ECLI:CZ:US:2022:3.US.571.22.1
sp. zn. III. ÚS 571/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. Jakubem Hlínou, advokátem se sídlem Plaská 614/10, Praha 5, proti postupu Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, odboru závažné hospodářské trestné činnosti, 2. oddělení, souvisejícím s protokolem o odnětí věci č. j. NCOZ-10002-137/TČ-2019-412201-H ze dne 10. února 2022, za účasti Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, odboru závažné hospodářské trestné činnosti, 2. oddělení, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá toho, aby Ústavní soud označil postup Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV - Odboru závažné hospodářské trestné činnosti, 2. oddělení (dále jen "policejní orgán"), týkající se odnětí stěžovatelova mobilního telefonu v rozporu s jeho ústavně zaručenými právy zakotvenými v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny, a čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy. Dále se stěžovatel ústavní stížností domáhá toho, aby Ústavní soud policejnímu orgánu zakázal, aby bylo dále zasahováno do jeho ústavně zaručených práv a byl obnoven stav před předmětným zásahem. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále ve smyslu §80 zákona o Ústavním soudu navrhuje, aby Ústavní soud vydal předběžné opatření, kterým se přikazuje policejnímu orgánu bezodkladně vrátit odňatý mobilní telefon stěžovateli.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatel byl policejním orgánem vyzván k podání vysvětlení podle ustanovení §158 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") a dále za použití §78 tr. řádu k vydání telekomunikačních zařízení, které má u sebe. Poté, co odmítl uvedenou věc vydat, byl stěžovateli mobilní telefon značky Apple iPhone 13 PRO policejním orgánem odebrán. O odnětí věci byl sepsán protokol ze dne 10. 2. 2022, č. j. NCOZ-10002/TC-2019-412201-H, ve kterém policejní orgán uvádí, že téhož dne v 13:32 telefonicky kontaktoval dozorujícího státního zástupce, kterého požádal o udělení souhlasu s odnětím mobilního telefonu stěžovatele, a to jako věci důležité pro trestní řízení. V protokolu dále policejní orgán uvádí, že "[d]ozorující státní zástupce Mgr. Zdeněk Matula z VSZ v Praze prostřednictvím telefonického hovoru s policejním orgánem tomuto ústně udělil souhlas s odnětím mobilního telefonu".
3. Dle stěžovatele byla porušena jeho ústavně zaručená práva tím, že policejní orgán nesplnil své zákonem stanovené povinnosti, spočívající např. v předložení příkazu k odnětí věci v písemné formě. Stěžovatel uvádí, že policejní orgán měl v době odnětí věci k dispozici potřebné technické vybavení a že k nevyžádání písemného souhlasu státního zástupce došlo pouze na základě jeho liknavosti a svévole, nikoliv z ospravedlnitelných důvodů. Stěžovatel namítá, že postup účastníka řízení nesplňoval všechny zákonné požadavky, čímž bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces ve spojení s právem vlastnit majetek, jakož i zásady obsažené v čl. 2 odst. 3 Ústavy, respektive čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a čl. 4 Ústavy. Dle stěžovatele v důsledku absence písemného příkazu k odnětí věci není ani jasné, zda mu byl mobilní telefon odebrán na základě příkazu státního zástupce či policejního orgánu, a že z protokolu nelze seznat, jaký postup byl ve věci aplikován. Stěžovatel je přesvědčen, že postup policejního orgánu byl nezákonný a zmatečný, a že jím došlo k tomu, že je mu znemožněno žádat o vrácení odňaté věci (mobilního telefonu), neboť stěžovateli není známo, který konkrétní orgán činný v trestním řízení by měl o vrácení odňaté věci žádat a který orgán má věc fakticky v držení.
4. Dříve než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci Ústavní soud zjistil, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, protokolem o odnětí věci a dalšími přiloženými písemnostmi, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 ze dne 6. 6. 1996, N 43/5 SbNU 363 a sp. zn. IV. ÚS 582/99 ze dne 24. 2. 2000, N 30/17 SbNU 221), za všeobecně nepřípustné, případně nežádoucí (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995, N 78/4 SbNU 243, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99 ze dne 6. 9. 1999, sp. zn. IV. ÚS 213/03 ze dne 21. 11. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 262/03 ze dne 30. 6. 2003, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. V této souvislosti dále Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jeho kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. 1. 2006, usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012, či usnesení sp. zn. III. ÚS 394/22 ze dne 22. 3. 2022).
6. Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 309/14 ze dne 1. 4. 2014 uvedl, že "institut odnětí věci představuje legitimní omezení vlastnického práva ve prospěch veřejného zájmu, kterým je v případě všech zajišťovacích institutů zasahujících do práva vlastnit majetek kromě zájmu na náležitém zjištění trestných činů i zájem na spravedlivém potrestání pachatelů a snaha v co nejvyšší míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností". V již citovaném usnesení sp. zn. II. ÚS 309/14 Ústavní soud rovněž odkázal na závěry odborné literatury, z níž plyne, že "[n]a rozdíl od příkazu k domovní prohlídce, u kterého trestní řád vyžaduje písemnou formu a odůvodnění, pro příkaz k odnětí věci trestní řád z důvodu menší intenzity zásahu do práv dotčené osoby tyto podmínky nestanoví, a byť je písemná forma žádoucí (srov. Musil, J., Kratochvíl, V. Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 339), postačí zhotovení protokolu o vydání a odnětí věci." V projednávané věci stěžovatel písemný protokol o odnětí věci obdržel bezodkladně po odnětí mobilního telefonu, přičemž z protokolu plyne, že policejní orgán postupoval dle §79 odst. 1 tr. řádu. Z předmětného protokolu rovněž plyne, že policejní orgán si telefonicky vyžádal souhlas dozorujícího státního zástupce, a jak sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí (viz bod 28), takový postup zákonu neodporuje.
7. Z první věty protokolu rovněž plyne, že policejní orgán přistoupil k odnětí věci po předchozím souhlasu státního zástupce, tedy nikoliv příkazu státního zástupce, jak je zjevně chybně uvedeno v závěru protokolu (postup policejního orgánu, který toliko požádal státního zástupce o souhlas s odnětím věci, popisuje v ústavní stížnosti i stěžovatel - viz bod 27). Vzhledem k tomu, že v první větě protokolu je rovněž uvedeno, dle kterého ustanovení policejní orgán postupoval (§79 odst. 1 tr. řádu), Ústavní soud nepřisvědčil ani stěžovatelově námitce, že z protokolu nelze seznat, jaký postup byl ve věci aplikován. Skutečnost, že stěžovateli byl v písemné formě předán pouze protokol o odnětí věci, a nikoliv příkaz k odnětí věci, není v rozporu se zákonem, když trestní řád tyto požadavky neklade, a přípustnost takového postupu odpovídá i závěrům judikatury Ústavního soudu (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 309/14 ze dne 1. 4. 2014, bod 12) či odborné literatury (srov. TREŠLOVÁ, Lenka. §79 Odnětí věci. In: DRAŠTÍK, Antonín, FENYK, Jaroslav aj. Trestní řád: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, str. 657.)
8. Ústavní soud se tak nemůže ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že odnětí věci představuje nezákonný a zmatečný zásah do jeho ústavně garantovaného práva. Odnětí věci, k němuž došlo postupem dle ustanovení §78 a §79 tr. Řádu, představovalo legitimní omezení stěžovatelova vlastnického práva, přičemž Ústavní soud nezjistil v postupu orgánů činných v trestním řízení libovůli či porušení procesních principů obsažených v ústavním pořádku. Jestliže někdo nesplní svou povinnost vydat věc vyplývající z ustanovení §78 tr. řádu, nastupuje sankce v podobě odnětí věci podle ustanovení §79 tr. řádu, kterou se zajišťuje věc důležitá pro trestní řízení (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1992/09 ze dne 3. 9. 2009). Ústavní soud dodává, že stěžovatel může dle §78 odst. 7 ve spojení s §79 odst. 4 tr. řádu kdykoliv požádat o navrácení věci, a že dle §78 odst. 7 věty druhé tr. řádu musí orgán činný v trestním řízení o takové žádosti neodkladně rozhodnout. Ke stěžovatelově námitce, že není jasné, postupem kterého orgánu mu byl mobilní telefon odebrán, a na který orgán se tak má obracet, Ústavní soud uvádí, že sám stěžovatel v bodě 53 ústavní stížnosti uvádí, že k odnětí věci došlo přímo na služebně policejního orgánu, a že v záhlaví protokolu o odnětí věci je policejní orgán zřetelně označen. Zároveň Ústavní soud zdůrazňuje, že odnětí věci je toliko dočasným zajišťovacím opatřením, jež má předejít zmaření účelu trestního řízení, a že je proto nutné, aby orgány činné v trestním řízení respektovaly princip proporcionality, a tudíž aby odnětí věci trvalo jen po dobu, jež je nezbytně nutná pro účely trestního řízení (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2970/09 ze dne 15. 3. 2010).
9. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nedoložil porušení svých ústavně zaručených práv, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ze shodného důvodu nebylo namístě vydat předběžné opatření.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu