ECLI:CZ:US:2022:3.US.622.22.1
sp. zn. III. ÚS 622/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., právně zastoupeného Mgr. Tomášem Lázničkou, advokátem se sídlem Bozděchova 1840/7, Praha 5, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 64 EXE 866/2021-34 ze dne 22. 12. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 2. 3. 2022 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Proti stěžovateli je na základě exekučního návrhu ze dne 26. 3. 2021 vedena exekuce k vymožení jeho peněžité povinnosti dle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 0 P 40/2020-99, 75 P a Nc 33/2020, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 318/2020-159 ze dne 27. 1. 2021. Tou je zaplacení dlužného výživného pro nezletilého syna za měsíce prosinec 2020, únor 2021 a březen 2021 ve výši 36 000 Kč, a dále běžné výživné 12 000 Kč měsíčně, počínaje dubnem 2021, splatné vždy do každého 15. dne v měsíci. Soudní exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce č. j. 194 EX 218/21-83 ze dne 1. 11. 2021 uložil stěžovateli povinnost uhradit náklady exekuce v celkové výši 141 630,50 Kč, představující jeho odměnu z vymáhaného dluhu a pětinásobku ročního plnění ve výši 113 400 Kč, náhradu jeho účelně vynaložených hotových výdajů 3 500 Kč, náhradu za ztrátu času 100 Kč, paušální částku za doručení písemnosti 50 Kč a DPH ve výši 24 580,50 Kč (výrok I.), a také uložil stěžovateli povinnost uhradit náklady oprávněného ve výši 3799,40 Kč (výrok II.).
3. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením č. j. 64 EXE 866/2021-34 ze dne 22. 12. 2021 včas podané námitky stěžovatele zamítl jako nedůvodné. Soud dospěl k závěru, že exekuce byla nařízena pro vymožení částky ve výši 36 000 Kč (dlužné výživné) a pro běžné výživné ve výši 12 000 Kč měsíčně počínaje od dubna 2021. Dle §5 odst. 4 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora (dále jen "exekuční tarif"), jde tedy o plnění na dobu neurčitou, kdy je základem pro určení odměny pětinásobek hodnoty ročního plnění. Odměna soudního exekutora proto podle §6 odst. 1 exekučního tarifu činí 15% z částky 756 000 Kč, tedy částku 113 400 Kč. Náhrada paušálně určených hotových výdajů podle §13 exekučního tarifu činí 3 500 Kč. Exekutor má dále právo na náhradu za ztrátu času ve výši 100 Kč a paušální částku za doručení písemností ve výši 50 Kč. Exekutorovi dále náleží 21 % DPH ze součtu těchto částek (21% z částky 117 050 Kč) ve výši 24 580,50 Kč, což činí celkem částku 141 630,50 Kč. Pokud tedy soudní exekutor určil příkazem k úhradě nákladů exekuce výši nákladů exekuce, které má uhradit povinný, částkou celkem ve výši 141 630,50 Kč, jde o částku vyčíslenou správně, v souladu s platnou právní úpravou.
4. Stěžovatel s vyčíslením náhrady nákladů exekuce nesouhlasí. Podle jeho názoru je odůvodnění rozhodnutí okresního soudu nedostatečné a nepřesvědčivé, tedy nikoliv řádné, a nevypořádává se s námitkou v podobě jiného výkladu ustanovení právního předpisu. Stěžovatel v souvislosti s podáním námitek legitimně očekával, že obvodní soud bude ve věci aplikovat ústavně konformní výklad právní úpravy a respektovat ustálený výklad.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, k jejichž porušení by mohlo dojít například tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)]. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým obecným soudům. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci a nepřísluší mu zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
7. Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá do rozhodování o nákladech řízení, neboť tuto otázku nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech řízení, včetně nákladů exekučního řízení, je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vybočení ze základních zákonných procesních pravidel.
8. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry soudu ohledně výše nákladů exekuce. Ústavní soud však není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť jeho námitky obsažené v ústavní stížnosti mají pouze charakter nesouhlasných námitek vůči způsobu vyčíslení nákladů exekuce, což dokládá i způsob argumentace v ústavní stížnosti. V ní stěžovatel zejména odkazuje na námitky podané proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, aniž by tyto již dříve uplatněné námitky doplnil o relevantní ústavněprávní argumentaci. Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny pravomocného rozhodnutí obecného soudu.
9. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373). V napadeném rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 nelze spatřovat prvky libovůle, neboť se řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele a ve věci postupoval v souladu s exekučním tarifem.
10. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu