ECLI:CZ:US:2022:3.US.656.22.1
sp. zn. III. ÚS 656/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. F., zastoupeného Mgr. Filipem Petrášem, advokátem se sídlem 2. května 7134, Zlín, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021, č. j. 8 Tdo 1170/2021-849, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 2021, sp. zn. 8 To 25/2021, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2020, č. j. 3 T 38/2020 - 738, za účasti Krajského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňující i další zákonem dané podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu. Stěžovatel má za to, že předmětnými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod, zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V řízení, které předcházelo nyní posuzované ústavní stížnosti, byl stěžovatel napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") výrokem 1) shledán vinným ze spáchání zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a výrokem 2) ze zločinu těžkého ublížení na zdraví dle §145 odst. 1 trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem nebezpečného pronásledování dle §354 odst. 1 písm. a) b) c) d) trestního zákoníku. V celkovém souhrnu byl stěžovatel odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl za současného stanovení dohledu odložen na dobu 5 (pěti) let. Dále mu bylo uloženo odčinit poškozené nemajetkovou újmu ve výši 163 770 Kč s 10 % úrokem z této částky až do zaplacení, podrobit se vhodnému programu psychologického poradenství a propadnutí movitých věcí, které byly užity ke spáchání trestných činů.
3. O odvolání stěžovatele rozhodl nyní rovněž napadeným rozsudkem Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") tak, že potvrdil rozsudek krajského soudu ve výroku 1) a znovu rozhodl o výroku 2), a to tak, že jej částečně zrušil a opětovně rozhodl o vině a trestu. Vrchní soud shledal stěžovatele vinným z přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaného v jednočinném souběhu s přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) trestního zákoníku, a v souvislosti s překvalifikováním jednání stěžovatele jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání 2 let (dvou) let a 6 (šesti) měsíců, přičemž jeho výkon se stanovením dohledu odložil na dobu 3 (tří) let. Dále vrchní soud zrušil rozhodnutí v části propadnutí movitých věcí, neboť konstatoval, že se jedná o věci určené k běžnému užívání a jejich propadnutí nikterak nepřispěje k účinnému postihu stěžovatele.
4. Rozsudek vrchního soudu napadl stěžovatel dovoláním k Nejvyššímu soudu, který je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, kdy soudy nejednaly nestranně, porušily základní zásady soudního řízení - zejména zásadu presumpce nevinny a princip in dubio pro reo. Tvrdí, že se soudy v průběhu řízení dopustily řady pochybení a především nedostatečně vyhodnotily věrohodnost výpovědi poškozené. Stěžovatel má za to, že soud rozhodl na základě nedostatečných důkazů a veškeré okolnosti vyložil v jeho neprospěch. Soudy se údajně nezabývaly specifickou věrohodností poškozené, nýbrž se "spokojily" se zkoumáním věrohodnosti obecně. Stěžovatel konečně zpochybňuje naplnění obligatorních znaků skutkové podstaty předmětných trestných činů, jmenovitě pak absenci subjektivní stránky zločinu znásilnění, objektivní stránky přečinu nebezpečného pronásledování a závěrem se v pochybnostech vyjadřuje též ke spáchání přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti.
6. Další podrobnější prezentace skutkového stavu a dosavadního průběhu řízení není potřeba, neboť podstatné okolnosti jsou účastníkům řízení známy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Ústavní soud nejprve připomíná, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, provedl-li by je znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako nespravedlivý a věcně neudržitelný. Nic takového však Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil.
9. Podstata stížnostní argumentace spočívá v tvrzeném pochybení krajského a vrchního soudu v oblasti provedeného dokazování. Jak již ale zdejší soud předestřel, není jeho úkolem přehodnocovat provedené důkazy, nýbrž hodnotit způsob dokazování v kontextu pravidel spravedlivého procesu. Pochybení v rámci dokazování, které by mohlo založit ústavněprávní problém lze proto spatřovat např. v použití nepřípustných důkazů, opomenutí některých důkazů či ve svévolném hodnocení důkazů (viz Čl. 36 [Právo na soudní a jinou právní ochranu]. In: HUSSEINI, Faisal, BARTOŇ, Michal, KOKEŠ, Marian, KOPA, Martin a kol. Listina základních práv a svobod. 1. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2021, marg. č. 195).
10. Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel má na mysli zejména posledně uvedený deficit. K tomuto se Ústavní soud již opakovaně vyjádřil (viz. např. nález ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1095/15), když zdůraznil, že porušení ústavně zaručených práv lze shledat v případě, kdy vyvozené skutečnosti jsou v extrémním rozporu s právními závěry soudu. V nyní posuzovaném případě však nalézací i odvolací soud přesvědčivě a důkladně popsaly svá východiska a právní závěry konfrontovaly se zjištěným skutkovým stavem, přičemž v procesu dokazování vycházely z výpovědí účastníků řízení, svědků, znaleckých posudků a stěžejním důkazním prostředkem byla komunikace vedená mezi stěžovatelem a poškozenou, kdy obsah této komunikace v podstatných rysech korespondoval s tvrzeními poškozené a potvrzoval její verzi událostí.
11. K tvrzení stěžovatele o porušení principu in dubio pro reo lze stručně uvést, že z dokumentů k ústavní stížnosti přiložených žádné podobné skutečnosti nevyplývají. Lze přitom poznamenat, že samotné soudy v této věci konstatovaly, že rozhodování v případech tomuto podobných je značně obtížné, a pokud by měly vycházet pouze z výpovědí stěžovatele a poškozené bez dalších usvědčujících důkazů, musely by v intencích zásady in dubio pro reo stěžovatele obvinění zprostit. Jelikož však soudy měly k dispozici další důkazní materiál, který objektivně vedl k závěru o vině stěžovatele, musely rozhodnout v neprospěch stěžovatele.
12. Stěžovatel dále svými námitkami směřuje k samotné kvalifikaci trestného činu. K tomu však zdejší soud uvádí, že tyto námitky zcela postrádají ústavněprávní rovinu. Stěžovatel totiž v podstatě jen opakuje svoje námitky, které uplatnil již v řízení před obecnými soudy, a s nimiž se tyto soudy dostatečně vypořádaly. V této části proto lze pro stručnost zcela odkázat na předmětná rozhodnutí, ve kterých soudy zcela jasně popsaly, z jakých skutečností při hodnocení skutkového stavu vycházely a velmi přehledně vyjevily své postupy a závěry. Rovněž věrohodností poškozené v konfrontaci s výpovědí samotného stěžovatele se krajský soud v rozhodnutí věnoval velmi důkladně (srov. body 92 - 94 napadeného rozsudku, na které lze plně odkázat).
13. Také k ostatním námitkám stěžovatele lze plně odkázat na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí (viz zejména body 34 - 40 rozsudku vrchního soudu, ve kterém uvádí závěry pro kvalifikování nevědomé nedbalosti, a body 95 - 108 rozsudku krajského soudu, kde soud líčí své úvahy pro kvalifikování jednání stěžovatele jako znásilnění). K námitkám stěžovatele obsahujícím zpochybnění vynuceného pohlavního styku lze uvést, že znásilnění se posuzuje vždy k jednotlivému jednání a není podstatné, zda osoby již dříve před tím provozovaly podobné aktivity z vlastní vůle. V takovém případě je problematickou záležitostí dokazování, nicméně to není problémem tohoto případu. Soudy vycházely z autentické komunikace mezi účastníky, která působila shodně se skutkovou verzí poškozené a z dalších důkazů, které prokázaly na vinu stěžovatele.
14. Ze všech shora uvedených důvodů a při respektu k naznačenému postavení Ústavního soudu ve vztahu k obecným soudům a k limitovaným možnostem zasahování do jejich rozhodovací činnosti nezbývá než shrnout, že nebyla porušena stěžovatelem namítaná základní práva. Obecné soudy postupovaly v trestním řízení dle platných zákonů a své úvahy, které je vedly k určení viny a trestu při hodnocení důkazů zcela jasně a určitě popsaly v odůvodnění rozhodnutí, a nelze tak v jejich závěrech shledat extrémní rozpor s provedenými důkazy.
15. Ústavní soud tedy přistoupil k posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné a proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu