ECLI:CZ:US:2022:3.US.711.22.1
sp. zn. III. ÚS 711/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele, města P., zastoupeného Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou, sídlem Olomoucká 261/36, Mohelnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2021 č. j. 30 Cdo 2817/2021-189, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
3. Stěžovatel se svou žalobou domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil České republice - Ministerstvu spravedlnosti povinnost zaplatit mu částky ve výši 5 000 000 Kč a 177 386 Kč představující nemajetkovou újmu a škodu, které měly stěžovateli vzniknout na jeho dobré pověsti v příčinné souvislosti s trestním stíháním vedeným u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 3 T 19/2017 proti zastupitelům stěžovatele. Uvedl, že deset jeho zastupitelů včetně osoby starosty bylo po dobu tří let nezákonně trestně stíháno. V této době se zástupci města museli zabývat neproduktivní činností vlastní obhajoby, namísto aby vytvářeli hodnoty pro občany města, a město bylo v mediálním prostoru zmiňováno ve velmi negativním světle v souvislosti s trestním stíháním osob stojících v jeho čele, čímž měla výrazně utrpět pověst stěžovatele v očích jeho občanů i smluvních partnerů, na čemž nic nezměnil ani fakt, že předmětné trestní stíhání skončilo u všech obžalovaných pravomocným zproštěním obžaloby. Stěžovateli v důsledku předmětného trestního řízení kromě nemajetkové újmy vznikla též škoda ve shora uvedené výši, představující náhradu výdajů za právní služby, které stěžovatel vynaložil s cílem předmětné trestní řízení zastavit.
4. Tato žaloba byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 18. 9. 2020 č. j. 15 C 90/2020-127 zamítnuta. Obvodní soud uvedl, že stěžovateli nemohla v důsledku trestního stíhání jeho zastupitelů vzniknout nemajetková újma či škoda, a to z důvodu, že zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), vylučuje možnost poskytnout náhradu škody či nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím subjektu, který nebyl účastníkem řízení, v němž mělo být nezákonné rozhodnutí vydáno. Takovým účastníkem pak stěžovatel dle názoru obvodního soudu nebyl, a to ani účastníkem v širším slova smyslu, neboť v předmětném trestním řízení nevystupoval ani v pozici obviněného, ani poškozeného či zúčastněné osoby, a tudíž mu dle §7 zákona č. 82/1998 Sb. právo na náhradu škody či nemajetkové újmy nesvědčí. Obvodní soud dále poukázal na skutečnost, že stěžovatel se navíc náhrady škody a nemajetkové újmy nedomáhal z titulu účastenství v předmětném trestním řízení, v němž mělo být vydáno nezákonné rozhodnutí, ale z titulu zprostředkované újmy, která mu měla vzniknout právě nezákonným trestním stíháním jeho zastupitelů. V této souvislosti poukázal na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2287/18 ze dne 8. 10. 2019 (N 170/96 SbNU 184), dle nichž právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají pouze účastníci předmětného řízení, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno, nikoli též další osoby, např. osoby blízké osobám, proti kterým bylo vedeno trestní stíhání, byť i tyto osoby mohou být zprostředkovaně tímto řízením zasaženy, a to i velmi intenzivně. Obvodní soud konečně vysvětlil též to, že právní úprava obsažená v zákoně č. 82/1998 Sb. je ve vztahu k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), právní úpravou speciální, a proto vyplývá-li nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy z této speciální právní úpravy, není postup podle obecného právního předpisu možný.
5. Rozhodnutí obvodního soudu bylo rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 8. 4. 2021 č. j. 36 Co 190/2020-160 jako věcně správné potvrzeno. Městský soud přitom odmítl tvrzení stěžovatele, že svůj nárok neuplatňuje z titulu zprostředkované újmy, protože obžalovaný starosta a zastupitelé jsou sami "městem", neboť jej přímo reprezentují, a je tedy třeba na ně nahlížet jako na osobu jedinou - město P. Naopak vysvětlil, že obec je s ohledem na její vymezení v Ústavě a zákoně č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, samostatnou právnickou osobou, kterou nelze ztotožňovat s jejími zastupiteli či dokonce starostou, kteří jsou jako fyzické osoby pouze jejími orgány. Dále uvedl, že stěžovatel nebyl účastníkem trestního řízení ani v pozici poškozeného, neboť §43 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, za poškozeného označuje toho, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, nebo toho, na jehož úkor se pachatel trestným činem obohatil. Poškozeným naopak není ten, kdo se sice cítí být trestným činem morálně dotčen nebo jinak poškozen, avšak vzniklá újma není způsobena zaviněním pachatele nebo její vznik není v příčinné souvislosti s trestným činem. A contrario, poškozeným není osoba, kterou státní zástupce nebo soud jako poškozeného označí a v následném řízení se prokáže, že poškozeným není, což byl i případ stěžovatele, který se poškozeným od počátku necítil a svá práva jako domnělý poškozený v předmětném trestním řízení ani neuplatňoval.
6. Rozhodnutí městského soudu stěžovatel napadl dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021 č. j. 30 Cdo 2817/2021-189 podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), odmítnuto. Dovolací soud k tomu uvedl, že dovolání je sepsáno "mimořádně nekvalitně", přičemž u otázek, zda měl stěžovatel v posuzovaném trestním řízení procesní postavení poškozeného, zda lze považovat osobu starosty či místostarosty za osobu totožnou se stěžovatelem (tedy městem P.) a zda lze stěžovateli přiznat náhradu nemajetkové újmy z titulu zásahu do pověsti právnické osoby, dovolání neobsahuje zákonem vyžadované náležitosti v podobě vymezení podmínek přípustnosti.
III.
7. Rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel napadl ústavní stížností. Uvedl, že nesouhlasí s tím, jak bylo o jím podaném dovolání rozhodnuto. Naopak vyjádřil přesvědčení, že dovolací důvody byly v dovolání řádně popsány (přičemž celá věc byla dle jeho názoru vyčerpávajícím způsobem popsána už v žalobním návrhu a následně též v odvolání), a proto nebylo důvodu, aby se Nejvyšší soud dovoláním odmítl věcně zabývat. Dovolacím důvodem bylo nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, když se odvolací soud nepřiklonil k názoru, že město jako jednotka územní samosprávy má stejná práva jako kterýkoli jiný subjekt. Z dovolání dle stěžovatele zřejmě vyplývalo, z jakých důvodů s názory odvolacího soudu nesouhlasí a jak měl odvolací soud na věc nahlížet. Pokud za této situace bylo dovolání jako vadné odmítnuto, považuje to stěžovatel za odepření spravedlnosti, což dle jeho přesvědčení platí tím spíše, že na věcném projednání jeho dovolání existuje též veřejný zájem, neboť jeho obsahem byla otázka dosud soudy neřešená, a meritorní rozhodnutí by tak mělo význam též z hlediska judikaturního.
IV.
8. Ústavní soud podle zákona o Ústavním soudu posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
V.
9. Podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti je otázka, zda se Nejvyšší soud dopustil přepjatého formalismu a odepření spravedlnosti vůči stěžovateli, když odmítl jeho dovolání s argumentací, že toto dovolání trpí vadami (absence vymezení, v čem stěžovatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k právním otázkám, na nichž bylo dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Ústavní soud po prostudování napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i dovolání stěžovatele, dospěl k závěru, že tomu tak není.
10. K otázce formálních náležitostí dovolání lze v obecné rovině uvést následující. Náležitosti dovolání jsou stanoveny v §241a odst. 2 občanského soudního řádu, v němž je mimo jiné výslovně řečeno, že dovolatel musí v dovolání kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) a uvedení, proti kterému rozhodnutí dovolání směřuje, v jakém rozsahu jej napadá a čeho se dovolatel domáhá, uvést též další dvě obligatorní náležitosti. Je jimi vymezení, v čem dovolatel v dané věci spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a), a dále uvedení dovolacího důvodu (241a odst. 1), tedy nesprávného právního posouzení, na němž je dovoláním napadené rozhodnutí založeno.
11. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může-li být dovolání přípustné jen podle §237 občanského soudního řádu (jako tomu bylo i v nyní posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje ve vztahu k jednotlivým právním otázkám, jejichž přezkumu se u dovolacího soudu domáhá, za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 občanského soudního řádu či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. 29 NSČR 55/2013 nebo ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. 22 Cdo 4229/2015, všechna dostupná na www.nsoud.cz). Z uvedeného plyne, že dovolatel je povinen vymezit přípustnost tak, že uvede, které ze čtyř kritérií vymezených v §237 občanského soudního řádu má za naplněné, přičemž je povinen danou právní otázku specifikovat takovým způsobem, aby z dovolání bylo patrno, kterou konkrétní právní otázku má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, která právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (s uvedením příslušné nejednotné judikatury) nebo při řešení které právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž je nezbytné, aby tuto rozhodovací praxi blíže specifikoval. Pokud dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Z právě uvedeného tak plyne, že dovolatel nedostojí své povinnosti vymezit jím tvrzenou přípustnost dovolání, jestliže pouze obecně uvede, že "se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu", aniž by odkázal na konkrétní judikaturu dovolacího soudu, od které se měl podle jeho názoru odvolací soud při rozhodování odchýlit, a to alespoň slovním popisem, aniž by byl povinen uvádět spisové značky rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1256/14).
12. Po prostudování dovolání stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že shora podrobně popsané povinnosti stěžovatel nedostál. Byť na samém začátku dovolání je uvedeno, že "napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. že právní názor na danou otázku má být jiný. Touto otázkou je to, zda právnická osoba, zde konkrétně jednotka územní samosprávy, má rovněž právo na odškodnění na své pověsti, když její představitelé byli nezákonně stíháni, a název města se tedy tři roky objevoval v médiích z toho důvodu v negativních souvislostech", má Ústavní soud ve shodě s Nejvyšším soudem za to, že takto formulovaná otázka je sice otázkou v gramatickém slova smyslu, nikoli však právní otázkou, na jejímž vyřešení by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo. Takovou otázkou naopak bylo, zda měl stěžovatel procesní postavení poškozeného v posuzovaném trestním řízení či nikoli, zda lze považovat osobu starosty, místostarosty či dalších zastupitelů za subjekty totožné se stěžovatelem (územně samosprávným celkem) a zda lze stěžovateli přiznat náhradu nemajetkové újmy z titulu zásahu do pověsti právnické osoby. Byť tyto otázky stěžovatel v dovolání (alespoň z části) předestřel, přičemž vyjádřil též důvody, pro které nemůže souhlasit s právním posouzením dané právní otázky odvolacím soudem, je třeba konstatovat, že u žádné z těchto otázek, na nichž napadené rozhodnutí městského soudu záviselo, nevymezil, v jakém ohledu považuje ve vztahu k ní podmínky přípustnosti dle §237 občanského soudního řádu za splněné (tedy zda se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo zda v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak). S tímto závěrem stěžovatel navíc v ústavní stížnosti ani nepolemizuje, ale naopak opakovaně uvádí, že "dovolací důvod" vymezil a velice podrobně popsal. Takový nedostatek dovolání mu však Nejvyšší soud nevytýká. Je tedy zřejmé, že stěžovatel zřetelně nerozlišuje mezi dvěma obligatorními náležitostmi dovolání, přičemž se zaměřuje pouze na popis dovolacího důvodu a vymezení naplnění podmínek jeho přípustnosti (byť tato náležitost s řádným vymezením dovolacího důvodu úzce souvisí) naopak zcela pomíjí. Ústavní soud proto nemohl uzavřít, že by dovolací soud posoudil dovolání stěžovatele ryze formalisticky a že by pochybil, natož pak takovým způsobem, který by odůvodňoval kasační zásah Ústavního soudu. K porušení práva stěžovatele na přístup k soudu tedy nedošlo.
VI.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2022
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu