ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.2100.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 2100/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Železářství Fiala s.r.o. , IČ 255 78 693, se sídlem ve Znojmě, nám. Svobody 1551/4, zastoupené JUDr. Helenou Hájkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Masarykova 37, proti žalovaným 1. J. H. , a 2. Mgr. A. H. , zastoupeným Mgr. Ing. Pavlem Knoppem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 51, o 392.165 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 9 C 1111/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. března 2015, č. j. 14 Co 614/2013-817, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. března 2015, č. j. 14 Co 614/2013-817, ve výrocích I. a) a II., jakož i usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. března 2016, č. j. 14 Co 61/2016-913, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 17. 12. 2012, č. j. 9 C 1111/2000-550, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 450.000 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o nákladech účastníků řízení i státu (výroky II. a III.). Žalobkyně se domáhala sporného plnění s tvrzením, že její právní předchůdce Ing. K. F. se žalovanými uzavřel dne 23. 4. 1995 nájemní smlouvu na nebytové prostory v nemovitosti žalovaných, v souladu s níž předem zaplatil nájemné na sedm let ve výši 1.400.000 Kč. Předmětné místnosti však užíval jen do prosince roku 1999, kdy je předal žalovaným. Jelikož je uvedená smlouva absolutně neplatná pro absenci souhlasu obecního úřadu, vzniklo Ing. F. právo na vrácení poskytnuté úplaty z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), v míře, v níž obnos přijatý žalovanými převyšuje rozsah majetkového prospěchu, jehož se naopak dostalo nájemci tím, že bez náležitého titulu užíval nemovitost žalovaných. Jelikož rozdíl sumy 1.400.000 Kč a výše obohacení Ing. F. (jenž svou pohledávku následně postoupil na žalobkyni) odvíjející se od znalecky určené hladiny obvyklého nájemného převyšoval žalobní žádání, mohl soud žalobnímu požadavku v plném rozsahu vyhovět.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 3. 2015, č. j. 14 Co 614/2013-817, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalovaných v části výroku I., jíž byla odvolatelům uložena solidární povinnost zaplatit žalobkyni 392.165 Kč s příslušenstvím, potvrdil [výrok I. a)], ve zbývající části řečeného výroku, kterou bylo vysloveno, že jsou žalovaní povinni uhradit žalobkyni společně a nerozdílně částku 57.835 Kč s příslušenstvím, prvoinstanční rozhodnutí změnil tak, že žalobu v daném rozsahu zamítl [výrok I. b)], ve výroku II. o nákladech řízení mezi účastníky odvoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení [výrok I. c)], přičemž sám rozhodl o nákladech vzniklých státu v řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Krajský soud (jenž shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že smlouva mezi žalovanými a Ing. F. byla uzavřena neplatně) s ohledem na odvolateli uplatněné námitky podotkl, že řešené právo nepokládá za promlčené, neboť majetkový prospěch žalovaných se stal nedůvodným až na konci roku 1999. Z dokazování totiž vyplynulo, že mezi nájemcem a pronajímateli byla dne 30. 12. 1996 uzavřena dohoda, v souladu s níž mělo být vyúčtování předem poskytnuté zálohy a vrácení vzniklého přeplatku provedeno ke dni podepsání kupní smlouvy, jíž žalovaní převedou vzpomínanou nemovitost do vlastnictví třetí osoby (k prodeji objektu ovšem po celou dobu jeho užívání Ing. F. nedošlo). Jelikož i za užívání neopírající se o platnou nájemní smlouvu příslušelo vlastníkům odpovídající peněžité plnění, svědčil žalovaným až do konce roku 1999 právní důvod pro to, aby si podrželi složenou zálohu. Odvolací soud dále dovodil, že Ing. F. svou pohledávku za žalovanými účinně postoupil na žalobkyni, pročež neshledal opodstatněným poukaz na domnělý nedostatek aktivní věcné legitimace žalující společnosti k uplatnění řešeného nároku. Na újmu platnosti uvedené dispozice nemohla být ani odvolateli tvrzená skutečnost, že daná pohledávka údajně tvořila součást nevypořádaného společného jmění Ing. K. F. a J. F. (jejichž manželství zaniklo v říjnu 1999), neboť někdejší manželka postupitele s tímto úkonem prokazatelně souhlasila. Nedůvodná je rovněž námitka nedostatku pasivní věcné legitimace druhé žalované, jelikož tato byla (soudě podle obsahu předmětného kontraktu) stranou nájemní smlouvy z roku 1995. Odvolací soud pak shodně s okresním soudem uzavřel, že výše obohacení žalovaných se odvíjí od míry, v níž Ing. F. uhrazená částka přesahuje hodnotu užívacího práva k dotčené nemovitosti, jež v letech 1995 až 1999 konzumoval. Výši tohoto „přeplatku“ stanovil ovšem od soudu první instance poněkud odlišně, a to na základě revizního znaleckého posudku, jehož vypracování zadal, přičemž po slyšení pověřeného pracovníka uvedeného ústavu sám přikročil ke korekci početní chyby, jež se v tomto odborném podkladu vyskytla. V rozsahu odpovídajícím výstupům jeho kalkulace pak přikročil k potvrzení odvoláním napadeného rozhodnutí, respektive k jeho změně a zamítnutí žaloby.
Okresní soud v Břeclavi usnesením ze dne 27. 7. 2015, č. j. 9 C 1111/2000-859, žalovanému 1. uložil zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v upřesněné výši (výrok I.), povinnost k úhradě téhož obnosu žalobkyni pak stanovil též žalované 2. (výrok II.).
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 3. 2016, č. j. 14 Co 61/2016-913, k odvolání všech účastníků posledně zmíněné rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že každého ze žalovaných zavázal k náhradě nákladů řízení v nižší částce (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 19. 3. 2015 podali oba žalovaní dovolání, namítajíce, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku promlčení žalobou uplatněného práva. Ke vzniku bezdůvodného obohacení na jejich straně totiž došlo nikoli až ke dni skončení faktického užívání jejich nemovitosti právním předchůdcem žalobkyně, nýbrž již dnem, kdy sporný obnos přijali (jak vyplývá zejména z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1025/2002). Odvolací soud svou úvahou, že peněžité plnění složené Ing. F. bylo zpočátku důvodným, mezi účastníky v podstatě konstruoval nájemní vztah, jenž ovšem za daných okolností platně vzniknout nemohl. Nájemce byl oprávněn kdykoli uplatnit svůj nárok na vrácení zálohy coby plnění poskytnutého na základě neplatného právního úkonu, je tudíž neudržitelný závěr, že objektivní promlčecí doba počala běžet až ode dne, kdy předmětné prostory opustil.
Dovolatelé se dále domnívají, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil otázku, jak vypořádat plnění z neplatné nájemní smlouvy v režimu §457 obč. zák., pakliže jedna ze smluvních stran svou pohledávku na vrácení toho, co bylo poskytnuto, postoupila. Na společnost Železářství Fiala s.r.o. totiž nájemce Ing. F. převedl své právo z bezdůvodného obohacení, aniž by daná korporace převzala též dluh vzniklý užíváním nemovitosti žalovaných bez řádného titulu. Dluh nájemce vzešlý z neplatné nájemní smlouvy tak nemohl být k okamžiku rozhodování soudu zcela vypořádán, což znemožňovalo vyhovění projednávané žalobě.
Za nesprávně posouzenou pokládají žalovaní také otázku aktivní věcné legitimace žalobkyně k uplatnění sporného nároku. Podle jejich názoru totiž Ing. F. a jeho někdejší manželce náležela každému jedna polovina pohledávky za žalovanými, na žalobkyni ji tak jako celek nemohl postoupit sám původní nájemce, neboť by tím převáděl více práv, než měl. Žalovaná 2. navíc v dané při není pasivně věcně legitimována, neboť se vede spor o plnění na základě neplatné nájemní smlouvy, jejíž stranou nebyla. Je-li na tomto kontraktu umístěn její podpis, jde o pouhé vyjádření jejího souhlasu s daným právním úkonem žalovaného 1. coby pronajímatele. Tvrzení odvolacího soudu, že také žalovaná 2. vystupovala v pozici pronajímatelky, se opírá o chybný výklad projevu vůle zúčastněných subjektů. Konečně dovolatelé předestírají, že odvolací soud nepřípadně revidoval závěry znaleckého posudku (pokusil se opravit v něm provedené propočty, přičemž se ovšem sám dopustil kalkulačního omylu, jejž dovolatelé specifikovali ve včasném doplnění svého dovolání) místo toho, aby v souladu s judikaturou dovolacího soudu znalce vyzval k doplnění znaleckého posudku. Pakliže již se soud dopustil tohoto zásahu do výstupů odborného zhodnocení, měl korigovat též jiné pochybení, na něž upozornili žalovaní při jednání před odvolacím soudem.
Z těchto důvodů dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek ve výroku I. a) změnil (ve vztahu k oběma žalovaným, případně alespoň vůči žalované 2.) tak, že žalobu i v tomto rozsahu zamítne, případně aby jej v dané části zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalobkyně, jež polemizovala s předestřenou dovolací argumentací a Nejvyššímu soudu navrhla předmětný opravný prostředek odmítnout, případně zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Vzhledem k tomu, že dle ustálené judikatury soud při zjišťování projevené vůle smluvních stran a obsahu jejich ujednání dospívá ke skutkovým zjištěním (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2507/2013, ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3162/2014, či ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 967/2014), přičemž je v dovolacím řízení Nejvyšší soud vázán skutkovými závěry nižších instancí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 573/2014, nebo jeho rozsudek ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2677/2015), nemůže přípustnost podaného dovolání založit námitka, dle níž by řádný výklad sporné nájemní smlouvy opodstatňoval úsudek, že v pozici pronajímatele vystupoval toliko žalovaný 1., a nikoli již žalovaná 2., neboť není myslitelné, aby Nejvyšší soud úvahy soudu odvolacího, jež nejsou nikterak nepřiměřené, nahrazoval vlastními vývody ohledně toho, kam se vůle smluvních stran při uzavírání vzpomínaného kontraktu ubírala. Pro úplnost lze dodat, že odvolací soud při interpretaci dotčeného právního úkonu v souladu s konstantní rozhodovací praxí (včetně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1156/2005, jehož přiměřené aplikace se žalovaní dovolávají) zřetelně vycházel z jeho celého obsahu, respektive skutkových okolností, za nichž byl učiněn.
Jelikož předeslaný úsudek, že smlouvu o pronájmu nebytových prostor Ing. K. F. uzavřeli v době svého manželství oba žalovaní , nebyl účinně zpochybněn, nemůže být pasivní věcná legitimace žalované 2. vyloučena poukazem na judikatorní tezi (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4450/2008), dle níž sjedná-li jeden z manželů neplatnou nájemní smlouvu, nestává se druhý z manželů bez dalšího účastníkem závazku z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním podle této smlouvy. Posledně naznačený závěr rozhodovací praxe hraje však v předmětné kauze roli, poněvadž vyvrací námitku žalovaných, v souladu s níž Ing. F. nemohl na žalobkyni postoupit víc než jednu polovinu žalované pohledávky. Vzniklo-li totiž bezdůvodné obohacení plněním na základě neplatné nájemní smlouvy, jako jejíž účastník na straně nájemce vystupoval pouze Ing. F., byl právě jmenovaný výlučným nositelem práva na vrácení poskytnutého plnění (takto viz například též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 837/2013), a svědčilo mu tedy rovněž oprávnění s danou pohledávkou disponovat v plném rozsahu.
Dovolatelům lze částečně přitakat v tom směru, že vzájemná podmíněnost restituční povinnosti obou smluvních stran při vypořádání plnění z neplatné smlouvy v režimu §457 obč. zák. se uplatní i v případě, že je pohledávka z neplatné smlouvy postoupena (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 33 Odo 1615/2006, ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2197/2013, a ze dne 16. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1672/2014). Byla-li však obě plnění, která si účastníci smlouvy navzájem poskytli, peněžitá nebo jde-li o plnění, za něž musí být vydána náhrada v penězích (§458 odst. 1 obč. zák.), projevuje se synallagmatická povaha restituční povinnosti kontrahentů tím, že mohou požadovat vrácení sporných hodnot pouze v tom rozsahu, v němž jimi poskytnuté plnění přesahuje prospěch, jejž dle smlouvy sami přijali (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1632/2011, či ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2847/2015). Pakliže odvolací soud žalobkyni přiznal z požadovaného obnosu toliko tu částku, o niž podle v řízení učiněných zjištění aktiva poskytnutá postupitelem převyšovala jeho vlastní obohacení získané na základě dané smlouvy, byla tím rovnováha smluvních stran plně respektována, neb se právní postavení žalovaných nikterak nezhoršilo oproti situaci, v níž by se nacházeli, pokud by vůči nim kondikci uplatnil sám Ing. F. coby nájemce.
Co se týče námitek proti způsobu, jakým odvolací soud stanovil počátek promlčecí doby ve vztahu k právu na vydání bezdůvodného obohacení, uvádí dovolací soud, že stanovisko krajského soudu, dle něhož prospěch, jehož se žalovaným dostalo ze strany Ing. F., byl po dobu jeho užívání předmětné nemovitosti důvodným plněním, neshledává iracionálním ani rozporným s jeho dosavadní judikaturou. Je nutno připustit, že v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 33 Odo 1025/2002, na nějž žalovaní poukázali, byl za okolností ne zcela nepodobných přezkoumávanému sporu deklarován názor, že promlčecí doba podle §107 odst. 2 obč. zák. u práva na vrácení peněžitého obnosu složeného coby nájemné na několik let dopředu s oporou v neplatné nájemní smlouvě počala běžet již dnem uhrazení sporné částky.
Na druhou stranu nelze opomenout hledisko, artikulované již dříve v některých kontextech dovolacím soudem, dle něhož neplatnost smlouvy představující jevově titul pro určitý přesun majetkových hodnot neimplikuje nutně, že je na dané plnění třeba od počátku nazírat jako na bezdůvodné obohacení, existuje-li zde rovněž jiný právní důvod, jejž by uvedený kontrakt v případě své platnosti překrýval, který ovšem v situaci neplatnosti řečeného právního úkonu vystupuje do popředí a zmíněný majetkový přesun alespoň po určitý časový úsek činí opodstatněným. Tato úvaha byla rozvinuta kupříkladu ve sporech týkajících se zálohového plnění realizovaného po uzavření neplatné smlouvy o smlouvě budoucí, v nichž Nejvyšší soud konstatoval, že bez ohledu na platnost či neplatnost smlouvy, na jejímž základě byla záloha poskytnuta, je dostatečným právním důvodem k takovémuto plnění i příslib budoucího úplatného převodu práv, pro nějž není forma předepsána (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 968/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1453/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 463/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2360/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 535/2015). Odvolací soud přitom v napadeném rozsudku formuloval skutkové zjištění, že mezi Ing. F. a žalovanými byla dne 30. 12. 1996 uzavřena dohoda (ve spisu na č. l. 121), v souladu s níž mělo být vypořádání uhrazené zálohy, respektive vrácení přeplatku provedeno ke dni podepsání smlouvy o koupi daného objektu, k čemuž však až do ukončení užívání nemovitosti nájemcem nedošlo. Na tomto podkladě pak učinil legitimní závěr, že mezi zúčastněnými subjekty panovalo srozumění v tom směru, že si žalovaní nadále ponechají Ing. F. složené finanční prostředky, jež budou postupně konzumovány užíváním předmětných nebytových prostor. Ač se zajisté nejedná o situaci zcela totožnou s případy řešenými v citovaných judikátech, domnívá se Nejvyšší soud, že fundamentální logika myšlenek odvolacího soudu se v zásadě shoduje s úvahami, jež prostupují nosné části odůvodnění odkazovaných rozhodnutí, neb v souladu se zjištěnou vůlí dotčených osob došlo k odsunutí počátku promlčecí doby k okamžiku, kdy se stalo zřejmým, že plnění ze strany Ing. F. nezíská žádného dalšího ekonomického smyslu (poněvadž již nadále nebude moci být konzumováno výkonem užívacího práva k nemovitosti jeho složitelem).
Tím, že odvolací soud pojímal obohacení žalovaných jako důvodné až do okamžiku ukončení užívání jejich nemovitosti Ing. F., mezi těmito osobami nekonstruoval (kvazi)nájemní vztah, jak předestírají dovolatelé, neboť nedovodil, že by žalovaní v rozhodném období byli povinni Ing. F. užívání svého objektu umožnit, a naopak že by uživatele tížila povinnost za toto protiplnění hradit sjednanou úplatu. Konstatoval pouze, že smluvní strany (jsouce si vědomy neplatnosti kontraktu, na jehož základě byla záloha původně složena) vyslovily souhlas s tím, aby si pronajímatelé spornou úplatu nadále podrželi s tím, že vypořádání konečného přeplatku bude provedeno v nikoli zcela přesně stanoveném budoucím okamžiku. Tímto skutkovým specifikem se pak posuzovaný spor odlišuje od případu řešeného žalovanými citovaným rozsudkem sp. zn. 33 Odo 1025/2002, v němž žádné podobné ujednání doloženo nebylo.
Dovolání lze arci shledat přípustným i důvodným, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu v otázce volby náležitého postupu soudu při odstraňování identifikovaných nedostatků znaleckého posudku. Dovolací soud již v minulosti mnohokrát zdůraznil, že soudy nemohou přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. V případě pochybností o věcné správnosti znaleckého posudku, nesmí tedy soud úvahu znalce nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil či jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, anebo konečně musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se ke správnosti již podaného posudku (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4930/2009, ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2638/2012, a ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2116/2014). Předestřený výklad odvolací soud zjevně nerespektoval, pakliže sám přistoupil k odstraňování identifikovaných vad znaleckého posudku. Ač Nejvyšší soud chápe, že se naznačený krok mohl jevit žádoucím z hlediska ekonomie řízení, nelze přehlédnout, že jím odvolací soud vstoupil na nejistou půdu revize postupu znaleckého ústavu při hodnocení otázek, jež soudy doposud bezesporu pokládaly za odborné. Vyšlo-li tedy v řízení najevo, že byla kalkulace obvyklého nájemného deformována v důsledku nesprávného vstupního údaje (jak při výslechu připustil i zaměstnanec zpracovatele posudku, viz protokol na č. l. 776 p. v.), byla za daných okolností náležitou procesní reakcí výzva znalci k nápravě zjištěného nedostatku. Pokud pak jde o námitku konkrétního pochybení, jímž má být dle dovolatelů vlastní výpočet odvolacího soudu zatížen, postačí zdůraznit, že jelikož má otázka zjištění výše nájemného placeného za srovnatelné prostory skutkovou povahu (srovnej obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 622/2013, či ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3782/2014), nejsou detaily matematického postupu, na jehož základě krajský soud ke stanovení hladiny tržního nájemného dospěl, v zásadě způsobilé dovolacího přezkumu.
Se zřetelem ke shora konstatovanému rozporu napadaného rozhodnutí se závěry konstantní judikatury nicméně Nejvyšší soud v souladu s §243e odst. 1 a odst. 2, větou první, o. s. ř. přikročil k jeho kasaci ve výroku I. a), jakož i akcesorickém výroku II. a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Za použití §243e odst. 2, věty třetí, o. s. ř. současně zrušil též usnesení Krajského soudu v Brně o náhradě nákladů řízení ze dne 4. 3. 2016, jež bylo na rozsudku téhož soudu ze dne 19. 3. 2015 závislé.
Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 11. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu