ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1384.2017.3
sp. zn. 28 Cdo 1384/2017-254
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce M. S. , zastoupeného Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem se sídlem v Táboře, Příběnická 1908/12, proti žalovanému V. W. , zastoupenému Mgr. Hanou Kuncovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Marie Cibulkové 394/19, o vzájemném návrhu na zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 63/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2016, č. j. 16 Co 290/2016-223, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.954,- Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Vítězslava Dohnala, advokáta se sídlem v Táboře, Příběnická 1908/12, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 5. 2016, č. j. 27 C 63/2014-164, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 10. 2016, č. j. 27 C 63/2014-206, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 165.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 12.412,- Kč od 31. 1. 2013 do zaplacení, ve výši 8,05 % ročně z částky 70.521,- Kč od 1. 3. 2014 do zaplacení, ve výši 8,05 % ročně z částky 49.650,- Kč od 5. 12. 2014 do zaplacení, ve výši 8,05 % ročně z částky 16.367,- Kč od 26. 2. 2015 do zaplacení a ve výši 8,05 % ročně z částky 16.550,- Kč od 21. 7. 2015 do zaplacení (výrok I.). Dále zamítl vzájemný návrh, kterým se žalovaný na žalobci domáhal zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím (výrok II.). Žalobci byla uložena povinnost doplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 1 soudní poplatek z žaloby ve výši 3.301,- Kč (výrok III.). Žalovanému byla uložena povinnost zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 1 na nákladech řízení státu částku 4.129,80 Kč (výrok IV.). Žalovanému byla dále uložena povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 184.582,- Kč k rukám Mgr. Vítězslava Dohnala (výrok V.).
Městský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 13. 12. 2016, č. j. 16 Co 290/2016-223, rozsudek soudu prvního stupně (ve znění opravného usnesení) v zamítavém výroku II. o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I.) a ve výrocích I., IV. a V. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.).
Ve vztahu k zamítavému výroku II., jenž byl odvoláním napaden, odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobce, jeho manželka a žalovaný jsou dále spolu s J. M. a M. H. každý z nich jednou ideálních čtvrtinou spoluvlastníky pozemku v katastrálním území Č. K., jehož součástí je dům. V tomto domě žalobce s manželkou užívali půdní prostor společně s podkrovním bytem 2+1, který byli oprávněni užívat na základě dohody spoluvlastníků. Pouze z užívaného bytu byl po žebříku přístup do půdního prostoru. Půdní prostor byl dostatečně velký k vybudování dalších dvou pokojů. S touto skutečností byli ostatní spoluvlastníci již v roce 2011 seznámeni, jakož i s tím, že žalobce půdní prostor užívá společně s bytem v podkroví. V období od 1. 1. 2011 do 31. 1. 2013 žalobce byt spolu s půdním prostorem pronajímal třetí osobě. Po uplynutí uvedeného období nemohlo být postaveno najisto, zda je půdní prostor (kolaudovaný jako společný prostor domu) žalobcem, popřípadě třetí osobou, dále užíván, neboť ani žalovaný nebyl schopen v tomto směru dotvrdit rozhodné skutečnosti. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci přijatým soudem prvního stupně, tj. že žalobci vzniklo za dobu od 1. 1. 2011 do 31. 1. 2013 na úkor žalovaného bezdůvodné obohacení ve výši 75.000,- Kč (dále žalovaných 75.000,- Kč představovalo pohledávku M. H., jež byla žalovanému postoupena), které by byl žalobce povinen vydat, neboť bez vědomí ostatních spoluvlastníků užíval část (půdní prostor) společné věci. Dvouletá subjektivní promlčecí lhůta začala spoluvlastníkům běžet již v roce 2011, neboť tehdy získali poznatek o tom, že společný (půdní) prostor žalobce užívá. Protože je vydání bezdůvodného obohacení splatné na výzvu (v poměrech projednávané věci podáním vzájemného návrhu při jednání soudu prvního stupně dne 14. 5. 2015), nastala splatnost pohledávky dne 15. 5. 2015. Protože však žalobce vznesl námitku promlčení, nebylo možné pohledávku ve výši 150.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení žalovanému přiznat. Vznesená námitka promlčení coby výkon práva přitom není v rozporu s dobrými mravy. Žalovaný totiž netvrdil žádné skutečnosti nastalé až po vzniku uplatněného nároku, které by posouzení námitky promlčení jako nesouladné s dobrými mravy odůvodňovaly (odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, jenž byl publikován pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti potvrzujícímu výroku I.) podal žalovaný dovolání. Má za to, že dovolání je přípustné ve smyslu §237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), neboť odvolací soud se při řešení relevantní otázky hmotného práva, promlčení a dobrých mravů, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ;;;;; a domnívá se, že předmětná právní otázka měla být posouzena jinak, než jak učinil odvolací soud. Namítá, že vzhledem k neodstranění protiprávního stavu nemohla začít běžet promlčecí doba, a pokud by promlčecí doba běžet začala, pak byla námitka promlčení vznesena v rozporu s dobrými mravy. Dovolatel je přesvědčen o tom, že žalobce zneužívá práva promlčení tím, že uplatnil námitku promlčení až v řízení před soudem, přičemž dovolatele udržoval v naději, že dojde ke kompenzaci obohacení ze zvětšeného a pronajímaného bytu. S odkazem na judikaturu soudu dovolacího (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 5014/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003) a Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/2010, publikovaný pod číslem 198/2002 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu) uvádí, že výkon práva spočívající ve vznesení námitky promlčení nesmí být v rozporu s dobrými mravy, že rozpor s dobrými mravy je nutno posuzovat individuálně a že jej nelze dovozovat z okolností a důvodů spojených pouze s uplatněným nárokem, ale z okolností, za nichž byla tato námitka uplatněna. Míní přitom, že žalobcem uplatněná námitka promlčení je výrazem zneužití práva na jeho úkor a že marné uplynutí promlčecí doby nezavinil. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí, že dovolatel předkládá dovolacímu soudu k řešení otázky, s nimiž se podrobně vypořádal již odvolací soud. Dovolání potom není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné proto, že odlišné posouzení obou právních otázek, které žalovaný v dovolání vymezuje, ve skutečnosti zakládá na odlišně zjištěném skutkovém stavu a jiném (pro sebe výhodnějším) hodnocení provedených důkazů. Žalobce navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 13. 12. 2016 (srovnej část první, čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), a že byl uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí). Argument, podle kterého „při řešení otázky hmotného, resp. procesního, práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má, podle mínění dovolatele, dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Dovolatel obsahově vymezuje dvě právní otázky, k nimž by se měl dovolací soud vyjádřit, a to z pohledu kritéria přípustnosti dovolání spočívajícího v odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ač k tomuto hledisku současně připíná dovětek, že „právní otázka v této věci by měla být posouzena jinak, než jak rozhodl odvolací soud“, z obsahového hlediska jiný důvod přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. neuplatňuje. Navíc, pokud by měl na mysli požadavek na diformitu v rozhodování soudu odvolacího a soudu dovolacího, významově by tím nevystihl hledisko přípustnosti dovolání, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalovaného není přípustné, neboť odvolací soud se při řešení ani jedné z vymezených otázek hmotného práva od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Námitka, jejímž obsahem je tvrzení, že dvouletá subjektivní promlčecí lhůta určená ustanovením §107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení nepočala běžet, a tedy ani nemohlo dojít k promlčení nároku, přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud (potažmo soud prvního stupně) předmětnou právní otázku vyřešil způsobem korespondujícím se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací soud ve své judikatuře konstantně zastává názor, že z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté promlčecí lhůty je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo jej získal. Jinak řečeno, pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví všechny takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 931/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5328/2015). Žalovaný navíc konstruuje jiné právní posouzení věci na odlišně zjištěném skutkovém stavu, čímž žádá, aby dovolací soud své právní úvahy založil na skutkovém stavu, který v nalézacím řízení buď nebyl zjištěn, anebo byl zjištěn jinak. Dovolací soud v této souvislosti připomíná, že skutkovým stavem z nalézacího řízení je vázán. Zjištěné skutečnosti s účinností od 1. 1. 2013, kdy je jediným zákonným důvodem dovolání nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), tak nemůže měnit (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1949/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1842/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3513/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4282/2013). Ze shodného důvodu nemůže být od shora uvedeného data v dovolacím řízení úspěšně zpochybněno ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Přípustnost dovolání nemohla založit ani argumentace, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky rozporu výkonu práva (vznesení námitky promlčení) s korektivem dobrých mravů ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
Sluší se uvést, že dovolací soud je oprávněn posoudit, zda výkon práva je v individuálně definovaných skutkových poměrech věci v rozporu s dobrými mravy, jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající postavení pouze přezkumné instance, korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3186/2014). V této souvislosti dovolací soud dále konstatoval, že oprávnění aplikovat ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy musí být, přinejmenším převažující měrou, vyhrazeno nižším instancím, jež jsou – vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu, a disponují tak náležitými skutkovými podklady pro své rozhodování (a právě soudy nižších stupňů také mohou hodnotit důkazy, které provedly). To musí platit právě o aplikaci takového mezního pojmu, jímž dobré mravy nepochybně jsou (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004 ).
Ve vztahu k námitce promlčení Nejvyšší soud odůvodnil a formuloval závěr, podle nějž dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1860/2011). Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení, tak lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoliv z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009).
O výjimečný případ, v němž by ve světle uvedené judikatury pro rozpor s dobrými mravy nebylo lze přihlédnout k jinak důvodně vznesené námitce promlčení, však v posuzovaném případě zjevně nejde. Dovolatel v nalézacím řízení neuvedl, natož aby prokazoval, relevantní okolnosti, z nichž dovozoval rozpor žalobcem vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, které by nastaly v souvislosti s jejím uplatněním, a ani netvrdil žádné okolnosti, které by mu bránily právo u soudu uplatnit včas. Samotná skutečnost, že žalobce se na úkor žalovaného dlouhodobě bezdůvodně obohacoval, není důvodem pro odepření účinků námitky promlčení pro rozpor s dobrými mravy. Rovněž se nepodává, že by jednání žalobce vykazovalo znaky šikanózního jednání. Dovolací soud považuje závěry odvolacího soudu za zcela přiměřené, jež tak nezakládají přípustnost dovolání.
Pro závěr o rozporu námitky promlčení vznesené žalobcem s dobrými mravy nesvědčí ani dovolatelem odkazovaná judikatura. Nepřípadný je poukaz na nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/2010, jenž na posuzovaný případ zjevně nedopadá, neboť vychází z odlišných specifických skutkových okolností případu (zabýval se sice vztahem dobrých mravů a námitky promlčení, jednalo se ovšem o nárok na náhradu škody na zdraví, kdy se stěžovatelka nacházela ve velice nepříznivé životní situaci, která ji omezovala v kontaktu s okolním světem a znesnadňovala jí uskutečnění patřičných právních jednání, a současně se případ odehrával za naprosto odlišných společensko-politických poměrů). Obdobné platí i o rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 5014/2009, jenž se zabýval střetem majetkových práv státu a jednotlivce v soukromoprávních vztazích, a z pohledu rozporu námitky promlčení s dobrými mravy se blíže věnoval šikanóznímu výkonu práva. Odkazuje-li dovolatel na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2684/2003, je nutno konstatovat, že odvolací soud v poměrech projednávané věci v něm dovozované závěry o potřebě přihlédnout k okolnostem, za nichž byla námitka promlčení uplatněna, respektoval.
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalovaného není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 24. dubna 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu