ECLI:CZ:US:2022:3.US.681.22.1
sp. zn. III. ÚS 681/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. K., zastoupeného Mgr. Bc. Martinem Kotrbáčkem, advokátem se sídlem Kobližná 47/19, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2022, č. j. 9 To 51/2022-33, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2022, č. j. 70 Nt 1904/2022-13, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv jakož i ústavněprávních principů garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 40 odst. 3 Listiny, čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy, čl. 8 odst. 1, odst. 2 a odst. 5 Listiny, čl. 5 odst. 1 písm. c), odst. 3 a odst. 4 Úmluvy. Stěžovatel tak namítá porušení práva na soudní ochranu, práva na spravedlivý proces, práva na obhajobu a práva na zachování osobní svobody.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným usnesením ponechal stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), dále nepřijal slib stěžovatele a nepřijal záruku za další chování stěžovatele danou důvěryhodnými osobami. Takto městský soud rozhodl za situace, kdy usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, expozitury Brno, 2. oddělení Brno ze dne 20. 10. 2021 č. j. NCOZ-7873-1267/TČ-2019-417602 bylo zahájeno trestní stíhání mj. stěžovatele pro jednání, v němž je spatřováno spáchání zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 al. druhá zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a zločinu vydírání podle §175 odst. 1 a odst. 2 písm. a), b) a d) spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, jichž se měl stěžovatel dopouštět nejméně v době od října 2007 do června 2021.
3. Ve vlastním odůvodnění pak městský soud zejména podrobně rozvedl, proč jsou u stěžovatele i nadále dány důvody vazby, a to v souladu s podmínkami danými zákonem (i z materiálního hlediska) a trvání stěžovatelovy vazby nepřekročilo zákonem stanovené lhůty.
4. Následná stížnost stěžovatele podaná podle §141 a násl. trestního řádu byla ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") zamítnuta, neboť krajský soud v postupu městského soudu neshledal žádné závady a s odůvodněním jeho rozhodnutí se zcela ztotožnil. Proto stěžovatelem podanou stížnost shledal nedůvodnou.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Dále je nutno obecně uvést, že Ústavní soud je oprávněn do tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů zasáhnout především tehdy, shledá-li, že rozhodnutí o vazbě není podloženo zákonným důvodem, anebo jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, popř. není-li rozhodnutí odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti. Výklad konkrétních skutečností, odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu, je ovšem především věcí obecných soudů, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). Je tak primárně na obecných soudech a nikoliv na Ústavním soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda je vzetí do vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Ve vazebních rozhodnutích je potřeba na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a pečlivě odůvodněno. Požadavek řádného odůvodnění jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného, rozhodnutí, vyplývá i z ústavního zákazu libovůle soudy (čl. 2 odst. 2 Listiny).
10. V daném kontextu pak Ústavní soud ke konkrétním námitkám stěžovatele uvádí následující.
11. Stěžovateli lze dát za pravdu v tom, že vysvětluje-li městský soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení naplnění důvodů předstižné vazby, zmiňuje mimo jiné obavu z toho, že stěžovatel bude pokračovat v páchání trestné činnosti, ačkoliv ustanovení §67 písm. c) trestního řádu ve znění zákona č. 265/2001 Sb. používá termín opakování trestné činnosti. Nicméně i komentářová literatura [srov. k tomu ŠÁMAL, Pavel, RŮŽIČKA, Miroslav. §67 Důvody vazby. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád, 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, s. 744] vysvětluje, že jde o změnu především terminologickou s tím, že pokračování obecně zahrnuje i opakování trestné činnosti. Je proto nepřiléhavé stěžovatelovo tvrzení, že pokračování v trestné činnosti již není zákonným vazebním důvodem krytým čl. 8 odst. 5 Listiny. Nepřípadný je rovněž odkaz stěžovatele na nález sp. zn. I. ÚS 734/08 ze dne 22. 5. 2008 (N 100/49 SbNU 479), neboť tento se jednak týkal koluzní vazby, a jednak tehdy obecný soud použil znění již neaktuální právní normy, která ale měla přímý vliv na výklad, do jakého okamžiku důvody koluzní vazby trvají.
12. Městský soud dále ve svém rozhodnutí podrobně vysvětlil, proč nepovažoval za dostatečné stěžovatelovo vyjádření k tomu, jakou legální cestou by si chtěl zajišťovat příjmy k živobytí. Stěžovatel sice odkazoval na různé pracovněprávní dokumenty nalezené v jeho běžném sociálním prostředí, nicméně ke konkrétním okolnostem výkonu práce popisované v těchto dokumentech se nedokázal podrobněji vyjádřit a jeho údajná pracovněprávní činnost nenacházela odraz ani v příslušných systémech sociálního a zdravotního pojištění, když nadto stěžovatelem tvrzený příjem z jím uváděné pracovní činnosti neodpovídal jeho dosavadním životním výdajům.
13. I v těchto souvislostech je proto nutno chápat závěr obecných soudů, že ve stěžovatelově případě je dána obava, že by opakoval trestnou činnost a že k jejímu páchání má sklony. Byť totiž nebyl doposud soudně trestán, v páchání trestné činnosti pokračoval, jakkoliv věděl, že jeho aktivity (jakož i aktivity zločinecké skupiny, které byl minimálně součástí, když podle některých zjištění policejního orgánu v ní měl mít dokonce výsadní postavení) sledovala policie. Konkrétní důvody, z nichž obecné soudy dovodily nutnost trvání vazebního stíhání stěžovatele, tak nejsou založeny jen na domněnkách, jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, ale jsou zcela zřetelně ukotveny v sociálních poměrech stěžovatele, jak to vyžaduje například stěžovatelem odkazovaný nález sp. zn. III. ÚS 188/99 ze dne 4. 11. 1999 (N 156/16 SbNU 157) nebo nález sp. zn. III. ÚS 121/02 ze dne 6. 6. 2002 [(N 68/26 SbNU 203); stěžovatel tak není vazebně stíhán například jen proto, že by byl cizincem atp.]. Již jen pak v konfrontaci s tím, co je uvedeno v rámci textace odůvodnění tohoto rozhodnutí Ústavního soudu, je rovněž zřejmé, že "sklony k páchání trestné činnosti" nejsou u stěžovatele dovozovány toliko ze samotné existence zahájení trestního stíhání vůči stěžovatelově osobě.
14. Zvláště městský soud se v rámci svého rozhodnutí zabýval rovněž možností nahradit vazební stíhání mírnějšími opatřeními ve smyslu právní úpravy uvedené v trestním řádu, ovšem tyto nepřijal, když konkrétně uvedl, že například podmínky záruky za chování stěžovatele dané důvěryhodnými osobami nepovažuje za dostatečně konkrétní a účinné (vztaženo k intenzitě vazebních důvodů; srov. k tomu též soudem citovaná formulace týkající se zjištění finančních prostředků stěžovatelem k živobytí prostřednictvím "spolupráce formou brigády nebo OSVČ").
15. Pokud pak stěžovatel v závěru ústavní stížnosti uvádí, že se nemohl seznámit s obsahem úředních záznamů o podaných vysvětleních zpracovaných policejním orgánem (na něž městský soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí odkazuje zejména pro konkretizaci stěžovateli za vinu kladené trestné činnosti), z podkladů přiložených k ústavní stížnosti samotným stěžovatelem lze dovodit, že se s nimi do konání vazebního zasedání před městským soudem nemohl seznámit pro karanténu policejní vyšetřovatelky, resp. posléze pro to - alespoň jak tvrdí stěžovatel v ústavní stížnosti - že by to ohrozilo vyšetřování. Sám přitom v této souvislosti v ústavní stížnosti uvádí, že tyto důvody policejního orgánu nerozporuje.
16. Podle Ústavního soudu je pak v daném kontextu zřejmé, že rozsah trestné činnosti prozatím kladené stěžovateli za vinu je v ústavní stížností napadených rozhodnutích popisován dostatečně konkrétně, aby to postačovalo pro rozhodnutí obecných soudů o nutnosti vazebního stíhání, když ani pro městský soud nebyly jím obecně odkazované skutečnosti uváděné policejním orgánem nikterak určující.
17. Lze proto uzavřít, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu