení
c) opomenutím skutečnosti, že už při sjednávání kupní ceny dostalo se žalobkyni snížení zohledňující fakt obsazenosti bytů v domě, a konečně
d) stanovení výše bezdůvodného obohacení bez respektování výše nájmu, který byl původně sjednán mezi žalovaným a I. H.
V jednotlivostech pak dovozoval právní důvod nesprávného právního posouzení takto: ad a) v tomto směru odkazoval na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004, ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004, ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2749/2010, ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1532/2010 a rozsudek ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 33 Odo 1615/2006.
Podle dovolatele se v případech neplatné smlouvy nejedná o prospěch žalovaného získaný plněním bez právního důvodu, neboť spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci, bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného.
Podpůrně namítal, že i kdyby žalobkyně aktivně legitimována byla, příslušel by jí pouze nárok na vrácení toho, oč peněžitá náhrada za plnění žalobkyně přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí podle smlouvy žalovaným.
Ad b) v tomto ohledu s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, jmenovitě usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3467/2013 a usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1547/2013, opakoval svá tvrzení před soudy obou stupňů rekapitulující procesní postoje žalobkyně v tomto sporu i v předchozím řízení ve věci sp. zn. 9 C 147/2010 Okresního soudu v Táboře v řízení o vyklizení a dovozoval svůj závěr, že mezi ním a žalobkyní došlo k narovnání, čímž je další uplatňování nároků vyloučeno.
Ad c) zde dovolatel pouze stručně opakoval svá tvrzení uplatněná již v řízení před soudem prvního stupně s tím, že poskytnutím slevy z ceny nemovitostí nastala situace, kdy vymáhání bezdůvodného obohacení by bylo v rozporu s dobrými mravy.
Ad d) k uplatnění tohoto dovolacího důvodu namítal dovolatel (s odkazem na právní větu z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2672/2012), že posouzení jeho případu se vymyká pojmu „obvyklého nerušeného užívání obdobné věci nájmu v daném místě a čase“ proto, že byl veden úvahou o možnosti byt užívat, při předplaceném nájemném na dobu deseti let, což se do posouzení odvolacího soudu nepromítlo.
Dovolatel proto navrhoval zrušení věci na úroveň odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013, a zjistil, že žalovaný podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání byla dovozována z ustanovení §237 o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudí-li soud projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu nebo jestliže si soud aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).
Skutkový stav, jak byl tvrzen v žalobě a v řízení prokázán, jehož správnost není dovolací soud v rámci posouzení právních otázek namítaných v dovolání posuzovat, vyznívá tak, že žalobkyně uplatňuje nárok z titulu bezdůvodného obohacení na základě tvrzení, že poté, co se stala výlučnou vlastnicí nemovitosti, v níž se nacházely mj. prostory užívané žalovaným. Ten se domníval, že je oprávněným nájemcem z titulu nájemní smlouvy s původním vlastníkem. Uvedená smlouva však byla absolutně neplatná pro rozpor s povahou prostor užívaných žalovaným, které nebyly ještě kolaudovány jako bytové prostory. Přitom na základě této smlouvy žalovaný poskytl plnění původnímu vlastníkovi spočívajícímu v úhradě dohodnutého nájemného na dobu deseti let předem.
Žalobkyně nepožadovala vrácení uvedeného smluveného nájemného, nýbrž žádala vydání bezdůvodného prospěchu proto, že žalovaný prostory užíval na základě neplatné nájemní smlouvy.
Posouzení vztahu mezi účastníky shora uvedené neplatné smlouvy proto přichází do úvahy jako vypořádání nároků z bezdůvodného obohacení podle ustanovení §457 o. z., aniž by tak byl řešen vztah k současnému vlastníkovi, ve vztahu k němuž žalovaný byt užívá bez jakéhokoliv právního důvodu. Posouzení této základní otázky odvolacím soudem je tak v souladu s výsledky důkazního řízení a tomu odpovídající aplikaci v úvahu přicházejícího ustanovení.
Dovolací soud proto nemohl přisvědčit argumentace dovolatele dovolávajícího se závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005 sp. zn. 33 Odo 369/2004, neboť na skutkový stav zjištěný v této věci a posuzovaný odvolacím soudem jako nárok vlastníka nemovitosti, v níž se byt nachází a je užívání bezesmluvně jiným subjektem (žalovaným), závěry v citovaném rozsudku aplikovat nelze. Jde o odkaz nepřípadný, který nemůže zvrátit správnost závěrů odvolacího soudu v této věci. Posouzení otázky aktivní legitimace žalobkyně je tak v souladu s výkladovou praxí plynoucí z ustanovení §457 o. z.
K dovolacímu důvodům specifikovanému pod body b) až d) jak byly rekapitulovány shora a které se nesou k tvrzení dovolatele o pominutí závěrů soudní praxe odvolacím soudem, když tento trvá na tom, že uplatněný nárok je v rozporu s dobrými mravy, dospívá dovolací soud k závěru o nedůvodnosti takové argumentace.
Obecně platí, že i výkon práva na vydání bezdůvodného obohacení je možno poměřovat §3 odst. 1 obč. zák., tedy tím, zda není v rozporu s dobrými mravy. Aplikace tohoto ustanovení si však žádá, aby byly doloženy takové mimořádné okolnosti, v jejichž světle by se jevilo na místě v podstatě popřít dopady zákonné úpravy, a narušit tak důvěru v právní normy, a tedy i právní jistotu dotčených osob. V daném případě však soudy, jež se zabývaly vývojem právních vztahů mezi účastníky, zjevně neshledaly, že by na výkon žalovaného práva bylo možno pohlížet jako na nemravný a nepožívající právní ochrany. V tomto směru je na místě připomenout, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007), aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013). Při posouzení, zda výkon práv odporuje dobrým mravům, přitom dává zákon soudu širokou možnost uvážení, aby jeho rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1547/2013). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající postavení pouze přezkumné instance, korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách, na což však v projednávané věci není možné usuzovat.
Rozhodnutí odvolacího soudu tak odpovídá závěrům výše zmiňovaných rozhodnutí, nepředstavuje proto řešení otázky podřaditelné pod ustanovení §237 o. s. ř., takže podmínky přípustnosti dovolání v této věci dovolací soud neshledal.
Nemohl tedy dovolací soud dospět v daném případě přesvědčivě k závěru, že tu dovolání dovolatele bylo podáno z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jak to kogentně stanoví ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu.
Ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle §237 o. s. ř. a proto se dovolání odmítá (§243c odst. 1).
O nákladech řízení o dovolání bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první o. s. ř. za použití §224 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. října 2014
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu