ECLI:CZ:US:2022:3.US.496.22.1
sp. zn. III. ÚS 496/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky V. H., zastoupené JUDr. Filipem Opatřilem, advokátem, sídlem Vídeňská 676/7, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. listopadu 2021 č. j. 69 Co 207/2021-227 a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. července 2021 č. j. 11 C 263/2020-199, za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") se stěžovatelka domáhá po žalovaném zaplacení škody ve výši 445 360 Kč. Rozsudkem okresního soudu ze dne 24. 5. 2021 č. j. 11 C 363/2020-144 byla žaloba zamítnuta a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit žalovanému náklady řízení. Dne 1. 7. 2021 bylo okresnímu soudu doručeno odvolání stěžovatelky spolu se žádostí o ustanovení zástupce z řad advokátů.
3. Napadeným usnesením okresního soudu byla žádost stěžovatelky o ustanovení zástupce zamítnuta s tím, že stěžovatelka nedoložila své celkové majetkové poměry, přičemž není osobou nemajetnou, neboť má pravidelný příjem 22 500 Kč měsíčně a vlastní motorové vozidlo.
4. Ke stížnosti stěžovatelky Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") dalším napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Shledal, že byť stěžovatelka své majetkové poměry doložila, nelze její žádosti vyhovět, neboť i když bylo prokázáno protiprávní jednání žalovaného spočívající v neoprávněném zásahu do práva k domu, příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a tvrzeným onemocněním ledvin stěžovatelky může být sporná, přičemž touto otázkou se bude odvolací soud zabývat. Výši uplatňovaných nároků za ublížení na zdraví však krajský soud s ohledem na charakter tvrzeného poškození zdraví neshledal přiměřenou a odůvodněnou s ohledem na absenci relevantních a prokázaných tvrzení, takže nelze dovodit důvodnost a přiměřenost požadované částky, což samo o sobě vede k závěru, že stěžovatelka nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků podle §138 téhož zákona a nelze jí tak ani ustanovit zástupce podle §30 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř").
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka uvádí, že k porušení jejích základních práv došlo ve dvou oblastech. Tvrdí, že i krajský soud dospěl ke stejnému závěru jako okresní soud, avšak z odlišného důvodu. Byla jí tak upřena možnost argumentovat ve svůj prospěch, a to v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.
6. Stěžovatelka dále namítá, že i krajský soud dospěl k závěru, že v dosavadním řízení bylo prokázáno protiprávní jednání žalovaného. Za ústavně nekonformní proto považuje jeho konstatování, že požadovaná náhrada je nepřiměřená, když otázka její výše bude teprve předmětem dalšího dokazování. Má proto za to, že postupem krajského soudu bylo porušeno její právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejdříve zabýval splněním procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud ve své judikatuře týkající se rozhodování o osvobození od placení soudních poplatků a o ustanovování zástupců z řad advokátů opakovaně vyjádřil závěr, že samotné rozhodování o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod, přestože se jejich výsledek může dotknout některého z účastníků řízení; rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro osvobození od soudních poplatků či ustanovení zástupce spadá zásadně do rozhodovací sféry soudů. Z tohoto důvodu zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany [srov. usnesení ze dne 16. 1. 2018 sp. zn. II. ÚS 3922/17 (dostupné stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)]. Případy, kdy v těchto věcech Ústavní soud přijal ústavní stížnost k věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek [např. osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov. nález ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 13/98 (N 71/14 SbNU 107) nebo nález ze dne 27. 2. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3543/12 (N 33/68 SbNU 351]), či v nich šlo o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [viz nález ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281)]. Taková pochybení ve stěžovatelčině věci Ústavní soud však neshledal.
9. Stěžovatelčiny námitky proti rozhodnutí o zamítnutí jejího návrhu na ustanovení advokáta jsou pouhou polemikou s posouzením předpokladů pro její osvobození od povinnosti platit soudní poplatek a pro určení právního zástupce. Je notorietou, že předpoklady pro osvobození od soudních poplatků jsou formulovány v §138 o. s. ř., a to kumulativně tak, že jde o osobní poměry účastníka a nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, resp. bránění práva; jejich naplnění je pak conditio sine qua non pro ustanovení právního zástupce podle §30 odst. 1 o. s. ř.
10. Z obsahu napadeného rozhodnutí krajského soudu je zřejmé, že odvolací soud vyčerpávajícím způsobem objasnil okolnosti, pro které stěžovatelka nesplňuje podmínky pro ustanovení zástupce. I když shledal, že stěžovatelka prokázala protiprávní jednání žalovaného spočívající v neoprávněném zásahu do práva k bytu, příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a tvrzeným onemocněním ledvin stěžovatelky označil za spornou a výši uplatňovaných nároků s ohledem na charakter tvrzeného poškození zdraví již v této fázi řízení shledal nedůvodnou a nepřiměřenou, přičemž neopoměl vysvětlit, z jakých důvodů k takovému závěru dospěl. V této souvislosti připomněl, že v odvolacím řízení jsou nová tvrzení a důkazy omezeny neúplnou apelací (srov. §205a o. s. ř.), přičemž stěžovatelka byla poučena podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., takže přípustná nová tvrzení a důkazy jsou v odvolacím řízení těžko představitelné. Ústavní soud považuje takové zhodnocení za přiléhavé, stejně jako závěr opřený u ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, že nepřiměřenost požadované částky je sama o sobě důvodem k závěru o bezúspěšnosti uplatňování práva (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2017 sp. zn. 30 Cdo 3377/2016 nebo ze dne 16. 2. 2017 sp.zn. 30 Cdo 3825/2016).
11. Vzhledem k uvedeným zjištěním lze uzavřít, že soudy tím, že nepřiznaly stěžovatelce osvobození od soudních poplatků a zamítly její žádost o ustanovení zástupce, neporušily žádné její základní právo.
12. Namítá-li stěžovatelka, že krajský soud porušil její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces postupem, kdy sice dospěl ke stejnému závěru jako okresní soud, avšak z odlišného důvodu, ani této námitce nelze přiznat opodstatněnost. Odvolací soud je oprávněn za situace, kdy napadené rozhodnutí potvrdí, je-li ve výroku správné, použít odlišné důvody než soud prvního stupně (srov. §219 o. s. ř.). Z žádného ústavního ani podústavního předpisu totiž neplyne vázanost odvolacího soudu skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně. Je dokonce oprávněn změnit např. rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků i v neprospěch odvolatele. Případem osvobození od soudních poplatků v souvislosti s námitkou zákazu změny k horšímu se Ústavní soud v minulosti zabýval, přičemž uzavřel, že takový postup není protiústavní (srov. usnesení ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. II. ÚS 310/99 nebo ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. II. ÚS 1969/21).
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu