ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.563.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 563/2019-333
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D. ve věci žalobkyně XY, č. p. XY, identifikační číslo osoby XY , zastoupené JUDr. Markem Šťastným, advokátem se sídlem v Horažďovicích, Ševčíkova 38, proti žalované POTENEC s.r.o. se sídlem v Oldřichově, č. p. 6, pošta 397 01 Dobev, identifikační číslo osoby 28154801, zastoupené Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, advokátem se sídlem v Písku, Velké náměstí 7/12, o zaplacení 71 150 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 12 C 320/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. září 2018, č. j. 22 Co 1009/2018-309, 22 Co 1010/2018, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5 178,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované, Mgr. Bc. Pavla Kozelky, advokáta.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Napadeným rozsudkem odvolací soud ve výroku I. potvrdil rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 7. 2. 2018, č. j. 12 C 320/2015-263, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 5. 2018, č. j. 12 C 320/2015-274, jímž soud prvního stupně ve věci samé zamítl žalobu o zaplacení 71 150 Kč s příslušenstvím, a ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala zaplacení uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení, které vzniklo tím, že nedopatřením uhradila dvakrát fakturu žalované č. 01072014. Žalovaná namítla zánik této pohledávky z důvodu započtení své pohledávky za žalobkyní v celkové výši 89 400 Kč z titulu ceny za zhotovení díla spočívajícího ve stavebních pracích, kterou žalobkyni vyúčtovala fakturou č. 01012015.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež v odvolacím řízení nedoznala změn, podle kterých si žalobkyně jako objednatelka objednala prostřednictvím osoby J. P. ml., syna jednatele žalobkyně, J. P. st., u žalované provedení stavebních prací spočívajících v upevnění svahu, provedení kroužkové dlažby včetně podkladu a kamenného tarasu a obkladu (soklu) na domě č. p. XY v XY a ostatních nemovitostech v k. ú. XY zapsaných katastru nemovitostí na LV XY za sjednanou cenu. Cenu za první část provedených prací spočívajících v upevnění svahu ve výši 71 150 Kč žalovaná vyúčtovala žalobkyni fakturou č. 01072014 ze dne 2. 7. 2014 se splatností do 15. 7. 2014, kterou žalobkyně uhradila dvakrát dne 16. 7. 2014 a 22. 7. 2014. Žalobkyně vyzvala žalovanou k vydání takto vzniklého bezdůvodného obohacení dopisem ze dne 7. 10. 2015. Cenu za zbývající část provedených prací spočívajících v pokládce kroužkové dlažby včetně zhutnění terénu a zbudování kamenného tarasu a obkladu (soklu) domu ve výši 89 400 Kč žalovaná vyúčtovala žalobkyni fakturou č. 01012015 ze dne 2. 1. 2015 se splatností do 15. 1. 2015.
Po právní stránce se odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, podle kterého účastnice uzavřely ústní smlouvu o dílo podle §2586 odst. 1 a 2 o. z. při splnění podmínek právního jednání podle §1731, §1732 odst. 1, §1740 odst. 1 a §1745 o. z. a obecných podmínek uzavírání smlouvy podle §555 odst. 1 o. z., §556 odst. 1, 2 o. z. a §574 odst. 1 o. z. ve smyslu závěrů vyjádřených v rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 28 Cdo 338/2012 a 33 Cdo 4142/2008.
Odvolací soud dále uvedl, že vzhledem k postavení J. P. ml. aj. P. st. jako osob blízkých podle §22 o. z. a osob jednajících ve shodě podle §78 odst. 2 písm. g) o. z., mohla žalovaná důvodně předpokládat, že pokud dílo objednával J. P. ml., tak nebylo neobvyklé, že faktura za práce byla podle jeho pokynů vystavena na žalobkyni, stejně jako faktura za první část prací, kterou žalobkyně bez jakýchkoli námitek proti označení odběratele (dvakrát) uhradila. S ohledem na ustanovení §574 o. z. je nutno při posouzení jednání dotčených osob přihlédnout k následnému chování stran ústní smlouvy o dílo a vyložit jej v souladu se zásadami logiky. K započtení pohledávky žalované vůči pohledávce žalobkyně došlo nejpozději prohlášením žalované ze dne 11. 1. 2017 doručeným žalobkyni dne 16. 2. 2017, čímž pohledávka uplatněná žalobkyní v tomto řízení zanikla podle §1982 o. z.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje ve vyřešení otázky hmotného práva, na němž napadené rozhodnutí závisí, a to otázky, zda lze právnické osobě přičítat jednání osoby, která není s právnickou osobou v žádném vztahu (není členem orgánu ani zaměstnancem, nedisponuje plnou mocí či pověřením od žalobkyně a nesvědčí jí ani ustanovení §430 o. z.), jež dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Vyjadřujíc nesouhlas s jednotlivými skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a soudu odvolacího shledává žalobkyně nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem v tom, že pro uzavření smlouvy žalobkyní nemůže být rozhodující, že je zde více společností a několik rodinných příslušníků a že by pak kterýkoliv z rodinných příslušníků mohl zastupovat kteroukoli z těchto společností, byť v takové společnosti neměl žádnou funkci ani nedisponoval žádným pověřením. Odvolací soud dle žalobkyně rezignoval na zjištění podstatných náležitostí předmětné smlouvy o dílo a tím připustil, aby byl jako platný shledán vztah, u kterého není postaveno najisto, kým byl učiněn.
Žalobkyně shledává přípustnost svého dovolání rovněž pro vyřešení otázky hmotného práva, na němž napadené rozhodnutí závisí, spočívající v posouzení podmínek započitatelnosti pohledávky žalované, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 5711/2017. Odvolací soud při posouzení této otázky nezohlednil, že pohledávku žalobkyně lze označit za neurčitou a nejistou a ohledně takové pohledávky je nutné další složité dokazování, které přesahuje potřeby tohoto řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, popř. i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil danému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila tak, že považuje dovolání za nepřípustné v části, v níž je napadán nákladový výrok rozsudku odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně, neboť v tomto rozsahu nelze rozhodnutí soudů dovoláním napadnout. Ve zbývajícím rozsahu má za to, že dovolání je nepřípustné proto, že žalobkyní tvrzená nevyřešená otázka hmotného práva nemá žádný dopad do projednávané věci, neboť žalobkyně polemizuje se skutkovým zjištěním odvolacího soudu o tom, že žalobkyně byla při uzavření smlouvy zastoupena J. P. ml. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Pro úsudek dovolacího soudu, zda dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam) a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006 ve věci sp. zn. III. ÚS 10/06, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007 ve věci sp. zn. 33 Odo 1187/2005, ze dne 17. 5. 2012 ve věci sp. zn. 26 Cdo 3297/2011, ze dne 18. 7. 2013 ve věci sp. zn. 29 NSCR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013 ve věci sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Otázka, kterou žalobkyně ve svém dovolání vymezila a jež spočívá v posouzení, zda lze právnické osobě přičítat jednání osoby, která není s právnickou osobou v žádném vztahu (není členem orgánu ani zaměstnancem, nedisponuje plnou mocí či pověřením od žalobkyně a nesvědčí jí ani ustanovení §430 o. z.), však závěr o přípustnosti dovolání založit nemůže, neboť napadené rozhodnutí na jejím řešení nespočívá a není tak splněna jedna ze základních podmínek přípustnosti dovolání stanovených v §237 o. s. ř.
Skutkový závěr odvolacího soudu je založen na zjištění, že to byla žalobkyně, kdo vůči žalované právně jednala, a to prostřednictvím osoby J. P. ml. Tudíž rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení otázky, jaké důsledky má jednání osoby, jež není vůči právnické osobě v žádné vztahu, nezávisí. Nelze proto podrobit dovolacímu přezkumu správnost neexistujícího právního názoru odvolacího soudu o důsledcích jednání takové (samostatně jednající) třetí osoby, když odvolací soud vzhledem ke skutkovým zjištěním o okolnostech věci své rozhodnutí na závěru o absenci jakéhokoli vztahu mezi žalobkyní a J. P. nezaložil.
Vyjadřuje-li pak žalobkyně ve svém dovolání přesvědčení, že žalobkyně předmětnou smlouvu o dílo se žalovanou neuzavřela, napadá tím ve skutečnosti správnost skutkových zjištění soudů o obsahu uskutečněného právního jednání, jež však dovolacímu přezkumu nepodléhá (srov. §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř.).
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.).
Pro úplnost pak lze uvést, že dovolací soud v usneseních ze dne 10. 4. 2014 ve věci sp. zn. 32 Cdo 192/2014 a ze dne 28. 4. 2014 ve věci sp. zn. 32 Cdo 952/2014 vyložil, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích §237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice.
Vyšel-li odvolací soud ze skutkového zjištění, že obsahem právního jednání zúčastněných osoby bylo uzavření předmětné smlouvy o dílo mezi žalobkyní a žalovanou, nikterak se závěr odvolacího soudu neprotiví ani zákonným výkladovým pravidlům pro právní jednání ve smyslu §555 a násl. o. z.
Přípustnost dovolání nezakládá ani žalobkyní předestřené řešení právní otázky podmínek procesního zohlednění námitky žalované o zániku žalobou uplatněné pohledávky jednostranným započtením, při jejímž posouzení se měl odvolací soud dle názoru žalobkyně odchýlit od závěrů vyjádřených v rozsudku dovolacího soudu ze dne 1. 10. 2018 ve věci sp. zn. 28 Cdo 5711/2017.
Dovolací soud v tomto rozhodnutí vysvětlil, že lze-li očekávat, že by námitka započtení vznesená podle §98, věty druhé, o. s. ř. s ohledem na obtížnost zjišťování existence a výše započítávané pohledávky nepřiměřeně prodlužovala řízení o pohledávce uplatněné žalobou, je možné konstatovat nekompenzabilitu započítávané pohledávky pro nejistotu a neurčitost.
Pakliže však soud prvního stupně i soud odvolací na základě provedeného dokazování zjistily existenci započítávané pohledávky, pak tento jejich (pozitivní) skutkový závěr nemůže žádným způsobem přivodit nesprávnost právního posouzení věci postupem podle §98 věty druhé o. s. ř., a tudíž napadené rozhodnutí odvolacího soudu není se shora uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v žádném rozporu.
Dovolací soud s ohledem na výše uvedené proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost pak lze uvést, že dovolací soud rozsah dovolání vymezený žalobkyní tak, že se rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Kromě toho by proti tomuto výroku nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 27. 11. 2019
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu