ECLI:CZ:US:2022:3.US.409.22.1
sp. zn. III. ÚS 409/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti V. R., t. č. Vazební věznice Praha 4 - Pankrác, zastoupeného Mgr. Markem Šimákem, advokátem se sídlem Havlíčkova 1682/15, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 261/2021-5075 ze dne 22. září 2021, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 7 To 70/2020-4594 ze dne 4. listopadu 2020 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře č. j. 9 T 6/2019-4271 ze dne 27. května 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ? pobočky v Táboře, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dál jen "krajský soud") uznán vinným účastenstvím podle §24 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), ke zvlášť závažnému zločinu obecné ohrožení podle §272 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), b), c) trestního zákoníku. Trestné činnosti se stěžovatel měl dopustit stručně řečeno tím, že za finanční odměnu objednal úmyslné založení požáru autobazaru a požáru severovýchodní části barokního, památkově chráněného zámku H. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu odvolání.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") podle §258 odst. 1 č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") napadený rozsudek částečně zrušil a znovu rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným účastenstvím podle §24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku k trestnému činu poškození cizí věci podle §228 odst. 1, odst. 3 písm. d) trestního zákoníku, a účastenstvím podle §24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku ke zvlášť závažnému zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Podle §272 odst. 2 trestního zákoníku za užití §43 odst. 1 trestního zákoníku vrchní soud uložil stěžovateli úhrnný trest odnětí svobody na 9 let a dále uložil stěžovateli peněžitý trest v počtu 400 denních sazeb po 2 500 Kč, tedy v úhrnné výši 1 000 000 Kč.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, a to tím, že zcela chybně ocenily ohrožený majetek, a uvádí, že obžaloba stojí na neověřených a velice pochybných základech. V řízení dle jeho názoru absentuje znalecký posudek, který by jasně stanovil, jaká konkrétní část objektu byla skutečně požárem ohrožena. Stěžovatel je přesvědčen, že nebyly zjištěny všechny skutečnosti týkající se skutku, který je mu kladen za vinu, a nesouhlasí se závěry znalců, týkajícími se ocenění zámku a autobazaru. Stěžovatel nesouhlasí se zjištěným počtem v autobazaru zaparkovaných vozidel, nesouhlasí ani s výší zjištěné škody, přičemž namítá, že závěry znalce Ing. Žehry neodpovídají skutečnému stavu, a že znalec určil hodnotu nemovitosti (barokního zámku) nesprávnou metodou. Z uvedených závěrů stěžovatel dovozuje, že se v projednávaném případě nemohlo jednat o škodu velkého rozsahu. Dodává, že odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu je nepřezkoumatelné, a je toho názoru, že skutková věta výroku 2 rozsudku vrchního soudu nepopisuje všechny znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu, a že Nejvyšší soud rezignoval na nápravu stavu, který je v rozporu s požadavky na zákonné náležitosti rozhodnutí. Závěrem uvádí, že soudy nevysvětlily, zda tu je rozpor mezi stěžovatelovou objednávkou a postupem pachatelů, a zda jejich postup představoval vybočení z rámce návodu, a že se Nejvyšší soud s jeho argumentací vůbec nevypořádal.
III.
Procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů (znaleckých posudků), Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy).
9. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Vrchní soud dospěl k závěru (viz odst. 64 napadeného rozsudku vrchního soudu), že dokazování bylo v řízení před nalézacím (krajským) soudem provedeno v nezbytném rozsahu tak, aby bylo možno učinit správné skutkové i právní závěry. Výhrady měl k hodnocení některých důkazů u skutků popsaných ve skutkové větě 1 a 2 rozsudku krajského soudu, což vedlo ke zrušení jeho části.
10. Vrchní soud v napadeném rozsudku uvedl, že u prvního skutku vycházel z fotodokumentace přiložené ve spise, a že na základě dvou leteckých snímků, jež umožňují dostatečnou orientaci ohledně umístění vozidel na parkovišti bazaru, uzavřel, že maximálně devatenácti aut bylo odstavených v místě, kam požár nemohl zasáhnout. Dodal, že k vyčíslení škody bylo přistoupeno dle zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného tak, že s těmito devatenácti vozy bylo kalkulováno jako s vozy nejdražšími. Vrchní soud pak jednání stěžovatele kvalifikoval jako účastenství ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku k trestnému činu poškození cizí věci podle §228 odst. 1, odst. 3 písm. d) trestního zákoníku, v tomto bodě tedy došlo ke změně skutkových zjištění i právní kvalifikace oproti rozsudku krajského soudu. U druhého skutku (požár zámku) vrchní soud stejně jako krajský soud vycházel ze znaleckého posudku Ing. Pavla Žehry, který vrchní soud označil za erudovaný, správný a dobře sloužící jako podklad pro řádná skutková zjištění. Odkazuje na vyjádření znalce, který shledal, že nemůže obvyklou cenu stanovit srovnávací metodou, protože v žádné databázi nenašel objekt srovnatelný s objektem posuzovaným, a proto přistoupil k metodě nákladové (nákladovým způsobem byla hodnota vyčíslena na 16 502 317 Kč). Vrchní soud shledal, že další objekty, navrhované ke srovnání obhajobou, jsou ve zcela jiné lokalitě, a jsou zcela jiného historického významu, a že se jedná o nemovitosti se zámkem v H. nesrovnatelné. Na uvedených závěrech vrchního soudu Ústavní soud neshledal nic, co by představovalo důvod k jeho kasačnímu zásahu, přičemž se ztotožnil i s konstatováním Nejvyššího soudu, který (v odst. 43 napadeného usnesení) uvedl, že předmětem útoku byl svým způsobem jedinečný barokní zámek evidovaný jako kulturní památka, a že za této situace nelze stanovit jeho obvyklou cenu, jelikož se nemovitosti stejného nebo obdobného historického i architektonického významu v daném místě a čase běžně neobchodují. Dle zjištění Ústavního soudu vrchní soud logicky a přesvědčivě zdůvodnil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o jeho vině, přičemž s provedenými důkazy se vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech.
11. S námitkou směřující proti skutkové větě výroku 2 rozsudku vrchního soudu a otázce rozsahu škody se již vypořádal Nejvyšší soud v odst. 44 napadeného usnesení. Na jeho odůvodnění lze odkázat a pro stručnost pouze uvést, že z odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečně zřetelně vyplývá, proč soudy považovaly za požárem ohrožený celý objekt zámku. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že se Nejvyšší soud vůbec nezabýval jeho argumentací, týkající se otázky, zda šlo o exces hlavního pachatele (vybočení z rámce návodu). Nejvyšší soud se k této otázce vyjadřuje v odst. 45 svého usnesení, přičemž uvádí, že organizátor i hlavní pachatelé znali alespoň základní informace o budově, kterou hodlali zapálit, a dodává, že sám stěžovatel musel mít dokonce informace podrobné, s ohledem na uzavření rezervační smlouvy na koupi zámku. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů, přičemž neshledal, že by obsahovala svévolné závěry (např. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry) a uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou srozumitelně a dostatečným způsobem odůvodněna, přičemž nezavdávají podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu.
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu