ECLI:CZ:US:2022:3.US.791.22.1
sp. zn. III. ÚS 791/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. S., zastoupeného Mgr. et Bc. Ivou Jónovou, LL.M., advokátkou se sídlem V Jirchářích 60/6, Ústí nad Labem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2021, č. j. 35 Co 262/2021-429, do nějž je vloženo opravné usnesení, a usnesení téhož soudu ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 35 Co 262/2021, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva i ústavní principy zaručené čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovy a výživy nezletilého syna J., jehož matkou je K. N.
3. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
4. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, z připojených listin a z vyžádaného soudního spisu, Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 31. 3. 2021, č. j. 66 Nc 2525/2020-334, svěřil nezletilého do výchovy matky (výrok I.), uložil stěžovateli povinnost přispívat na výživu nezletilého částkou 5 000 Kč měsíčně vždy do každého 10. dne v měsíci předem k rukám matky nezletilého, a to počínaje dnem 1. 3. 2019 s tím, že dluh na výživném nevznikl, a dále stanovil povinnost přispívat na spořící účet nezletilého vedený na jeho jméno měsíčně částkou 3 000 Kč měsíčně od 1. 4. 2021 vždy do každého 10. dne v měsíci předem (výrok II.). Obvodní soud dále upravil styk otce s nezletilým (výrok III.).
5. K odvolání obou účastníků ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu o vyživovací povinnosti otce (v jeho výroku II.) změnil jen tak, že výživné splatné k rukám matky činí 7 000 Kč měsíčně, jinak se v tomto výroku potvrzuje s tím, že dluh na výživném za dobu od 1. 3. 2019 do 30. 11. 2021 činí 66 000 Kč a stěžovatel je povinen jej zaplatit k rukám matky nezletilého do 31. 1. 2022 (výrok I.). Městský soud dále změnil harmonogram styku nezletilého se stěžovatelem (výrok II.).
6. Stěžovatel s uvedenými závěry městského soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž především upozorňuje na nesoulad mezi ústním vyhlášením rozsudku a jeho písemným vyhotovením. Konkrétně uvádí, že výrok I. ústavní stížností napadeného rozsudku byl v části týkající se dlužného výživného vyhlášen v podobě, že "dluh na výživném za dobu od 1. 3. 2019 do 30. 11. 2021 nevznikl." Písemné vyhotovení rozsudku, citované výše, však stanoví, že "dluh na výživném za dobu od 1. 3. 2019 do 30. 11. 2021 činí 66 000 Kč a stěžovatel je povinen jej zaplatit k rukám matky nezletilého do 31. 1. 2022." Stěžovatel přitom odkazuje na nález zdejšího soudu sp. zn. III. ÚS 348/21 ze dne 9. 6. 2021 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), z něhož se podává, že nesoulad mezi vyhlášením rozsudku a jeho vyhotovením je důvodem ke zrušení rozsudku v opravném řízení.
7. Stěžovatel dále rozporuje způsob, jakým městský soud reagoval na vzniklou procesní situaci. Upozorňuje na bod 14 ústavní stížností napadeného rozsudku, v němž je uvedeno následující: "Při vyhlášení rozsudku odvolacího soudu došlo k početní chybě spočívající v rozhodnutí o dlužném výživném za dobu od 1. 3. 2019 do 30. 11. 2021, kdy bylo rozhodnuto, že dluh nevznikl. Postupem dle §164 o. s. ř. [rozhodl městský soud] opravným usnesením, které odvolací soud vtělil do písemného vyhotovení tohoto rozsudku, opravil tuto početní chybu tak, že dlužné výživné za dobu od 1. 3. 2019 do 30. 11. 2021 činí 66 000 Kč a otec je povinen jej zaplatit k rukám matky nezletilého do 31. 1. 2022." Stěžovatel má za to, že do vyhlášeného znění rozsudku odvolacího soudu není možné zasahovat opravným usnesením s odvoláním na početní chybu, jestliže soud jasně a zřetelně rozhodl ústním vyhlášením znění rozsudku o tom, že dluh na výživném nevznikl. Je tedy toho názoru, že ustanovení §164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") na jeho případ nedopadá, a tudíž nemělo být vůbec použito.
8. Současně namítá, že proti opravnému usnesení, které se týká výroku rozhodnutí (tj. i proti usnesení vydanému v nyní posuzované věci), je možné brojit odvoláním [srov. ustanovení §202 odst. 1 písm. i) o. s. ř.]. Takové poučení však v ústavní stížností napadeném rozsudku schází, neboť městský soud celé rozhodnutí, včetně do něj vtěleného opravného usnesení, koncipoval jako rozhodnutí odvolacího soudu, a účastníky proto poučil toliko o nemožnosti podání dovolání.
9. Stěžovatel současně upřesňuje, že u městského soudu podal dne 24. 1. 2022 návrh, jímž se domáhal opravy opravného usnesení, které bylo včleněno do bodu 14 ústavní stížností napadeného rozsudku, resp. jímž se proti tomuto opravnému usnesení odvolal (s návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku), ačkoliv o možnosti podání odvolání - jak plyne z výše uvedeného - nebyl poučen.
10. O tomto návrhu rozhodl městský soud ústavní stížností napadeným usnesením, v němž znovu vysvětlil, že opravným usnesením, jehož text byl vložen do bodu 14 odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, byla postupem podle §164 o. s. ř. opravena početní chyba spočívající v tom, že při výpočtu dlužného výživného byla nesprávně násobena částka 5 000 Kč namísto správné částky 7 000 Kč. Městský soud proto návrh na vydání opravného usnesení zamítl (výrok I.), a to stejně jako návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku (výrok II.), zde s odůvodněním, že vydáním opravného usnesení není dotčena právní moc ani vykonatelnost opravovaného rozsudku.
11. Městský soud současně uvedl, že "o odvolání proti opravnému usnesení rozhodne funkčně příslušný Nejvyšší soud."
12. Stěžovatel doplňuje, že odvolání proti opravnému usnesení skutečně podal, přičemž vyslovil názor, "že procesně není zcela jasné, který orgán funkčně a věcně příslušný má ve věci opravného usnesení vydaného odvolacím soudem jako soudem I. stupně rozhodovat a jakým způsobem" (pozn. Ústavního soudu: řízení o odvolání stěžovatele proti opravnému usnesení městského soudu bylo pro nedostatek funkční příslušnosti zastaveno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2022, č. j. 24 Cdo 797/2022-470).
13. Stěžovatel závěrem ústavní stížnosti uvádí, že "podle jeho názoru byl chybně poučen odvolacím soudem v usnesení ze dne 10. 2. 2022, že odvolací rozsudek nabyl právní moci a vykonatelnosti, ačkoliv o odvolání stěžovatele proti opravnému usnesení dosud nebylo rozhodnuto a ačkoliv petit odvolacího rozsudku byl předmětem opravného usnesení, nicméně z důvodu procesní opatrnosti podává tuto ústavní stížnost."
14. Ústavní soud si pro posouzení relevance uplatněných stížnostních námitek vyžádal spis a vyjádření městského soudu.
15. Městský soud zopakoval, že při vyhlášení ústavní stížností napadeného rozsudku došlo k početní chybě, kterážto nesprávnost byla zhojena postupem podle ustanovení §164 o. s. ř. Současně uvedl, že si není vědom, že by svými rozhodnutími nebo postupy jakýmkoliv způsobem porušil práva stěžovatele.
16. S ohledem na obsah tohoto vyjádření jej Ústavní soud nezasílal stěžovateli k případné replice, jelikož by to bylo zjevně neúčelné.
17. Po prostudování ústavní stížnosti, vyžádaného spisu a zaslaného vyjádření dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
18. Ústavní soud připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
19. Ústavní soud ve svých rozhodnutích v minulosti rovněž opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 83 a čl. 90 Ústavy). Dále akcentoval subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203), nebo nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].
20. Ústavní soud proto k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti jejich zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
21. Ústavní soud dále - již s ohledem na předmět nyní posuzovaného řízení - považuje za nezbytné zdůraznit, že zastává obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je totiž především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu.
22. Ústavní soud rovněž připomíná, že předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí je zájem dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Ústavní soud přitom již dříve potvrdil, že nejlepší zájem dítěte je jako koncept flexibilní a vždy by měl být posuzován a definován individuálně s ohledem na konkrétní situaci, v níž se dotčené dítě nachází, přičemž pozornost je třeba věnovat jeho osobním poměrům, situaci a potřebám (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3226/16 ze dne 29. 6. 2017, bod 30).
23. Stejný požadavek ostatně akcentuje rovněž Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP"), z jehož judikatury se podává, že pokud soudy rozhodují ve věcech týkajících se dětí, musí se zabývat nejlepším zájmem dítěte, který má v takových případech prvořadý význam (srov. např. rozsudek ve věci Strand Lobben a další proti Norsku ze dne 30. 11. 2017 č. 37283/13, bod 108; všechna rozhodnutí ESLP jsou dostupná na http://hudoc.echr.coe.int). Z rozhodovací praxe ESLP navíc vyplývá, že v případě soudního rozhodování o dětech rovněž nelze upřednostňovat abstraktní principy před nejlepším zájmem dítěte v konkrétním případě (srov. též nález sp. zn. I. ÚS 3226/16 ze dne 29. 6. 2017, bod 27).
24. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí rovněž prizmatem těchto kritérií, přičemž dospěl k závěru, že přes dílčí pochybení městského soudu nebylo těmito rozhodnutími zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, a tudíž zde není dán prostor pro uplatnění kasační pravomoci zdejšího soudu.
25. Jak vyplývá ze shora rekapitulované argumentace, stěžovatel rozporuje především způsob, jakým městský soud reagoval na vzniklou procesní situaci, tj. na početní chybu týkající se dlužného výživného vzniklou při vyhlášení rozsudku napadeného ústavní stížností. Stěžovateli lze dát za pravdu v tom, že tento postup městského soudu byl procesně chybný, ať už v souvislosti s vydáním opravného usnesení vtěleného do písemného vyhotovení rozsudku, nebo též v souvislosti s poučením, že o odvolání proti opravnému usnesení rozhodne funkčně příslušný Nejvyšší soud.
26. Ústavní soud připomíná, že se zabýval významem dílčích procesních pochybení z hlediska celkového posouzení ústavnosti řízení před obecným soudem, tedy otázkou, která je v nynější věci zcela klíčová, již dříve, přičemž uvedl, že "z hlediska ústavněprávního je přípustná náprava vady původního rozhodnutí cestou opravného usnesení i tam, kde se z formálního hlediska nejedná o opravu zjevné nesprávnosti, v případě, že řízení jako celek je možno po vydání takového usnesení hodnotit jako spravedlivé a souladné s hlavou pátou Listiny" (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2956/07 (N 54/52 SbNU 539) ze dne 12. 3. 2009, bod 31).
27. Oprava výroku rozhodnutí je tedy z pohledu Ústavního soudu v obecné rovině nežádoucí a výjimečná, nikoli však a priori zapovězená. Posouzení konkrétní věci závisí na kontextu vztahu opravného usnesení k výsledku řízení a na zachování procesních záruk účastníků řízení plynoucích z hlavy páté Listiny. Výjimečně je tedy kupř. možné připustit, aby soud, který v důsledku evidentní chyby při výpočtu přisouzené částky (s tím, že základ nároku je nepochybně dán) vyhlásil výrok rozsudku v nesprávném znění, tuto chybu opravil postupem podle §164 o. s. ř.; důsledně se však musí držet podstaty svého rozhodnutí a napravovat "přehmaty", jež mohou nastat nejen v písemném vyhotovení, ale i při vyhlášení rozhodnutí (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1663/20 ze dne 23. 6. 2020, bod 4).
28. Uvedená situace nastala právě v nyní posuzovaném případě. Ústavní soud se sice s postupem městského soudu neztotožňuje, současně jej však nazírá optikou shora předestřených judikatorních závěrů, tj. v širším kontextu, s přihlédnutím ke vztahu opravného usnesení k výsledku řízení a k zachování procesních záruk účastníků řízení plynoucích z hlavy páté Listiny.
29. Pro Ústavní soud je tudíž a především podstatné, že částka dlužného výživného byla v opravném usnesení, jež bylo dle vyjádření městského soudu vtěleno do bodu 14 ústavní stížností napadeného rozsudku, spočítána správně. I zde se ovšem městský soud (v průběhu výpočtu) nevyvaroval chyby, když uvedl, že stěžovatel zaplatil k rukám matky za dobu od 1. 3. 2019 do 30. 11. 2021, tj. za 33 měsíců, celkem 189 000 Kč (33 x 5 000 Kč). Součin počtu měsíců a uvedené výše výživného totiž správně činí 165 000 Kč. Výsledná částka dlužného výživného ovšem byla spočítána správně, což je podstatné, když činí rozdíl mezi částkou 231 000 Kč, odpovídající součinu 33 měsíců a zvýšeného a městským soudem stanoveného výživného ve výši 7 000 Kč, a částkou 165 000 Kč, tj. právě 66 000 Kč.
30. Ústavní soud vzal dále v potaz, že stěžovatel měl možnost na zvýšení výživného provedené městským soudem reagovat. Jak se podává z obsahu ústavní stížností napadeného rozsudku, rozhodnutí obvodního soudu bylo napadeno odvoláním obou účastníků (srov. rozsudek městského soudu, bod 6). Matka se přitom odvolala právě proti výši výživného, když požadovala, aby byla stěžovateli uložena vyživovací povinnost ve výši 12 000 Kč měsíčně (srov. tamtéž, bod 10). Obecný soud sice v řízení o výživném není vázán návrhy účastníků, Ústavní soud má ovšem za to, že odvolání matky vytvořilo procesní prostor pro navazující vyjádření stěžovatele, kterýžto prostor - což je důležitější - byl městským soudem stěžovateli reálně poskytnut. Jak se podává z protokolu o předložení věci k rozhodnutí o odvolání, odvolání matky bylo stěžovateli doručeno dne 15. 7. 2021 (srov. spis, č. l. 372). Stěžovatel možnost vyjádření se k tomuto odvolání nevyužil. Následně však replikou reagoval na vyjádření matky k jím podanému odvolání, v němž bylo opětovně navrhováno, aby mu byla vůči nezletilému stanovena vyživovací povinnost ve výši 12 000 Kč měsíčně (srov. spis, č. l. 379; k replice stěžovatele srov. spis, č. l. 395-396). Řečeno lapidárně, stěžovatel nemohl být vzhledem k uvedeným okolnostem překvapen, že městský soud přistoupil oproti rozhodnutí obvodního soudu ke zvýšení výživného, což se odrazilo rovněž na výsledné částce dlužného výživného.
31. Ústavní soud v neposlední řadě zohlednil rovněž význam zásady nejlepšího zájmu dítěte, jíž lépe odpovídá upřednostnění hmotněprávního nároku dítěte na výživné před zajištěním "procesní čistoty" řízení, v němž je o tomto nároku rozhodováno. Ústavní soud tudíž není ochoten přistoupit ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí toliko z procesních důvodů, a to tím spíše, byly-li v nyní posuzovaném případě splněny podmínky, které v souladu se shora citovanou judikaturou zdejšího soudu umožňují avizované dílčí procesní nedostatky překlenout.
32. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu