ECLI:CZ:US:2022:3.US.63.22.1
sp. zn. III. ÚS 63/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Neničky, zastoupeného JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou, sídlem Na Maninách 1424/25, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2021 č. j. 26 Cdo 2209/2021-496, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Vedlejší účastník řízení (žalobce) se po stěžovateli (žalovaném) domáhal, aby mu zaplatil částku 53 354 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení a částku 1 030 000 Kč z titulu smluvní pokuty. Ve vztahu ke smluvní pokutě žalobu odůvodnil tvrzením, že nájemní smlouvou ze dne 15. 5. 2006 ve znění pozdějších dodatků pronajal stěžovateli část pozemku (blíže specifikovaného) o výměře 14 m2 (dále též jen "předmětný pozemek") za účelem umístění dočasné stavby pevného prodejního stánku s tiskem včetně výstavky zboží. Pro případ nepředání této části pozemku po skončení nájmu ve stanovené lhůtě se stěžovatel zavázal zaplatit mu smluvní pokutu ve výši 10 000 Kč denně do doby protokolárního předání předmětu nájmu. V tomto případě pak šlo o smluvní pokutu za období od 1. 5. 2013 do 11. 8. 2013, tj. za 103 dnů, kdy byl stěžovatel v prodlení se splněním uvedené povinnosti.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") v pořadí druhým rozsudkem ze dne 24. 1. 2020 č. j. 41 C 121/2014-409, poté co jeho první rozsudek včetně na něj navazujícího rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 22. 6. 2016 č. j. 72 Co 208/2016-134 byl k dovolání vedlejšího účastníka řízení v napadených zamítavých výrocích zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 20187 č. j. 26 Cdo 1649/2017-219, opětovně žalobu na zaplacení smluvní pokuty v částce 976 646 Kč zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
4. K odvolání vedlejšího účastníka řízení Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 9. 12. 2020 č. j. 72 Co 272/2020-446 změnil tento v pořadí druhý rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku I. tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení do tří měsíců od právní moci rozsudku smluvní pokutu v částce 976 646 Kč (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok II.). Na zjištěném skutkovém základě - s odkazem na závazný právní názor vyjádřený ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu - dospěl městský soud k závěru, že ujednání účastníků o smluvní pokutě není z hlediska korektivu dobrých mravů neplatné ve smyslu §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."). Zároveň neshledal, že by požadavek na zaplacení smluvní pokuty představoval výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., příp. zjevné zneužití práva ve smyslu §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 10. 2021 č. j. 26 Cdo 2209/2021-496 odmítl, jelikož nebylo přípustné. Nejvyšší soud posuzoval pouze to, zda vzhledem ke zjištěným okolnostem bylo možné odepřít vedlejšímu účastníkovi řízení ochranu jeho práva podle §3 odst. 1 obč. zák. S odkazem na ustálenou judikaturu vyšel z toho, že v občanskoprávních vztazích - na rozdíl od obchodněprávních vztahů - není soud oprávněn snížit účastníky sjednanou výši smluvní pokuty aplikací §3 odst. 1 obč. zák. a na základě úvahy o přiměřené výši pokuty částečně nevyhovět požadavku na její zaplacení tím, že výkon práva v tomto rozsahu odporuje dobrým mravům. Může jen posoudit ujednání o smluvní pokutě jako platné nebo neplatné z důvodu jeho souladu či rozporu s dobrými mravy podle §39 obč. zák. a shodně i výkon práva na smluvní pokutu podle §3 odst. 1 obč. zák. hodnotit jako příčící se dobrým mravům. K tomu doplnil, že ujednání o smluvní pokutě není v tomto případě neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §39 obč. zák. Dále zdůraznil, že stěžovatel musel být s výší denní sazby smluvní pokuty při jejím sjednávání srozuměn a věděl, že odpovídá potřebě zajistit včasné vyklizení vysoce exponovaného pozemku centrálního pražského náměstí, které je jako předmět pronájmu za účelem podnikatelské činnosti velmi lukrativním místem. Jestliže nájemní vztah skončil, vznikla stěžovateli povinnost vyklidit předmět nájmu. To, že ho ve sjednané době nevyklidil, nasvědčuje tomu, že dohodnutá smluvní pokuta nebyla pro něj očividně dostatečnou pobídkou. Stěžovatel tudíž jednal výhradně na vlastní riziko, jestliže užíval předmětný pozemek i v rozhodném období (v období od 1. 5. 2013 do 11. 8. 2013), tedy v době, kdy mu k čerpání jeho užitných vlastností nesvědčil žádný právní důvod a kdy byl - pod pohrůžkou majetkové sankce (smluvní pokuty) - povinen jej vyklidit a vyklizený (protokolárně) předat vedlejšímu účastníkovi řízení (souhlas s jeho opětovným užíváním mu byl udělen až s účinností od 12. 8. 2013). Okolnost, že se uvedené riziko později uplatnilo (skrze žalobní požadavek na zaplacení smluvní pokuty), jde proto k jeho k tíži.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje skutkový stav a dosavadní průběh řízení a posléze vyjmenovává obecné ústavněprávní principy související s právem na soudní ochranu, zejména pak povinnost soudu vypořádat se s právní argumentací účastníka řízení a právo na řádné odůvodnění rozhodnutí. To sice neznamená nutnost podrobně odpovědět na každý argument, avšak jde-li o argument, který je pro věc zásadní, soud na něj v zásadě musí explicitně reagovat - zvláště pokud je podepřen názory právní vědy nebo judikaturou. Stěžovatel uvádí, že součástí práva na spravedlivý proces je i právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí a že rovněž Nejvyšší soud musí odůvodnit rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost podle §237 o. s. ř. Stěžovatel poukazuje na to, že jeho věc se skutkově odlišuje od obdobných sporů, které již byly soudy projednány (věci vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 23 C 207/2014 a sp. zn. 20 C 295/2014), neboť stávající věc se týká období prodlení, kdy stěžovatel již oficiálně požádal o zařazení svého tržního místa do novely tržního řádu. Nejvyšší soud se nevypořádal s argumentací stěžovatele obsaženou v dovolání, nijak nezdůvodnil, proč stěžovatelem tvrzené skutečnosti nemají pro posouzení věci význam, a rovněž nereagoval na stěžovatelovy odkazy na relevantní judikaturu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti stěžovatele a dospěl k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud předem podotýká, že obdobnými ústavními stížnostmi ve sporu týchž účastníků řízení se zabýval ve věcech sp. zn. III. ÚS 3902/19 a sp. zn. II. ÚS 303/20 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), přičemž obě ústavní stížnosti stěžovatele byly odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost. Třebaže stěžovatel poukazuje na odlišný skutkový stav od obou předchozích věcí, kdy stávající věc se týká období prodlení, v němž stěžovatel již oficiálně požádal o zařazení svého tržního místa do novely tržního řádu, rozhodující otázka, na jejímž vyřešení byl spor postaven, zda ujednání o smluvní pokutě bylo či nebylo neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §39 obč. zák., resp. zda výkon práva vedlejšího účastníka řízení byl či nebyl v rozporu s §3 odst. 1 obč. zák., zůstala stejná. Podstatný pro posouzení věci byl přitom závěr, že stěžovatel byl s výší smluvní pokuty při jejím sjednávání srozuměn a věděl, jaké podstupuje riziko v případě nevyklizení předmětného pozemku po skončení nájmu, což platilo i pro období, kdy oficiálně požádal o zařazení tržního místa do novely tržního řádu, neboť i přes oficiální žádost mu pronájem nemusel být schválen.
10. Co se týče námitky nedostatečného odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, je třeba obdobně jako ve výše zmiňovaných věcech konstatovat, že jeho rozhodnutí nebylo rozhodnutím ve věci samé, ale rozhodnutím o přípustnosti dovolání z hlediska naplnění předpokladů stanovených v §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud tak v odůvodnění svého rozhodnutí uváděl toliko důvody rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání a nevypořádával se s meritem dovolací otázky, když shledal, že ty byly správně právně posouzeny již odvolacím soudem, a to v souladu s ustálenou judikaturou.
11. Prozkoumání dovolání z hlediska jeho přípustnosti, tedy včetně posouzení relevantnosti dovolacího důvodu přísluší výlučně Nejvyššímu soudu. Ústavněprávní přezkum se zaměřuje toliko na případná pochybení, která by nebyla ústavněprávně tolerovatelná, a takové vady v napadeném rozhodnutí neshledal. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu procesní rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelné a ústavně přijatelné použití procesních předpisů [srov. např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, 460/2017 Sb.) a usnesení ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2929/09, ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3416/14 a ze dne 11. 12. 2018 sp. zn. I. ÚS 2454/18]. Ústavní soud tak v zásadě nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, neshledá-li, že by tento postup představoval zjevnou nepřípustnou svévoli vybočující ze standardů rozhodování, což ve věci stěžovatele nenastalo.
12. Z ústavní stížností napadeného rozhodnutí nelze dovodit stěžovatelem tvrzené pochybení v rozhodování Nejvyššího soudu, z něhož dovozuje porušení svých základních práv. Nejvyšší soud v dostatečném rozsahu odůvodnil své rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání, a to i poukazem na ustálenou rozhodovací praxi týkající se institutu smluvní pokuty. Z jeho rozhodnutí je nepochybné, že se dovolací soud otázkou zabýval, a to z hlediska nezbytnosti jejího posouzení při meritorním přezkumu, přičemž dospěl k závěru, že není důvod jejího posouzení odlišně, než tomu bylo v obdobných věcech v jeho rozhodovací praxi, a předestřel i úvahy, kterými se při posuzování otázky přípustnosti dovolání řídil.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu