ECLI:CZ:US:2022:3.US.793.22.1
sp. zn. III. ÚS 793/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky V. F., zastoupené Mgr. et Bc. Ivou Jónovou, LL. M., advokátkou, sídlem V Jirchářích 60/6, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2021 č. j. 6 Tdo 1007/2021-897, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. února 2021 č. j. 55 To 235/2020-847 a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 17. června 2020 č. j. 1 T 8/2018-788, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Přerově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Okresní soud v Přerově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 17. 6. 2020 č. j. 1 T 8/2018-788 uznal stěžovatelku (obviněnou) vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1 a 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dílem dokonaným a dílem nedokonaným spáchaným ve stadiu pokusu, za což ji odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku byla stěžovatelce uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil a možností nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit na náhradě škody společně a nerozdílně poškozeným A. a B. F. (tchánům stěžovatelky) částku 154 400 Kč a A. F. částku 76 500 Kč.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 26. 2. 2021 č. j. 55 To 235/2020-847 napadený rozsudek okresního soudu zrušil v celém rozsahu a nově věc překvalifikoval tak, že stěžovatelku uznal vinnou přečinem podvodu podle §209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku dílem dokonaným a dílem nedokonaným spáchaným ve stadiu pokusu způsobem, který je blíže specifikován ve skutkové větě (v zásadě šlo o zneužití fyzického a psychického stavu poškozených pro získání neoprávněného finančního prospěchu).
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 11. 2021 č. j. 6 Tdo 1007/2021-897 odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. K tomu uvedl, že v posuzované věci není mezi skutkovými zjištěními okresního soudu a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) extrémní nesoulad. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení provedené dokazování vytvořilo dostatečný základ pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly. Jejich skutková zjištění mají v provedených důkazech, o něž se opřely, patřičné obsahové ukotvení. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že nebyla správně posouzena subjektivní a objektivní stránka trestného činu. Jakkoliv se tyto výhrady mohly jevit jako hmotně právní, nebylo tomu tak, neboť stěžovatelka je nikterak nevázala na skutkový stav zjištěný soudy v předchozím řízení, nýbrž je od základu vystavěla na svém vlastním subjektivním hodnocení důkazů. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani argumentaci stěžovatelky, že nevěděla a nebyla schopna rozpoznat snížené duševní schopnosti poškozených. Ze znaleckých posudků bylo snížení psychických schopností poškozených zjištěno, stěžovatelka si byla jejich aktuálních intelektových schopností vědoma a cíleně je zneužila. Soudy pak zcela dostatečným a přesvědčivým způsobem vyložily na základě jakých důkazů a z jakých důvodů svá skutková zjištění učinily. Při rozhodování o vině vzaly v potaz i finanční poměry poškozených a stěžovatelky.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje skutkový stav a dosavadní průběh řízení. Zpochybňuje úplnost a dostatečnost skutkových zjištění obecných soudů, přičemž námitky vznáší zejména vůči důkazní síle výpovědí obou poškozených, jakož i dalších rodinných příbuzných, které vykazují značnou animozitu proti stěžovatelce. Právě rodinné vztahy a majetkovou zainteresovanost svědků z okolí poškozených měly vzít obecné soudy v úvahu. Dále polemizuje se závěry ohledně zjištěného zdravotního stavu poškozených a zároveň zpochybňuje věrohodnost jejich výpovědí. Vyslovuje přesvědčení, že obecné soudy selektivně využily tvrzení a důkazy v její neprospěch, ale pochybnosti, které svědčily v její prospěch, nezohlednily. Obecné soudy tak porušily zásadu in dubio pro reo a nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny. Závěrem vyjmenovává několik rozhodnutí Ústavního soudu [nálezy ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14 (N 140/74 SbNU 185) nebo ze dne 9. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], která se mají vztahovat k situaci jí uváděné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy obecných soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. V nyní posuzované věci stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutími v její trestní věci. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, co již bylo naznačeno výše, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle §2 odst. 5 a 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)].
9. Ústavní soud dále vychází z toho, že exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů, splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 trestního řádu, ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
10. Ústavní soud nemá žádné pochybnosti o řádnosti a dostatečnosti provedeného dokazování. Okresní soud v rozhodnutí v bodech 2 - 18 přesně popsal skutková zjištění, která následně přetavil do odpovídajícího právního posouzení (body 19 - 20). Co se týče hodnocení důkazů výpověďmi poškozených, okresní soud jejich psychický stav zohlednil. V případě poškozeného A. F. byly v řízení čteny protokoly o jeho dřívější výpovědi učiněné jako neodkladný a neopakovatelný úkon, když v době konání trestního řízení již jeho psychický stav nepřipouštěl provedení důkazu výpovědí. Rovněž u poškozené B. F. byla věrohodnost její výpovědi posuzována s ohledem na její lehkou mentální retardaci. Protiprávní jednání stěžovatelky pak bylo prokázáno i dalšími důkazy (např. výpověďmi švagrové a švagra stěžovatelky, znaleckými posudky nebo listinnými důkazy), které ve svém souhrnu vedly obecné soudy k závěru o její vině.
11. Pro uplatnění závěrů vyplývajících ze stěžovatelkou zmiňovaných nálezů Ústavního soudu není v daném případě místo, neboť obecné soudy (zejména okresní soud) detailně popsaly a přesvědčivě odůvodnily svůj důkazní postup, stejně jako své závěry o spolehlivosti použitých důkazních prostředků.
12. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje v podstatě svoji obhajobu a verzi uplatňovanou již v řízení před obecnými soudy a nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu