ECLI:CZ:US:2022:3.US.660.22.1
sp. zn. III. ÚS 660/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha - Pankrác, právně zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci č. j. 98 T 5/2020-1446 ze dne 11. 12. 2020, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 15 To 12/2021-1606 ze dne 26. 3. 2021 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 1056/2021-1819 ze dne 24. 11. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho níže specifikovaných práv zaručených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a ze spáchání přečinu porušení předpisů o nálepkách a jiných předmětech k označení zboží podle §244 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti roků. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze bylo následně rozhodnuto, že se podle §258 odst. 1 písm. d), e) odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek z podnětu odvolání stěžovatele zrušuje ve výroku o trestu odnětí svobody, způsobu jeho výkonu a dále ve výroku, jímž mu byl uložen podle §70 odst. 2 písm. b) tr. zák. trest propadnutí věci - finanční hotovosti ve výši 2 500 200 Kč. Nově pak bylo odvolacím soudem rozhodnuto, že podle §259 odst. 3 tr. řádu se stěžovateli ukládá při nezměněném výroku o vině úhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti roků ve věznici s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl stěžovateli uložen trest propadnutí věci - finanční hotovosti ve výši 860 000 Kč. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že výrok o jeho vině nemá oporu v provedeném dokazování, resp. jsou zde skutečnosti odůvodňující dvojí možný závěr, přičemž soudy zvolily pro stěžovatele závěr nejméně příznivý. V řízení se objevily jednoznačné pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a za této situace mělo být postupováno dle principu rozhodování in dubio pro reo, který je úzce provázán s principem presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. Dále stěžovatel namítá porušení zásady ne bis in idem zakotvené v čl. 40 odst. 5 Listiny a §11 tr. řádu a také porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a 6 a §125 tr. řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)].
7. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, kdy stěžovatel stejně jako v průběhu celého trestního řízení tvrdí, že se daného skutku nedopustil, a v této souvislosti namítá, že soudy zjištěné skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají. Jde tak v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabývaly vrchní soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
8. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní omezit se na závěr, že v postupu soudů žádné pochybení dosahující ústavněprávní roviny nezjistil. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, tento soud provedl dokazování v rozsahu, který mu umožnil rozhodnout o vině stěžovatele. V odůvodnění svého rozhodnutí řádně uvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení, jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele, která je opakována v ústavní stížnosti, a jak právně kvalifikoval prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení tr. zákoníku. V této souvislosti mu nelze vytknout žádné podstatné pochybení. Vrchní soud neshledal důvod pro jakoukoli změnu skutkových zjištění, která označil za správná a úplná, a přiměřeně se vyslovil ke všem relevantním námitkám stěžovatele, včetně jeho tvrzení o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, z něhož byl obžalován. K tomu Ústavní soud pouze připomíná, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srov. jeho rozhodnutí kupříkladu ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, odst. 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, odst. 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, odst. 27, a ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92,
9. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy obou stupňů své závěry o trestní odpovědnosti stěžovatele přesvědčivě odůvodnily a podepřely provedenými důkazy. Ke stejnému závěru ostatně dospěl i Nejvyšší soud, který řešil tvrzený extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, neboť si byl vědom judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním, která jsou podkladem pro právní posouzení věci, uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy [srov. nález ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), usnesení ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 3136/09, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz], a z pohledu takových vad přezkoumal rozhodnutí soudů obou stupňů, neshledal však žádný rozpor, natož rozpor extrémní. Jeho řádně odůvodněné závěry o tom, že skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, z ústavně právního hlediska obstojí. Podrobně se zabýval rovněž námitkou stěžovatele ohledně hmotněprávního posouzení jeho jednání jako dílčích útoků (skutků) pokračujícího trestného činu, když dle stěžovatele mělo být posouzeno jeho jednání jako jediný skutek a trvající trestný čin. Nejvyšší soud i tuto námitku v souvislosti s tvrzeným porušením zásady ne bis in idem shledal zjevně neopodstatněnou, což také v napadeném usnesení řádně odůvodnil.
10. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soudy učinily, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Lze tak uzavřít, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Ostatně ke shodnému závěru dospěl Ústavní soud i v případě ústavní stížnosti podané spoluobžalovaným, kterou usnesením ze dne 12. 4. 2022 sp. zn. III. ÚS 746/22 rovněž odmítl.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu