ECLI:CZ:US:2022:3.US.60.22.1
sp. zn. III. ÚS 60/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Martina Chvátala, zastoupeného JUDr. Radovanem Mrázkem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 3125/11, Šumperk, podané proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, č. j. 22 Cdo 2545/2021-237, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 18. 3. 2021, č. j. 69 Co 286/2020-219, a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. 6. 2020, č. j. 17 C 30/2016-176, za účasti Okresního soudu v Šumperku, Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, v roce 1994 obec R. dle geometrického plánu rozdělila větší pozemek na dvě zhruba stejně velké části, jednu ten samý rok prodala stěžovateli, druhou manželskému páru (dále jen jako "žalobci"). Oba nově vymezené pozemky nebyly od sebe původně nijak fyzicky odděleny. Žalobci začali na svém pozemku stavět rodinný dům, v roce 1999 pak postavili mezi oběma pozemky plot. Stěžovatel v roce 2013 nechal svůj pozemek znovu geometricky zaměřit a tím bylo zjištěno, že postavený plot nebyl postaven přesně na hranici obou pozemků, ale kvůli posunutí plotu se pozemek žalobců zvětšil o 124 m2 na úkor pozemku stěžovatele. Stěžovatel započal správní řízení s cílem dosáhnout odstranění stavby dle něj neoprávněné stavby plotu; postupně se rozbíhala i další správní řízení.
3. Žalobci ve snaze reagovat na novou situaci v roce 2016 podali žalobu, kterou se domáhali určení vlastnictví sporné části pozemku. Uvedli, že plot vytyčili a postavili dle červených značek na okolních plotech, které dle tehdy dostupných informací hranici obou pozemků vymezovaly. Následně celý pozemek včetně části přiléhající k novému oplocení bez jakýchkoliv námitek stěžovatele až do roku 2013 užívali. V dobré víře se považovali za majitele předmětné části pozemku, jelikož tento stav trval déle než 10 let a ve výsledku se stali řádnými vlastníky z titulu vydržení.
4. Okresní soud v Šumperku poté, co jeho prvotní zamítavý rozsudek ve věci byl zrušen odvolacím soudem, žalobě napadeným rozsudkem v plném rozsahu vyhověl. Měl totiž po provedeném dokazování za to, že žalobci v omluvitelném omylu postavili plot v linii vycházející z červených značek na plotech sousedních pozemků a poté pozemek ohraničený plotem využívali, aniž by jejich vlastnické právo stěžovatel zpochybňoval. Ať již žalobci začali onu část pozemku využívat od roku 1994 (kdy se chopili držby) či až od roku 1999 (kdy byl postaven plot), vlastnické právo nabyli uplynutím vydržecí doby 10 let, neboť ke zpochybnění dobré víry stěžovatelem došlo teprve v roce 2013.
5. Následné odvolání stěžovatele ke Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci nebylo úspěšné, obdobně Nejvyšší soud odmítl též dovolání stěžovatele.
6. Stěžovatel s uvedenými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Jeho hlavní námitky směřují proti provedenému dokazování. V řízení totiž údajně nebylo zjištěno, kdo a za jakým účelem červené značky na sousední ploty umístil. Dále, pokud bylo v původním geometrickém plánu uvedeno, že hranice pozemků byly vymezeny UH mezníky, nelze se odvolat pouze na skutečnost, že v terénu žádné takové mezníky nebyly. I kdyby tomu tak totiž bylo, měli se žalobci pokusit o nové zaměření pozemků, případně jiným způsobem vykázat přiměřenou opatrnost a nespoléhat se pouze na pofidérní značky na plotech. V neposlední řadě Nejvyšší soud vycházel při odmítnutí dovolání z rozhodnutí ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011 (dostupné na www.nsoud.cz), které pojednává o vydržení pozemku po mnoha desítkách let, bez přesné specifikace v terénu a od osob novému vlastníkovi blízkých. V jeho případě však nebylo ani jedno z těchto kritérií naplněno; například držba trvala pouze maximálně 14 let. Citovaný rozsudek tak vůbec nebyl relevantní ve vztahu k dovolání stěžovatele.
7. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
8. Ústavní soud proto přistoupil k posouzení obsahu ústavní stížnosti, přičemž ale dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V nyní posuzovaném případě však takový zásah shledán nebyl. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí totiž zdejší soud dospěl k názoru, že obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele.
10. Předně je třeba uvést, že podstata ústavní stížnosti spočívá v kritice zjišťování a hodnocení skutkových okolností případu obecnými soudy včetně soudu nalézacího. Ústavnímu soudu však s ohledem na jeho již výše naznačenou roli zásadně nepřísluší přezkoumávat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy.
11. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, případně kdy postup obecného soudu nese rysy svévole (či libovůle), což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci (srov. za všechny nález ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3709/16; http://nalus.usoud.cz).
12. Naznačený extrémní nesoulad nebo projev svévole však v nyní posuzované věci Ústavní soud nezjistil. Stěžovatel je dokonce v podstatě netvrdí a místo toho v podstatě předkládá jen svoje subjektivní přesvědčení o tom, jak měli žalobci při stavbě plotu správně postupovat a že dle jeho názoru tohoto standardu v praxi nedosáhli. Tato argumentace ale nijak nezpochybňuje průběh skutkového děje (na něm panuje shoda) a vlastně ani závěr obecných soudů, že postup žalobců byl v dobré víře. Neobstojí ani tvrzení stěžovatele o nepřípadné aplikaci judikatury Nejvyššího soudu. Není totiž rozhodné, zda nezpochybněná držba pozemku trvala 30 či 14 let. Jestliže totiž byla překročena 10-ti letá zákonná vydržecí doba, o čemž dle všeho opět není pochyb (srov. stěžovatelem použitá námitka na str. 7 ústavní stížnosti, že šlo jen o "poměrně krátké překročení zákonné vydržecí doby"), byla daná zákonná podmínka vydržení vlastnictví naplněna. Okolnost, že stěžovatel se závěry napadených rozhodnutí obecných soudů nesouhlasí, přitom nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti (viz např. usnesení ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. I. ÚS 3608/18).
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené shrnuje, že nenašel žádné ústavněprávní důvody pro zrušení napadených rozhodnutí a ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu