ECLI:CZ:US:2022:3.US.606.22.1
sp. zn. III. ÚS 606/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PROGLES s.r.o., sídlem Pod Koželuhy 70, Jičín, zastoupené JUDr. Petrem Vališem, advokátem se sídlem Balbínova 1093/27, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2022, č. j. 47 Co 15/2022-516, a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 20. 12. 2021, č. j. 11 C 289/2019-483, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva a ústavněprávní principy zakotvené v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv svobod (dále jen "Listina"), v čl. 36 odst. 1 a odst. 4 Listiny, v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že Okresní soud v Jičíně (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným usnesením odejmul stěžovatelce jako žalobkyni se zpětnou účinností dříve přiznané osvobození od soudních poplatků, neboť nově vyšlo najevo, že stěžovatelka disponuje finančními prostředky na svých účtech v rozsahu kolem 9 mil. Kč. Ve světle této nové skutečnosti dřívější osvobození stěžovatelky od soudních poplatků neobstojí.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") usnesení okresního soudu potvrdil. Zdůraznil, že osvobození od soudních poplatků bylo stěžovatelce přiznáno za situace, kdy disponovala na účtech částkou asi 2 mil. Kč, když soudní poplatek v řízení činil asi 2,5 mil. Kč. Nyní ovšem stěžovatelka nově disponuje na účtech částkou asi 9 mil. Kč a již proto neobstojí závěr, že není schopna uhradit soudní poplatek z daného řízení. Nárůst finančních prostředků stěžovatelky přitom bezpochyby představuje změnu poměrů stěžovatelky, jak ji má na mysli ustanovení §138 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř."), která odůvodňuje odnětí dříve přiznaného osvobození od soudních poplatků.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména upozorňuje na to, že se obecné soudy ve svých rozhodnutích nevypořádaly s tím, že v rámci daného soudního řízení se odehrává spor mezi stěžovatelkou jako žalobkyní a Tomášem Balihartem a společností LAKEWOOD, s. r. o., jako žalovanými, když jmenovaný Tomáš Balihart je stoprocentním vlastníkem společnosti LAKEWOOD, s. r. o. a současně je rovněž jednatelem stěžovatelky. Proto bez jeho součinnosti nelze soudní poplatek za řízení vedené proti němu a jím ovládané společnosti zaplatit. Dále stěžovatelka rozporuje obecnými soudy provedenou analýzu její finanční situace.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. K argumentaci stěžovatelky je vhodné nejprve připomenout, že Ústavní soud ve své judikatuře týkající se rozhodování o osvobození od placení soudních poplatků a s tím eventuálně spojeným ustanovováním zástupců z řad advokátů opakovaně vyjádřil závěr [srov. např. usnesení ze dne 16. 1. 2018 sp. zn. II. ÚS 3922/17 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že samotné rozhodování o osvobození od soudních poplatků [resp. o (ne)ustanovení zástupce] nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod, přestože se jejich výsledek může dotknout některého z účastníků řízení. Rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro osvobození od soudních poplatků či ustanovení zástupce spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů. Z tohoto důvodu zpravidla nemohou být taková rozhodnutí předmětem ústavní ochrany. Případy, kdy v těchto věcech otevřel Ústavní soud ústavní stížnost k věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek [nelze tedy např. účastníka řízení a priori vyloučit z osvobození od soudního poplatku jen proto, že je právnickou osobou - srov. nález ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 13/98 (N 71/14 SbNU 107)], či v nich šlo o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o výklad, jenž je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [viz nález ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281), kdy obecný soud uzavřel, že institut osvobození od soudního poplatku není určen k tomu, aby stát za účastníka řízení přebíral rizika vyplývající z podnikání, navíc v situaci, kdy účastník původně disponoval dostatečným majetkem, který podle svého sdělení svěřil podvodníkům a tunelářům]. Taková pochybení ve stěžovatelčině věci přitom Ústavní soud nezjistil.
9. Předpoklady pro osvobození od soudních poplatků jsou formulovány v §138 o. s. ř., a to kumulativně tak, že jde o osobní poměry účastníka a nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, resp. bránění práva. Podle §138 odst. 2 o. s. ř. pak platí, že přiznané osvobození předseda senátu kdykoli za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly.
10. V návaznosti na jinou judikaturu Ústavního soudu [srov. k tomu zejména stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 35/13 ze dne 23. 4. 2013 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)] pak lze rovněž dovodit, že měl-li by již Ústavní soud zasáhnout do rozhodnutí obecných soudů o (ne)přiznání osvobození od soudních poplatků, respektive do rozhodnutí o odejmutí již přiznaného osvobození, pak tak zásadně učiní - nejsou-li v konkrétním případě dány okolnosti, pro něž by takový postup nebyl spravedlivý - až ve chvíli, kdy obecný soud vynese rozhodnutí bezprostředně se dotýkající eventuálního úspěchu účastníka řízení, který nezaplatil soudní poplatek (respektive kterému bylo již přiznané osvobození od soudního poplatku odňato), tedy zpravidla v situaci, kdy obecné soudy pro nezaplacení soudního poplatku přistoupí k zastavení řízení. Takovou situaci ovšem stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí.
11. To Ústavní soud konstatuje i přesto, že si je vědom tvrzení stěžovatelky o nemožnosti uhradit soudní poplatek pro vzájemný antagonistický vztah mezi jednateli stěžovatelky. Podle Ústavního soudu ovšem nelze přehlížet, že stěžovatelka takovouto situaci může řešit například návrhem na vyloučení společníka podle §204 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (dále jen "zákon o obchodních korporacích") či návrhem na vyloučení člena statutárního orgánu [srov. k tomu přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018 sp. zn. 29 Cdo 2227/2016; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz]. Odhlédnuto od této specifické situace totiž jinak závěry obecných soudů prezentované v ústavní stížností napadených rozhodnutích - že totiž stěžovatelka má aktuálně dostatek finančních prostředků, aby soudní poplatek uhradila - z ústavněprávního hlediska obstojí.
12. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky a rozhodl o jejím návrhu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ho jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu