ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1846.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 1846/2018-173
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. V. , zastoupené Jiřím Hřídelem, advokátem se sídlem v Písku, Fráni Šrámka 136, proti žalované J. H. , zastoupené JUDr. Vlastimilem Hájkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, o zaplacení částky 155.250,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 7 C 48/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. října 2017, č. j. 19 Co 1239/2017-141, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 7. 9. 2016, č. j. 7 C 48/2014-85, zamítl žalobu, jíž se žalobci – dovolatelka a její bratr, J. H. – domáhali na žalované zaplacení částky 310.500,- Kč s příslušenstvím, a to každému ze žalobců jednou polovinou
do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok I.). Dále každému ze žalobců uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 33.074,- Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Vlastimila Hájka, advokáta (výroky II. a III.).
Žalobci na žalované žádali vrácení finančních prostředků, jež jejich otec použil v roce 1983 na výstavbu nového rodinného domu v P. spadajícího do společného jmění manželů otce žalobců a žalované. Jednalo se přitom o peněžní obnos, který byl získán - s přivolením opatrovnického soudu - z prodeje nemovitosti vlastněné na základě dědického rozhodnutí tehdy nezletilými žalobci. Rodinný dům v P. otec žalobců a žalovaná v roce 2011 prodali. Až po smrti otce v roce 2013 se žalobci dozvěděli, že krátce před smrtí učinil právní kroky, v jejichž důsledku se veškeré nemovitosti nacházející se v jeho výlučném vlastnictví či spoluvlastnictví staly výlučným vlastnictvím žalované. Žalobci si nárokují shora uvedenou částku, neboť se domnívají, že pokud jejich otec použil k vybudování nového domu zčásti jejich finanční prostředky, měl jim v roce 2011, kdy tento dům prodal, vyplatit část kupní ceny odpovídající podílu, kterým se žalobci na vybudování tohoto domu podíleli. Soud prvního stupně zjištěný skutkový stav, který v podstatných rysech korespondoval vylíčeným žalobním tvrzením posoudil jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení, přičemž vzhledem k době, kdy tvrzené bezdůvodného obohacení mělo vzniknout věc s přihlédnutím k ustanovení §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), posoudil – vzhledem k námitce promlčení vznesené žalovanou – podle §107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 3. 1983, a podle stejného ustanovení ve znění účinném od 1. 4. 1983 do 31. 12. 1991 (dále „obč. zák.“). Soud prvního stupně žalobu zamítl s ohledem na skutečnost, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení je promlčen. Vyšel přitom ze zjištění, že finanční prostředky získané prodejem domu tehdy nezletilých žalobců byly jejich otcem do novostavby rodinného domu v P. investovány v letech 1981 až 1983. Již tehdy vzniklo na straně otce žalobců a žalované bezdůvodné obohacení a počala běžet objektivní promlčecí doba, přičemž subjektivní promlčecí doba nemohla plynout a skončit po uplynutí promlčecí lhůty objektivní. Soud prvního stupně neuznal tudíž za relevantní argumentaci, že bezdůvodné obohacení mohlo žalované na úkor žalobců vzniknout až prodejem domu v P., do nějž byly jejich finanční prostředky investovány, až v roce 2011.
Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání obou žalobců rozsudkem ze dne 19. 10. 2017, č. j. 19 Co 1239/2017-141, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalobkyni ve výroku I. a II. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 18.488,80 Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Vlastimila Hájka, advokáta (výrok II.). Řízení o odvolání žalobce J. H. bylo usnesením Okresního soudu v Písku ze dne 11. 7. 2017, č. j. 7 C 48/2014-143, zastaveno z důvodu nezaplacení soudního poplatku za odvolání. Odvolací soud aproboval právní posouzení věci soudu prvního stupně, jakož i jeho závěr o promlčení uplatněného nároku. S ohledem na změnu právní úpravy, pokud jde o délku subjektivní promlčecí doby u nároku na vydání bezdůvodného obohacení, připomněl, že ani změna úpravy přinášející prodloužení zákonné lhůty nemá v projednávané věci na správnost závěru o promlčení nároku žádný vliv. Na rozdíl od soudu prvního stupně ovšem přihlédl k ustanovení §114 obč. zák., a dovodil, že počátek běhu promlčecí lhůty u žalobkyně se shoduje s okamžikem nabytí zletilosti, tj. dne 15. 5. 1986. Dále odmítl konstrukci předloženou žalobkyní, že promlčecí doba nároku na vydání bezdůvodného obohacení začala běžet až od prodeje domu v P. v roce 2011, neboť žalobkyně nebyla podílovým spoluvlastníkem této nemovitosti. Za nedůvodný považoval poukaz žalobkyně na rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, přičemž podotkl, že oba žalobci obdrželi v dědickém řízení větší podíl o částku 150.000,- Kč než ostatní dědici jako kompenzaci za zúžení předmětu dědění o nemovitosti převedené zesnulým otcem žalobců do výlučného vlastnictví žalované. Za morálně sporné by mohlo být, dle úvahy odvolacího soudu, považováno ve světle ujištění opatrovnického soudu jednání otce žalobců, který krátce před svým úmrtím podstatně zúžil rozsah děděného majetku. Okolnosti
v uvedeném směru na straně žalované však odvolací soud nezjistil. Připomněl rovněž, že podle závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (zmínil přitom rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003) jsou pro posouzení námitky promlčení z hlediska jejího případného rozporu s dobrými mravy rozhodné toliko okolnosti, za nichž byla námitka uplatněna, a nikoliv to, zda a v jaké míře je žalobou uplatněný nárok oprávněný a morálně podložený.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále rozsudek odvolacího soudu spočívá na otázce, jež nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu řešena. Za posouzenou odlišně od ustálené rozhodovací praxe pokládá právní otázku vzniku bezdůvodného obohacení v návaznosti na výstavbu nemovitosti více osobami, neboť s ohledem na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn.. 22 Cdo 1174/2001 (toto rozhodnutí, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), měla být žalobkyně považována za podílového spoluvlastníka předmětné nemovitosti prodané v roce 2011. Otázku, kdy došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně rodiče na úkor jeho dítěte v situaci, kdy v době nabytí zletilosti dítěte právní předpis nestanovil povinnost rodiče předat dítěti spravované jmění a učinit vyúčtování, pokládá za dosud v judikatuře Nejvyššího soudu neřešenou, přičemž od odpovědi na tuto otázku se odvíjí také posouzení promlčení uplatňovaného nároku. Samotné hodnocení namítaného rozporu vznesení námitky promlčení s dobrými mravy považuje za nekonformní s judikaturou dovolacího soudu, odkazujíc přitom zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2014/2013. V neposlední řadě poukazuje na skutečnost, že předmětem nyní projednávané věci je vypořádací podíl z nemovitosti prodané v roce 2011, a tedy úkony týkající se vypořádání nemovitého majetku vlastněného otcem žalobkyně v roce 2013 se předmětu právě probíhajícího řízení nemohou týkat, ačkoli mají na první pohled stejnou hodnotu. V této souvislosti rovněž zmiňuje, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný a vnitřně rozporný. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 19. 10. 2017 (srovnej čl. II, bod 2. a contr. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), a že byl uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, neboť žalobkyní nastolené právní otázky buď již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny (a odvolací soud se od závěrů přijatých v judikatuře Nejvyššího soudu neodchýlil), anebo u nich není naplněn obecný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. že rozsudek odvolacího soudu na jejich vyřešení závisí nebo záviset může.
Přípustnost dovolání nemůže založit námitka žalobkyně kontrující závěru odvolacího soudu o neexistenci podílového spoluvlastnictví mezi dovolatelkou, jejím bratrem, otcem a žalovanou k rodinnému domu v P., do jehož výstavby měly být investovány finanční prostředky z prodeje domu získané z dědictví (tehdy nezletilými) žalobci. Žalobkyni lze sice přisvědčit, že k přijatému právnímu posouzení věci, že k nově zhotovené stavbě domu podílové spoluvlastnictví vzniknout nemohlo, si odvolací soud neopatřil žádný skutkový podklad, nicméně nelze přehlédnout, že k tomu neměl ani žádný důvod, neboť žalobkyně argumentaci o vzniku podílového spoluvlastnictví uplatnila až v průběhu řízení před odvolacím soudem (u jednání odvolacího soudu dne 19. 10. 2017). Z obsahu žaloby (z vylíčených žalobních tvrzení) a ze závěrečného návrhu žalobců učiněného při jednání soudu prvního stupně dne 31. 8. 2016 zcela jednoznačně vyplývá jejich stanovisko k vlastnickému vztahu k rodinnému domu v P. V žalobě opakovaně uváděli,
že předmětný dům byl ve společném jmění jejich otce a žalované, a v závěrečném návrhu přednesli, že „bylo prokázáno, že žalobci nikdy neměli na tomto domě vlastnický podíl a ani jim nebyl vypořádán v penězích.“ Odvolací soud se tudíž právní otázkou vzniku podílového spoluvlastnictví s ohledem na stanovisko samotných žalobců prezentované v řízení před soudem prvního stupně, jež nelze zpochybnit až v řízení před soudem odvolacím námitkou, že soud prvního stupně měl dostatek skutkových zjištění, aby věc posoudil i z hlediska nároku podílového spoluvlastníka, zabýval zcela nadbytečně (řešení této otázky nebylo zapotřebí).
Argumentace dovolatelky, jež se upíná ke stanovení počátku běhu subjektivní a objektivní promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 1 a 2 obč. zák., rovněž přípustnost dovolání nezakládá, neboť vystihuje právní otázku, jejíž řešení jednoznačně vyplývá z dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž se odvolací soud nijak neodchýlil.
Promlčení podléhá i subjektivní právo na vydání bezdůvodného obohacení, u něhož je stanovena dvojí, kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní a objektivní. Tyto dvě promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Subjektivní promlčecí doba je dvouletá, objektivní promlčecí doba je buď tříletá u nezaviněného a nedbalostního bezdůvodného obohacení, nebo desetiletá, jedná-li se o úmyslné bezdůvodné obohacení. Pro vzájemný vztah subjektivní a objektivní promlčecí doby platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba. Pokud marně uplynula alespoň jedna z uvedených lhůt a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3148/2009).
Pro počátek tříleté, resp. desetileté objektivní promlčecí doby (§107 odst. 2 obč. zák.), je rozhodný den, kdy k získání bezdůvodného obohacení došlo. Z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté promlčecí lhůty (§107 odst. 1 obč. zák.) je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo jej získal. Jinak řečeno, pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví všechny takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu (srov. např. rozsudek ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, či rozsudek ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99), a není přitom rozhodné, že měl již dříve možnost dozvědět se skutečnosti, na jejichž základě si mohl učinit úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4499/2010, rozsudek ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, srov. též Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol., Občanský zákoník, I, Praha: C. H. Beck, 2. vydání, 2009, s. 609). Nezáleží dále ani na tom, zda se oprávněný o svém právu nedozvěděl vlastním zaviněním, tedy zda se (skutečně) o svém právu mohl anebo měl dozvědět při vynaložení potřebné péče. Vědomost oprávněného o tom, že se na jeho úkor někdo obohatil a o tom, v čí prospěch k tomuto obohacení došlo, musí být skutečná, prokázaná, nikoliv jen předpokládaná (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2002,
sp. zn. 33 Odo 877/2001, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002).
Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že objektivní promlčecí doba počíná běžet od okamžiku, kdy bezdůvodné obohacení skutečně (fakticky) vzniklo, přičemž bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu vzniká již samotným přijetím plnění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 208/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2825/2016).
V nyní projednávané věci opatrovnický soud schválil prodej nemovitosti ve vlastnictví nezletilých dětí, což ovšem neznamená, že by si jejich zákonný zástupce mohl výtěžek z prodeje domu bez dalšího ponechat, respektive jej použít na výstavbu nového domu. Soudy nižších stupňů tudíž správně dovodily vznik bezdůvodného obohacení (získaného konkrétně plněním bez právního důvodu) na straně otce žalobkyně na úkor dovolatelky, a to k okamžiku investování finančních prostředků žalobkyně do stavby v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, otce žalobkyně a žalované. Je zcela zřejmé, že v této chvíli otec žalobkyně s předmětnými finančními prostředky, jež získali tehdy nezletilí žalobci, disponoval, tj. že přijal toto plnění náležící jinému a investoval je do věci vlastní. Ve vztahu mezi nezletilými žalobci a jejich otcem pak promlčecí doba mohla začít běžet až dosažením jejich zletilosti (u žalobkyně dne 15. 5. 1986 - viz §114 obč. zák.). Pokud pak v případě žalobkyně objektivní – tříletá – promlčecí lhůta uplynula dne 16. 5. 1989 – je bez jakéhokoliv významu (vzhledem ke vztahu subjektivní a objektivní promlčecí doby) argumentace dovolatelky, že se o skutečnostech rozhodných pro uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení dozvěděla až po uplynutí objektivní promlčecí lhůty.
Protože prostředky tehdy nezletilých žalobců byly investovány do věci náležící do tehdejšího bezpodílového spoluvlastnictví otce žalobců a žalované, nejednalo se o případ, kdy by rodič jako zákonný zástupce nezletilého dítěte převzal ke správě jeho majetek, který by udržoval, a případně jej zhodnocoval. Na právní otázce vzniku bezdůvodného obohacení rodiče na úkor dítěte v souvislosti s případným porušením povinnosti při správě majetku dítěte (bez ohledu na to, zda v době nabytí zletilosti žalobkyně byla tato povinnost stanovena právním předpisem) rozsudek odvolacího soudu ani nezávisí; pro řešení této právní otázky tak dovolání žalobkyně nemůže být ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani výtka ohledně odklonu odvolacího soudu od rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky rozporu žalovanou vznesené námitky promlčení s korektivem dobrých mravů.
K použití korektivu dobrých mravů podle §3 odst. 1 obč. zák. lze v obecné rovině uvést, že jde o ustanovení patřící k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jež přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1404/2014). Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je třeba posoudit individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004). Otázku aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je pak dovolací soud oprávněn učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3513/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3186/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004 ).
Závěr odvolacího soudu o uplatnitelnosti námitky promlčení (§100 obč. zák.) se zřetelem na korektiv dobrých mravů (§3 odst. 1 obč. zák.) je principiálně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1860/2011). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009).
O výjimečný případ, v němž by ve světle uvedené judikatury pro rozpor s dobrými mravy nebylo možné přihlédnout k jinak důvodně vznesené námitce promlčení, však v posuzovaném případě zjevně nejde. Jestliže dovolatelka tvrdí, že skutečnosti, o něž opírá svůj nárok, zjistila až po datu 16. 5. 1989, které soudy obou stupňů považovaly za den uplynutí objektivní promlčecí doby, přičemž žalované nic nebránilo sdělit žalobkyni podrobnosti o financování předmětné nemovitosti, pak je zřejmé, že možnost aplikace korektivu dobrých mravů dovozuje z okolností a důvodů, z nichž je uplatněný nárok vyvozován, a nikoli z okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Navíc, uplynula-li objektivní promlčecí lhůta řádově o tři desetiletí dříve, než žalobci získali povědomost o tom, jakým způsobem bylo disponováno s rodinným domem v P., do něhož byly investovány prostředky, jež získali z dědictví po matce, pak ani případný negativní postoj žalované ke sdělení rozhodných skutečností žalobcům by na závěru o souladu námitky promlčení s korektivem dobrých mravů nemohl nic změnit. Ostatně v nalézacím řízení ani nebylo tvrzeno, že k marnému uplynutí promlčecí doby přispěla jakýmkoliv způsobem žalovaná. V konfrontaci s citovanou judikaturou tak obstojí i závěr, že námitku promlčení (coby legální prostředek, jímž žalovaná sledovala obranu svých práv, nikoliv snad poškození či znevýhodnění žalobců) nelze považovat za případ zneužití práva na úkor žalobců, které by bylo lze kvalifikovat jako rozporné s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Má-li žalobkyně za to, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, zejména pak se závěry prezentovanými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2014/2013, pak toto rozhodnutí, stejně jako ta, na němž žalobkyně v dovolání odkazuje, a v označeném rozhodnutí dovolacího soudu jsou zmiňována (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn.
33 Cdo 1864/2000) vycházejí ze stejné argumentační linie, tj. že institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje a že uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Jinak řečeno, tato rozhodnutí obecným způsobem vymezují předpoklady, které má soud brát v úvahu při posouzení, zda vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy (zda je zneužitím práva) či nikoliv. Konkrétní závěr v uvedeném směru však diktují individuálně dané okolnosti každého případu. Jeho přezkum dovolacím soudem je ovšem na místě pouze v případě jeho zjevné nepřiměřenosti. Taková situace však v poměrech projednávané věci nenastala.
Sluší se také dodat, že poměřovat jednání samotných žalobců s korektivem dobrých mravů (v souvislosti s přijetím většího podílu v dědickém řízení po jejich otci a uplatněným nárokem na vydání bezdůvodného obohacení) a dovozovat z něj vliv na posouzení námitky promlčení vznesené žalovanou z hlediska korektivu dobrých mravů, jak učinil odvolací soud, potom nelze považovat s ohledem na shora uvedené za nezbytné.
Brojí-li dovolatelka proti nepřezkoumatelnosti a vnitřní rozpornosti rozsudku odvolacího soudu, pak tyto námitky přípustnost dovolání založit nemohou. Těmito námitkami totiž žalobkyně vystihuje tzv. jiné vady řízení, k nimž přihlíží dovolací soud tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Již z výše uvedeného přitom vyplývá, že dovolatelkou vytýkanými nedostatky není odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zasaženo. Odvolací soud srozumitelně vysvětlil závěr o vzniku bezdůvodného obohacení v závislosti na přijetí plnění otcem žalobců a jeho použití na výstavbu nového rodinného domu a současně i význam souhlasu opatrovnického soudu s prodejem nemovitosti tehdy nezletilých žalobců. Skutečnost, že žalobkyně v dovolání s tímto závěrem nesouhlasí, nečiní rozsudek odvolacího soudu v uvedeném směru nepřezkoumatelným. Deficitem nepřezkoumatelnosti a vnitřní rozpornosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, pokud jde o soudem zmíněnou souvislost mezi výší dědického podílu žalobců a předmětem tohoto řízení (dle žalobkyně je jím její vypořádací podíl z nemovitosti prodané v roce 2011), se dovolací soud nezabýval vzhledem k tomu, že předmětem tohoto řízení je nárok z titulu bezdůvodného obohacení, jež vzniklo před více než třiceti lety, a posouzení jeho promlčení. Nelze rovněž nepřipomenout závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle nichž nelze rozhodnutí soudu označit za nepřezkoumatelné, je-li z odůvodnění zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto a kdy ani případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků dle ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.) nebyly na újmu uplatnění práv dovolatelů (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014).
Pokud dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu bez výslovného uvedení, že by dovoláním byl dotčen jen některý z rozsudečných výroků, pak se dovolací soud zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení odvolacího řízení a výroku o nákladech prvostupňového řízení, jež se týká žalobkyně. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobkyně není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 10. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu