ECLI:CZ:US:2022:3.US.431.22.1
sp. zn. III. ÚS 431/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Milana Macháčka, zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem se sídlem Bolzanova 461/5, Brno, proti postupu JUDr. Lukáše Jíchy, soudního exekutora, Exekutorský úřad Přerov, spojené s návrhem na nařízení předběžného opatření, za účasti JUDr. Lukáše Jíchy, soudního exekutora, Exekutorský úřad Přerov, sídlem Komenského 1294/38, Přerov, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatelka proti níže specifikovanému postupu JUDr. Lukáše Jíchy, soudního exekutora, Exekutorský úřad Přerov, přičemž tvrdí, že jím bylo zasaženo do jeho práva na ochranu vlastnictví a majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 1. 2. 2022, č. j. KSPH 72 INS 21612/2014-B-68, jako soud insolvenční odmítl návrh stěžovatele jako dlužníka, aby "zakázal předběžným opatřením JUDr. Lukáši Jíchovi, soudnímu exekutorovi, provést dobrovolnou dražbu na základě smlouvy o provedení dobrovolné dražby podle §76 odst. 2 exekučního řádu, uzavřené mezi insolvenčními správci JUDr. Petrem Konečným a JUDr. Petrem Andrisem, MBA, Ph.D." Návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření totiž podle krajského soudu neobsahuje veškeré zákonem požadované náležitosti, když se podle krajského soudu jedná o návrh, jehož smyslem je ve skutečnosti zabránit zpeněžení předmětu zástavy, aniž by byly splněny podmínky pro vydání předběžného opatření. Prostřednictvím vydání předběžného opatření totiž nemůže být zasahováno do procesního postupu insolvenčního soudu v průběhu řízení, neboť k tomu institut předběžného opatření neslouží. Dále krajský soud stěžovatele poučil o možnosti podat proti jeho usnesení odvolání k Vrchnímu soudu v Praze.
3. Stejně tak byl usnesením Okresního soudu v Přerově (dále jen "okresní soud") ze dne 19. 1. 2022 č. j. 20 C 179/2021-65 zamítnut návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, kterým se stěžovatel domáhá, aby bylo žalovanému - JUDr. Lukáši Jíchovi, soudnímu exekutorovi - zakázáno až do pravomocného rozhodnutí ve věci samé provést dobrovolnou dražbu majetku stěžovatele. Podle okresního soudu nejsou splněny podmínky pro nařízení předběžného opatření, neboť nebylo prokázáno, že je třeba, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků nebo že je zde obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen. Rovněž okresní soud stěžovatele poučil, že proti jeho usnesení může podat odvolání, a to ke Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci.
4. Stěžovatel proti oběma usnesením obecných soudů citovaným shora podal v souladu s poučením odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, resp. ke Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, nicméně v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že řízení o jeho odvoláních nebudou pravděpodobně skončena v takové lhůtě, aby tím bylo konání dražebního roku, jenž se má týkat mimo jiné stěžovatelova nemovitého majetku, reálně ovlivněno. Proto stěžovatel navrhuje, aby mu Ústavní soud proti tomuto zásahu do jeho vlastnického práva poskytl ochranu ve formě předběžného opatření, kterým zakáže až do rozhodnutí o ústavní stížnosti dražbu provést (resp. Ústavní soud má exekutorovi nařídit od provedení dražby upustit). Stěžovatel se totiž domnívá, že v insolvenčním řízení, vedeném na jeho majetek a na majetek jím ovládané společnosti TOMI, spol. s r. o. bylo zasaženo do jeho vlastnického práva, neboť insolvenční správce majetkové podstaty stěžovatele JUDr. Konečný a insolvenční správce majetkové podstaty jmenované obchodní společnosti JUDr. Petr Andris nedbali toho, aby majetek těchto dlužníků byl zpeněžen za co možná nejlepších podmínek. Proto stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje vydání nálezu následujícího znění: "1. Postupem JUDr. Lukáše Jíchy, soudního exekutora, nařízením společné dražby nemovitostí na základě smlouvy mezi prvním a druhým vedlejším účastníkem, jež je předpokládána usnesením tohoto soudního exekutora ze dne 29. prosince 2021, č. j. 203 ExD 24/2021-19, došlo k zásahu do stěžovatelova základního práva na ochranu majetku. [...] 2. Účastníkovi se přikazuje, aby v tomto postupu nepokračoval a aby podle možností obnovil stav před zásahem."
5. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
6. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo [srov. §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu].
7. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (srov. za všechny např. usnesení ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10, dostupná na http://nalus.usoud.cz) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem. Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem.
8. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel petit své ústavní stížnosti formuluje tak, že je namířen proti "jinému zásahu orgánu veřejné moci" ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V tomto kontextu ovšem stěžovatel přehlíží, že podle judikatury Ústavního soudu [srov. k tomu např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3835/11 ze dne 8. 4. 2013 nebo přiměřeně též nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 234)] připadá - zjednodušeně řečeno - ústavní stížnost brojící proti jinému zásahu orgánu veřejné moci v úvahu pouze tam, kde nelze protiústavnost napravit jiným způsobem, například návrhem na kasaci rozhodnutí orgánu veřejné moci. Přitom je třeba respektovat, že rozhodnutím ve smyslu §72 zákona o Ústavním soudu je akt orgánu veřejné moci bez ohledu na to, jak je označen a jakou má obsahovou strukturu, je-li způsobilý zasáhnout do právní sféry stěžovatele.
9. V nyní posuzované věci přitom stěžovatel vyvolal dokonce dvě řízení o nařízení předběžných opatření, a jelikož oba soudy rozhodující o jeho návrzích těmto nevyhověly, stěžovatel proti jejich rozhodnutím podal (podle vlastního tvrzení v ústavní stížnosti - viz bod 9) odvolání. Za dané situace ovšem není podle Ústavního soudu přípustné, aby stěžovatel ústavní stížností brojil proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, když sám vyvolal řízení (v rámci něhož dokonce podává opravné prostředky), z nichž vzejdou rozhodnutí obecných soudů, která stěžovatel může (resp. v budoucnu bude moci), při splnění dalších zákonných podmínek, napadnout samostatnou ústavní stížností. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž (mimo jiné) znamená, že Ústavní soud může přezkoumávat řízení a (případně) kasačním způsobem zasahovat jen tehdy, jsou-li tato řízení již s konečnou platností uzavřena. Není proto přípustné, aby ve stejné věci běžela paralelně řízení před obecným soudem i Ústavním soudem, jak je tomu právě v nyní rozhodované věci.
10. Proto Ústavní soud posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost jako nepřípustnou a podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ji odmítl.
11. Protože nejsou splněny podmínky pro to, aby Ústavní soud vedl řízení, v němž by posuzoval existenci tvrzeného zásahu orgánu veřejné moci do práv stěžovatele, nemohl také rozhodovat už jen vzhledem k zákonné dikci §80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu o stěžovatelově návrhu na vydání předběžného opatření, a proto i v této části ústavní stížnost stěžovatele odmítl, tentokráte podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, neboť za daných podmínek není Ústavní soud příslušný k tomu, aby o takovém návrhu stěžovatele rozhodoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj