ECLI:CZ:US:2022:3.US.746.22.1
sp. zn. III. ÚS 746/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného JUDr. Mgr. Monikou Kocourkovou, advokátkou, sídlem Baškirská 1404/1, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2021 č. j. 11 Tdo 1056/2021-1819, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. března 2021 č. j. 15 To 12/2021-1606 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 11. prosince 2020 č. j. 98 T 5/2020-1446, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně žádá o přednostní projednání věci s odůvodněním, že byl odsouzen pro skutek, který nespáchal.
2. Byť stěžovatel výslovně petitem ústavní stížnosti nenavrhuje zrušit usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo jeho dovolání odmítnuto, k ústavní stížnosti přikládá jeho kopii a od jeho doručení počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Rozhodnutí o posledním opravném prostředku tedy stěžovatel označil způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatele vyzývat k upřesnění petitu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08, rozsudek Evropského soudu pro lidská zpráva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125).
3. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel pod bodem 2) uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl uložen podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci - mobilního telefonu v rozsudku blíže specifikovaného a podle §101 odst. 1 písm. c), odst. 3 téhož zákona ochranné opatření - zabrání věcí konkretizovaných v rozsudku. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších třech spoluobžalovaných.
4. K odvolání stěžovatele vrchní soud dalším napadeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") rozhodnutí krajského soudu zrušil pouze ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody stěžovatele a podle §259 odst. 3 téhož zákona znovu rozhodl tak, že ho při nezměněném výroku o vině a nezměněných výrocích o uložených trestech odnětí svobody a propadnutí věci zařadil pro výkon uloženého trestu do věznice s ostrahou.
5. Stěžovatel podal proti rozsudku vrchního soudu dovolání opřené o dovolací důvody podle §265 odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, které Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) téhož zákona odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel má za to, že by měl Ústavní soud posoudit výsledky důkazního řízení před soudy, neboť podle jeho názoru jsou závěry, na nichž je jejich rozhodnutí postaveno, v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Popírá, že by se dopustil skutku uvedeného v obžalobě a následně v napadených rozhodnutích, neboť nenaplnil znaky zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. Zdůrazňuje, že o tabletách ani o důmyslných schránkách ve vozidle, které řídil, nevěděl, neboť byl spoluobžalovaným K. M. požádán pouze o převoz cigaret. Tvrdí, že jeho zavinění z provedených důkazů nevyplývá, poukazuje přitom zejména na kamerový záznam z kontroly provedené celní správou, a soudům vytýká, že nehodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že vybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že nevzaly v úvahu důkazy svědčící v jeho prospěch. Vrchnímu soudu přitom vytýká, že se nezabýval všemi odvolacími námitkami.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněností ústavní stížnosti
8. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
10. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, kdy stěžovatel stejně jako v průběhu celého trestního řízení tvrdí, že se daného skutku nedopustil, neboť o tabletách ani o důmyslných schránkách ve vozidle, které řídil, nevěděl, a v této souvislosti namítá, že soudy zjištěné skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají. Jde tak v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabývaly vrchní soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
11. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní omezit se na závěr, že v postupu soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, tento soud provedl dokazování v rozsahu, který mu umožnil rozhodnout o vině stěžovatele. V odůvodnění svého rozhodnutí řádně uvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení, jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele, která je opakována v ústavní stížnosti, a jak právně kvalifikoval prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení tr. zákoníku. V této souvislosti mu nelze vytknout žádné podstatné pochybení. Vrchní soud neshledal důvod pro jakoukoli změnu skutkových zjištění, která označil za správná a úplná, a přiměřeně se vyslovil ke všem relevantním námitkám stěžovatele, včetně jeho tvrzení o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, z něhož byl obžalován. K tomu Ústavní soud pouze připomíná, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srov. jeho rozhodnutí kupříkladu ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, odst. 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, odst. 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, odst. 27, a ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, odst. 42).
12. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy obou stupňů své závěry o trestní odpovědnosti stěžovatele přesvědčivě odůvodnily a podepřely provedenými důkazy. Z nich je jednoznačně zřejmé, že stěžovatel o tabletách ve vozidle věděl a nemohl si myslet nebo se domnívat, že pro spoluobžalovaného K. M. převáží cigarety. Ke stejnému závěru ostatně dospěl i Nejvyšší soud, který řešil tvrzený extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, neboť si byl vědom judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním, která jsou podkladem pro právní posouzení věci, uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy [srov. nález ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), usnesení ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 3136/09, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz], a z pohledu takových vad přezkoumal rozhodnutí soudů obou stupňů, neshledal však žádný rozpor, natož rozpor extrémní. Jeho řádně odůvodněné závěry o tom, že skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, z ústavně právního hlediska obstojí.
13. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soudy učinily, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Lze tak uzavřít, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
14. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu