ECLI:CZ:US:2022:3.US.735.22.1
sp. zn. III. ÚS 735/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. M., zastoupené Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem, se sídlem Gočárova třída 504/54, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 6. 1. 2022 č. j. 1 As 354/2020-112 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2020 č. j. 14 Ad 16/2018-127, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, služební funkcionářka propustila stěžovatelku rozhodnutím ze dne 21. 3. 2018 č. 11/2018 ze služebního poměru příslušnice Policie České republiky. Stěžovatelka v období od 9. 4. 2016 do 20. 2. 2018 neoprávněně čerpala služební volno s poskytnutím služebního příjmu podle §70 odst. 2 písm. f) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen "zákon o služebním poměru"), za účelem ošetřování člena rodiny, přičemž si nárokovala služební volno jako osamělá příslušnice v délce 16 dnů, nikoli v běžné délce 9 dnů. K prokázání této skutečnosti stěžovatelka opakovaně doložila čestné prohlášení o osamělosti, v němž uvedla, že s otcem svých nezletilých dětí nežije ve vztahu druh a družka a nevede s ním společnou domácnost. Po dobu čtyř let tak nevykonávala službu z důvodu na sebe přesně navazujících ošetřování člena rodiny (z jednoho dítěte na druhé) a neschopností ke službě kvůli vlastní nemoci.
3. Služební funkcionářka zjistila, že stěžovatelka žije ve společné domácnosti s otcem svých dětí a není tedy osamělou příslušnicí ve smyslu §71 odst. 2 zákona o služebním poměru. Tím se dopustila zavrženíhodného jednání majícího znaky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a byla propuštěna ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru. Policejní prezident změnil nepřesnosti ve výroku rozhodnutí služební funkcionářky a ve zbytku toto rozhodnutí potvrdil. Proti rozhodnutí policejního prezidenta podala stěžovatelka žalobu, kterou Městský soud v Praze výše citovaným rozsudkem zamítl, stejně tak jako Nejvyšší správní soud její kasační stížnost.
4. Stěžovatelka v daném případě namítá porušení práva na spravedlivý proces tím, že se správní soudy obou stupňů řízení a správní orgány (služební funkcionáři) důsledně nezabývaly uplatněnými námitkami stěžovatelky v otázce naplnění zákonného znaku zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu, přičemž samotný výklad zákonného znaku není založen na zjištěném stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí ve smyslu §180 odst. 1 zákona o služebním poměru, a od toho se odvíjejícího přesvědčivé odůvodnění, že jednáním stěžovatelky byly naplněny znaky trestného činu. Stěžovatelka současně dovozuje porušení ústavně garantovaných práv založených na rozporu mezi popisem jednání stěžovatelky ve výrokové části rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru a provedeným odůvodněním v napadených rozhodnutích a rozsudcích.
5. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Ústavní soud napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.
6. V řízení o propuštění ze služebního poměru z důvodu podle §42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru musí služební funkcionář dostát požadavkům části dvanácté zákona o služebním poměru a obecným požadavkům na dokazování, které jsou vyjádřeny v judikatuře správních soudů. Zákon o služebním poměru dává služebnímu funkcionáři možnost samostatně posoudit, zda jednání příslušníka, které založilo důvod propuštění ze služebního poměru, má znaky trestného činu (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 87/2014 - 65, bod 22). Musí se přitom jednat o jednání, které je zavrženíhodné, má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2018, č. j. 7 As 285/2018 - 30).
7. Nejvyšší správní soud uvedl, že správní orgány zjistily skutkový stav tak, že o něm ve smyslu §180 odst. 1 zákona o služebním poměru nejsou důvodné pochybnosti, neboť služební funkcionářka vycházela při svém rozhodování z jednotlivých rozhodnutí o potřebě ošetřování dětí stěžovatelky; z prohlášení o osamělosti stěžovatelky; ze záznamu v katastru nemovitostí; z operativního šetření GIBS; z protokolu o domovní prohlídce ze dne 21. 2. 2018; z protokolů o sledování osob; z vyhodnocení zpráv jednotlivých bankovních ústavů provedených GIBS; z přehledu vyplaceného služebného příjmu vypracovaného správou logistického zabezpečení Policejního prezidia a z usnesení o zahájení trestního stíhání proti stěžovatelce ze dne 28. 2. 2018. Na základě těchto důkazů dospěla k závěru, že stěžovatelka žije se svým druhem, otcem jejích dětí, že spolu sdílí společnou domácnost a že se otec dětí stěžovatelky podílí na jejich výchově. Služební funkcionářka tedy přesvědčivě vysvětlila, jakým způsobem důkazy hodnotila a na základě čeho dospěla k závěru, že stěžovatelka naplnila jednotlivé znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu.
8. Ústavní soud neshledal důvodu, aby shora popsaný závěr Nejvyššího správního soudu z ústavněprávního hlediska neakceptoval, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně vysvětlen, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přiléhavá odůvodnění napadených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a krajského soudu, které při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy a judikaturu Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnila již před správními soudy, a která jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadených rozhodnutích však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
8. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování správních soudů. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu