ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3634.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 3634/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla, v právní věci žalobce O. F. , bytem v M., zastoupeného Mgr. Janem Hejdou, advokátem se sídlem v Litvínově, Náměstí Míru 212, proti žalovanému Ing. L. R., bytem v L., zastoupenému Mgr. Patrikem Bauerem, advokátem se sídlem v Chomutově, Náměstí 1. máje 97, o zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 12 C 1223/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 4. 2011, č. j. 11 Co 167/2007 – 280, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 31. 5. 2011, č. j. 11 Co 167/2007 - 285, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 4. 2011, č. j. 11 Co 167/2007 – 280, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 31. 5. 2011, č. j. 11 Co 167/2007 – 285, se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se na žalovaném původně domáhal zaplacení částky 750.000,- Kč s příslušenstvím (č. l. 1). V odůvodnění svého návrhu uvedl, že on a M. M. chtěli formou provozu svých hotelů podnikat v zahraničí. Z tohoto důvodu kontaktovali žalovaného, který měl zprostředkovat uzavření úvěrových smluv s cizozemskými bankami. Za tímto účelem žalobce žalovanému předal celkem částku 750.000,- Kč, což mělo být stvrzeno dohodou o finančním dluhu a jeho následném vyrovnání ze dne 12. 3. 1998 a doloženou směnkou vystavenou na jméno žalovaného (obojí na č. l. 3).
Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby, přičemž hned na začátku řízení uvedl, že od žalobce skutečně převzal částku 380.000,- Kč, nicméně žalobce vystupoval společně se svým společníkem M. M., kterému již v mezidobí částku ve výši 200.000,- Kč vrátil. Dále uvedl, že další částku ve výši 180.000,- Kč není žalovanému povinen vracet, neboť tato byla spotřebována v souvislosti s úhradou nutných nákladů při přípravě a obstarávání úvěrových smluv. (č. l. 28)
Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 5. 11. 2003, č. j. 12 C 1223/99 – 89, žalobě vyhověl co do částky 380.000,- Kč. Ve zbytku byla žaloba zamítnuta a zamítavý výrok nabyl právní moci 21. 2. 2004. Pokud jde o částku 380.000,- Kč, vzal za prokázané, že žalobce předal žalovanému částku 380.000,- Kč, která byla poskytnuta za účelem zprostředkování úvěru na koupi hotelů ve Š. Obdržení vyšší částky žalovaným se žalobci nepodařilo prokázat. Okresní soud v Mostě na skutkový stav aplikoval §774 a násl. obč. zák., o zprostředkovatelské smlouvě. Protože byla odměna za zprostředkování poskytnuta předem, aniž by žalovaný splnil svůj závazek zprostředkovat žalobci úvěr, bezdůvodně se obohatil na úkor žalobce a dle §451 obč. zák. musí obohacení vydat. Dohoda o finančním dluhu, o kterou žalobce opíral svůj nárok, je podle názoru soudu dohodou o narovnání, nikoliv uznáním dluhu, protože v ní není řádně specifikovaný důvod dluhu, když se v žalobě i v dohodě uvádí, že se jednalo o půjčku, zatímco ze skutkových zjištění je jasné, že se o půjčku nejednalo.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 27. 1. 2005, č. j. 11 Co 494/2004 – 105, vyhovující výrok výše uvedeného rozsudku Okresního soudu v Mostě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem bylo neposkytnutí poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř., které zakotvuje povinnost poučit účastníka řízení o tom, že „ věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru “ Ačkoliv žaloba spočívala na tvrzení, že účastníci uzavřeli smlouvu o půjčce, Okresní soud v Mostě dospěl k závěru, že se jednalo o smlouvu zprostředkovatelskou a nárok žalobce posoudil jako bezdůvodné obohacení.
Rozsudkem ze dne 3. 2. 2006, č. j. 12 C 1223/99 – 137, Okresní soud v Mostě opětovně rozhodl ve věci samé, když žalobci vyhověl co do výše 377.821,- Kč. Žalovaný v řízení opětovně uvedl, že částku 380.000,- Kč skutečně obdržel. Jednalo se o kauci, kterou žalobce poskytl žalovanému společně s panem M. za účelem zprostředkování úvěru. Žalovaný tvrdil, že částku 200.000,- Kč jako zbytek z poskytnuté kauce vrátil panu M. Ačkoliv poskytnutí uvedené částky panu M. bylo nesporné, soud k ní nepřihlédl, neboť nevzal za prokázané, že by žalobce a pan M. podnikali společně. Soud smlouvu mezi účastníky kvalifikoval jako smlouvu zprostředkovatelskou a uložil žalovanému vydat bezdůvodné obohacení získané na úkor žalobce ve výši 377.821,- Kč, když od částky 380.000,- Kč odečetl žalovaným prokazatelně vynaložené náklady ve výši 2.179,- Kč.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 9. 7. 2009, č. j. 11 Co 167/2007 – 240, rozsudek Okresního soudu v Mostě potvrdil v částce 377.821,- Kč s 12 % úrokem z prodlení. Část výroku, kterou byl žalobci přisouzen úrok z prodlení vyšší než 12 %, zrušil a ve stejném rozsahu řízení zastavil, neboť žalobce vzal žalobu v části požadující úroky z prodlení vyšší než 12 % zpět. Uvedl, že se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohatil, když mu byla předem vyplacena kauce na zprostředkování úvěru, který ale nezprostředkoval. K částce 200.000,- Kč vyplacené žalovaným panu M. soud nepřihlédl, neboť vzal za prokázané, že žalobce s panem M. společně nepodnikali.
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem byl rozsudkem Nejvyšší soudu ze dne 24. 11. 2010, č. j. 28 Cdo 3158/2010 – 261, v části ukládající žalovanému povinnost vydat žalobci bezdůvodné obohacení ve výši 200.000,- Kč zrušen a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že z chování žalobce a M. M. mohl žalovaný legitimně dovozovat, že tito jednají jako společníci sdružení ve smyslu §829 a násl. obč. zák., když sledovali společný účel získání společného prostředníka, který by byl schopen kontraktaci, byť individuálních, úvěrových smluv v zahraničí zajistit. Uzavřel, že vzhledem k neformálnosti institutu smlouvy o sdružení, je třeba vždy šetřit dobrou víru třetí osoby vycházející z chování domnělých společníků.
Rozsudkem ze dne 7. 4. 2012, č. j. 11 Co 167/2007 – 280, Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl tak, že žalobu v částce 200.000,- Kč zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení je promlčený. Z vyjádření zástupce žalobce před soudem prvního stupně (č. l. 135b) vyplývá, že v září 1996 žalovaný informoval žalobce, že „ pro něj v podstatě ohledně zajištění úvěrů na koupi hotelu nemůže nic udělat “. Protože se dnem doručení tohoto dopisu žalobce dozvěděl, že došlo na jeho úkor k bezdůvodnému obohacení a věděl i kdo jej získal, začala běžet subjektivní promlčecí lhůta podle §107 odst. 1 obč. zák. v délce dvou let. Pokud tedy byla žaloba podána až dne 26. 3. 1999, promlčecí lhůta již marně uplynula.
B. Dovolání
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 4. 2012, č. j. 11 Co 167/2007 – 280, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 31. 5. 2011, č. j. 11 Co 167/2007 – 285, podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost dovolání dovodil s odvoláním na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) [řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci] a §241a odst. 2 písm. b) [rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci]. Konkrétně namítl:
a) dohoda o finančním dluhu a jeho následném vyrovnání ze dne 12. 3. 1998 stanovila splatnost dlužné částky na 31. 3. 1998. Úrok z prodlení měl být proto žalobci přiznán ve výši k prvnímu dni prodlení dlužníka, t. j. k 1. 4. 1998.
b) částka 200.000,- Kč byla poskytnuta panu M., nejednalo se však o vrácení kauce poskytnuté žalobcem, neboť tuto kauci poskytl žalovanému výhradně žalobce. Žalobce nikdy společně s panem M. M. nepodnikal.
c) běh promlčecí lhůty byl přerušen Dohodou o finančním dluhu a jeho následném vyrovnání ze dne 12. 3. 1998, tedy ještě před uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí lhůty. Žalobce se navíc domnívá, že se v daném případě jedná o úmyslné bezdůvodné obohacení.
Z uvedených důvodů navrhuje žalobce rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 4. 2011, č. j. 11 Co 167/2007 – 280, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 31. 5. 2011, č. j. 11 Co 167/2007 – 285, zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost
Zákonem č. 404/2012 Sb. byl s účinností ke dni 1. 1. 2013 novelizován občanský soudní řád. V rámci novely doznala úprava dovolacího řízení podstatných změn. V přechodných ustanoveních k uvedené novele občanského soudního řádu se uvádí, že dovolání „ proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona .“ (srov. čl. II odst. 7 zákona č. 404/2012 Sb.) Rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci bylo vydáno dne 7. 4. 2011, tedy před účinností zákona č. 404/2012 Sb. Dovolací soud proto dovolání žalobce projednal podle znění občanského soudního řádu účinného ke dni 31. 12. 2012, s výjimkou ustanovení §243c odst. 3 zákona, který použil v znění účinném k 1. 1. 2013.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť svým rozsudkem ze dne 7. 4. 2011, č. j. 11 Co 167/2007 – 280, Krajský soud v Ústí nad Labem změnil rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 3. 2. 2006, č.j. 12 C 1223/99 – 137.
D. Důvodnost
Dovolání je důvodné.
1. K otázce promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení (sub c/)
Podle ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. v rozhodném znění se „ právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil “. V §107 odst. 2 je stanovená objektivní promlčecí lhůta (tzn., že běží ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo) v délce tří let. V případě úmyslného bezdůvodného obohacení činí objektivní promlčecí lhůta deset let. Ustanovení §110 odst. 1 mj. stanoví, že „ bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo; byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty. “
Institut uznání dluhu ustálená judikatura dovolacího soudu rozlišuje na uznání dluhu podle ustanovení §558 obč. zák. a uznání dluhu podle §110 odst. 1 obč. zák. Ve svém rozsudku ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 133/2005, Nejvyšší soud uvedl, že k „ platnému uznání dluhu podle §558 obč. zák. je kromě obecných náležitostí (§34 a násl. obč. zák.) třeba, aby tento jednostranný právní úkon dlužník učinil písemnou formou, vyjádřil v něm příslib zaplacení dluhu a uvedl důvod a jeho výši, tedy uznal dluh co do důvodu a výše.“ , zatímco „ ke kvalifikovanému uznání práva podle §110 odst. 1 [v citovaném rozsudku nesprávně uveden §110 odst. 2] obč. zák. s dopadem na běh a délku promlčecí doby není vyžadováno na rozdíl od uznání dluhu podle §558 obč. zák. vyjádření příslibu zaplatit dluh dlužníkem. “ K uvedenému závěru se Nejvyšší soud hlásí i v dalších rozhodnutích (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 1039/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1902/2010).
V souzené věci soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 5. 11. 2003, č. j. 12 C 1223/99 – 89, uvedl, že Dohoda o finančním dluhu a jeho následném vyrovnání ze dne 12. 3. 1998 není uznáním dluhu, což odůvodnil tím, že v ní „ není řádně ani specifikován důvod dluhu, když je jak v dohodě, tak v žalobě uváděno, že se jednalo o půjčku “, přičemž „ je jednoznačné, že o půjčku se nejednalo “
K uvádění důvodu v uznání dluhu se Nejvyšší soud vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2536/2009, když uvedl, že není „ nezbytné uvést výslovně důvod dluhu přímo v uznávacím projevu, avšak uznávací projev musí obsahovat takové údaje, z nichž za případné pomoci výkladu podle §35 obč. zák. důvod dluhu nepochybně vyplývá. Uvedení důvodu dluhu znamená označení, jakého dluhu se uznání týká nebo v čem dluh (skutkově) spočívá. “ (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 05. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4492/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 05. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2019/2010)
V dohodě žalobce se žalovaným se uvádí, že dluh vznikl „ formou ve smyslu §657 a jemu násl obč. zákona “ Následuje rukou psaný text „ Tato částka byla složena na přípravu a zajištění úvěrů pro podnik. záměry – nákup nemovitostí “ (ve spisu lze najít jako třetí přílohu následující za č. l. 3 nebo na č. l. 301). V dohodě je uvedeno i datum vzniku dluhu, a to 1. 6.
– 10. 6. 1996. Strany dohody sice nesprávně kvalifikovaly právní titul, o který se nárok žalobce opírá, když v dohodě odkazují na ustanovení §657 a násl. obč. zák., týkající se smlouvy o půjčce, nicméně uvedená skutečnost není důvodem pro přijetí závěru o nespecifikování důvodu dluhu, protože „ Pokud jde o uznání práva co do důvodu, je tento požadavek splněn jeho identifikací nikoliv z hlediska právního důvodu, nýbrž z hlediska jeho skutkového vymezení tak, aby je nebylo možno zaměnit s případným jiným nárokem osoby, jíž je uznávací úkon adresován .” (srov. Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, s. 618).
Žalobce od počátku soudního řízení opíral svůj nárok právě o dohodu o finančním dluhu a jeho následném vyrovnání uzavřenou se žalobcem (žaloba na č. l. 1). Také z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 7. 4. 2011 (č. l. 276) vyplývá, že zástupce žalobce poukazoval „ na dohodu o finančním dluhu, v níž žalovaný potvrzuje, že dluží žalobci “ Odvolací soud se však nezabýval právním posouzením ani platností této dohody. Pokud odvolací soud za této situace vyhověl námitce promlčení, byl jeho závěr předčasný a dovolacímu soudu nezbývá, než uzavřít, že odvolací soud se dopustil neúplného a tím i nesprávného právního posouzení věci a založil tak dovolací důvod §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Otázka, zda se žalovaný bezdůvodně obohatil úmyslně, je v souzeném případě bez významu. Pří kombinaci objektivní a subjektivní promlčecí lhůty totiž platí, že se právo promlčí uplynutím subjektivně určené lhůty, nejpozději však uplynutím objektivně určené lhůty. Jinými slovy, právo se promlčí uplynutím té lhůty, která skončí dříve. I kdyby se tedy v souzené věci jednalo o úmyslné bezdůvodné obohacení s objektivní promlčecí lhůtou v délce deseti let, došlo by k promlčení práva uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí lhůty v září 1998, protože odvolací soud vzal za prokázané, že se žalobce o bezdůvodném obohacení a o tom, kdo se na jeho úkor obohatil, dozvěděl v září 1996. Nicméně otázka uplynutí subjektivní promlčecí lhůty je zejména s ohledem na Dohodu o finančním dluhu a jeho následném vyrovnání ze dne 12. 3. 1998 dosud otevřená.
2. K ostatním námitkám
Námitkou, že částka 200.000,- Kč byla žalovaným poskytnuta výhradně panu M. M., který nebyl společníkem žalobce (sub b/) se dovolací soud zabýval již ve svém dřívějším rozhodnutí ve věci ze dne 24. 11. 2010, č. j. 28 Cdo 3158/2010 – 261, na které odkazuje a ve kterém dospěl k závěru, že z chování žalobce a M. M. mohl žalovaný legitimně dovozovat, že tito jednají jako společníci sdružení ve smyslu §829 a násl. obč. zák., když sledovali společný účel získání společného prostředníka, který by byl schopen kontraktaci, byť individuálních, úvěrových smluv v zahraničí zajistit. Uzavřel, že vzhledem k neformálnosti institutu smlouvy o sdružení, je třeba vždy šetřit dobrou víru třetí osoby vycházející z chování domnělých společníků. Nejvyšší soud se proto uvedenou námitkou opětovně nezabýval.
Námitkou nesprávného stanovení výše úroků z prodlení (sub a/) se dovolací soud rovněž nezabýval, protože žalobce v průběhu odvolacího řízení uvedl, že „ požaduje zaplacení částky 377.821,- Kč s 12 % úrokem od 24. 4. 1999 do zaplacení a pokud bylo požadováno více, bere svůj návrh na zahájení řízení zpět “ (protokol z jednání na č.l. 231). Žalovaný se zpětvzetím žaloby souhlasil (protokol z jednání na č. l. 231) a Krajský soud rozsudkem ze dne 9. 7. 2009, č. j. 11 Co 167/2007 – 240, řízení v této části zastavil.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud pro nesprávné právní posouzení věci rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243b odst. 2, věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení je odvolací soud vázán právními názory soudu dovolacího; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 ve sp. s §226 odst. 1 o. s. ř.).
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 3. května 2013
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu