ECLI:CZ:US:2022:3.US.841.22.1
sp. zn. III. ÚS 841/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. H., zastoupeného Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem Strojírenská 2269/36, Žďár nad Sázavou, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, č. j. 6 Tdo 1200/2021-636, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2021, č. j. 9 To 203/2021-584, a rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 23. 2. 2021, č. j. 12 T 94/2018-507, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno - venkov, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se domnívá, že napadená rozhodnutí zasáhla do jeho ústavně zaručených základních práv a principů zakotvených v čl. 1 Ústavy, v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z přiložených listin vyplývá, že stěžovatel byl v záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov (dále jen "okresní soud") společně se spoluobžalovaným P. D. shledán vinným z neoprávněného vniknutí do obydlí jiného a užití násilí, čímž se společně dopustili přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Za tento přečin byli obžalovaní odsouzeni dle §62 odst. 1 a §63 odst. 1 trestního zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 180 hodin. Proti tomuto rozsudku podali oba obžalovaní odvolání.
3. O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") nyní napadeným usnesením, kterým odvolání zamítl dle §256 zákona č. 141/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), přičemž se zcela ztotožnil s rozhodnutím okresního soudu.
4. Následné dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením dle §265i odst. 1 písm. c) trestního řádu, neboť shledal, že opravný prostředek byl podán opožděně [pozn. ÚS: dovolání spoluobviněného P. D. bylo odmítnuto jako neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu]. Stěžovateli bylo totiž usnesení krajského soudu doručováno dne 23. 7. 2021, přičemž na adrese pro doručování nebyl zastižen. Tohoto dne bylo proto na adrese stěžovatele ponecháno oznámení o uložení zásilky. Stěžovatel si zásilku nevyzvedl, takže posledním dnem lhůty pro vyzvednutí (t. j. dne 2. 8. 2021) nastala fikce doručení dle §64 odst. 4 trestního řádu. Zákonná dvouměsíční lhůta pro podání dovolání tak uplynula dne 2. 10. 2021, resp. 4. 10. 2021 v důsledku uplatnění §60 odst. 3 trestního řádu. Stěžovatel však podal dovolání teprve dne 5. 10. 2021, čímž založil opožděnost svého podání a Nejvyšší soud nemohl přistoupit k meritornímu přezkoumání věci.
5. Pro rozhodnutí ve věci není třeba rozsáhle rekapitulovat předcházející řízení, neboť účastníkům jsou veškerá relevantní fakta známa.
6. Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud pochybil, když dovolání odmítl pro opožděnost, neboť se domnívá, že lhůta pro podání dovolání proti usnesení krajského soudu o opravném prostředku nemůže začít běžet na základě fikce doručení dle §64 odst. 4 trestního řádu, jelikož se jedná o rozhodnutí srovnatelné s rozsudkem ve věci samé, a náhradní doručení je tak zcela vyloučeno. Stěžovatel svou argumentaci dále staví na použití analogie s rozsudkem dle §138 trestního řádu. Rovněž namítá, že Nejvyšší soud své úvahy opřel o nesprávné datum, které jej vedlo k chybným závěrům o opožděnosti podání dovolání. Z argumentace stěžovatele vyplývá zpochybnění dvojího doručování usnesení, kdy se stěžovatel domnívá, že lhůta pro podání opravného prostředku běží až od druhého doručení listiny.
7. Stěžovatel dále velmi podrobně brojí proti rozhodnutím okresního a krajského soudu a směřuje především proti provedenému dokazování a z něj vyvozeným skutečnostem, na základě kterých následně došlo k jeho odsouzení. Vytýká soudům nepřesvědčivost a zkreslování závěrů učiněných údajně účelově a v neprospěch stěžovatele. Domnívá se, že bylo porušeno jeho právo na řádný a spravedlivý proces a zároveň došlo k popření veškerých esenciálních principů trestního řízení. Stěžovatel má za to, že závěry soudů jsou v příkrém rozporu s provedeným dokazováním a jsou založeny na libovůli soudů.
8. Ústavní soud posoudil přípustnost návrhu a splnění procesních podmínek pro projednání věci a shledal, že ústavní stížnost je ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu přípustná a včasná.
9. Ve zbytku ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutím okresního a krajského soudu, nicméně Ústavní soud konstatuje, že se jedná o nepřípustný návrh, neboť stěžovatel materiálně ani formálně nevyčerpal veškeré prostředky k ochraně jeho práva, které předpokládá zákon, když jím podané dovolání nemohlo být pro opožděnost Nejvyšším soudem přezkoumáno ve věci samé.
10. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu totiž platí, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což platí i pro mimořádný opravný prostředek, kterým je dovolání. Řízení o ústavní stížnosti je založeno na principu materiální a formální subsidiarity, což konkrétně znamená, že stěžovatel musí před podáním ústavní stížnosti vyčerpat všechny řádné i mimořádné prostředky k ochraně jeho práv, které jsou v jeho procesní dispozici, a v jejich rámci uplatnit i všechny námitky, které považuje za podstatné. Neučiní-li tak a nedá obecným soudům reálnou možnost věcně se zabývat jeho opravnými prostředky, nemůže se následně domáhat účinné ochrany svých práv ani v řízení o ústavní stížnosti.
11. V nyní posuzované věci proto Ústavní soud nemůže věcně přezkoumat napadená rozhodnutí okresního a krajského soudu a tuto část ústavní stížnosti (která je velmi podrobná a rozsáhlá) musí odmítnout pro nepřípustnost, jelikož tím, že stěžovatel podal dovolání opožděně (viz níže), neumožnil, aby se jím Nejvyšší soud zabýval věcně.
12. Současně stěžovatel netvrdí (a Ústavnímu soudu nepřísluší domýšlet namísto stěžovatele) žádný důvod, pro který by ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala jeho vlastní zájmy, což by mohlo vést k prominutí podmínky řádného vyčerpání prostředků k ochraně práva [§75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
13. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud konstatuje, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, přičemž námitky stěžovatele postrádají ústavně právní rovinu.
14. Ústavní soud v této věci zdůrazňuje, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož existenci Ústava nepředpokládá. Pokud se však zákonodárce rozhodl tento institut do právního řádu vložit, nelze jeho použití z přezkumu ústavnosti vyloučit. Zejména se pak přezkum omezuje na zajištění přístupu k soudu a poskytnutí soudní ochrany. Aby však Ústavní soud mohl zasáhnout do rozhodnutí Nejvyššího soudu, muselo by dojít k porušení základních práv a svobod, neboť Ústavní soud není další instancí soudní soustavy a jeho zásahy přichází pouze v případech, vykazují-li protiústavnost. Takový exces však v nyní posuzované věci nebyl shledán.
15. Podmínky, které je třeba splnit pro založení přípustnosti meritorního přezkumu dovolání, jsou dány v §265a a násl. trestního řádu. Stěžovatel dovolání podal po uplynutí zákonné lhůty k jeho podání a dovolací soud tak podání odmítl pro opožděnost dle §265i odst. 1 písm. c) trestního řádu.
16. Ústavní soud se přitom neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že náhradní doručení je v této věci vyloučeno, ani s jeho argumentací ve věci dvojího doručování. Podle §64 odst. 5 písm. a) trestního řádu totiž platí, že se předchozí odst. 4 (upravující fikci doručení, nevyzvedne-li si adresát písemnost do deseti dnů od uložení) neužije, doručuje-li se (mimo jiné) rozsudek nebo trestní příkaz, nikoliv usnesení, jako tomu bylo v této věci.
17. U náhradního doručování je shora citovanými ustanoveními trestního řádu konstruována právní fikce, že účinky doručení písemnosti nastanou po uplynutí stanovené doby ex lege i vůči tomu, kdo písemnost fakticky nepřevzal. Ústavní soud zdůrazňuje, že právní fikce, coby nástroj odmítnutí reality právem, je nástrojem výjimečným. Aby mohla svůj účel (dosažení právní jistoty) splnit, musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje. Nejsou-li všechny právní náležitosti splněny, není soud oprávněn naplnění fikce konstatovat [viz čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož lze uplatňovat státní moc jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon; srov. např. nález ze dne 1. 10. 2002 sp. zn. II. ÚS 92/01 (N 115/28 SbNU 9); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V posuzované věci však byly všechny uvedené náležitosti splněny a postup Nejvyššího soudu tak nelze považovat za neústavní.
18. Jakkoliv je totiž pravdou, že k druhému doručení písemnosti došlo dne 10. 8. 2021, lhůta k podání dovolání, jak se mylně domnívá stěžovatel, neběží od tohoto data, nýbrž již od doručení prvního, tzn. právě toho, které nastalo fikcí. Jedná se přitom o výklad opakovaně provedený jak Nejvyšším soudem, tak soudem zdejším (srov. např. usnesení ze dne 1. 12. 2020 sp. zn. III. ÚS 2256/20). Jak vyložil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 8 Tdo 119/2005 (dostupné na www.nsoud.cz), usnesení, jímž bylo rozhodnuto o odvolání, do taxativního výčtu §64 odst. 5 písm. a) trestního řádu nespadá. "Citované ustanovení se vztahuje jen na okruh výslovně uvedených písemností, což a contrario znamená, že jiné písemnosti - a mezi nimi též usnesení, jímž bylo rozhodnuto o odvolání - jsou mimo jeho dosah. [...] Ani Nejvyšší soud nenalezl žádný důležitý důvod pro to, aby uložení zásilky bylo v tomto případě vyloučeno. Takový důvod nespatřoval v povaze usnesení, které bylo doručováno, tj. usnesení odvolacího soudu o zamítnutí odvolání. Tímto usnesením byl ve skutečnosti jen potvrzen stav založený rozsudkem Okresního soudu Praha - východ, a to bez jakékoli změny. Právní moc rozsudku byla konstituována již samotným vyhlášením usnesení odvolacího soudu, takže doručení tohoto usnesení právní moc nijak neovlivňovalo a ve skutečnosti tedy šlo o doručení usnesení, které již bylo v právní moci. Okolnost, že obviněný mohl proti usnesení odvolacího soudu podat dovolání, je sice významná, avšak nelze pominout, že jde o mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je stanovena relativně dlouhá lhůta, která, i když je počítána od vzniku tzv. fikce doručení, umožňuje obviněnému, pokud se odpovídajícím způsobem zajímá o průběh a zejména skončení trestního stíhání včetně doručení rozhodnutí odvolacího soudu, aby práva podat dovolání včas využil. V samotné zákonné možnosti podat proti usnesení odvolacího soudu dovolání proto není možné spatřovat důležitý důvod pro to, aby předseda senátu soudu prvního stupně nařídil, že doručovanou zásilku nelze uložit, resp. aby mu bylo vytýkáno, že tak neučinil."
19. Ústavní soud proto také odmítá použití analogie ve věci doručování a připodobnění usnesení s rozsudkem ve věci samé. Doručování usnesení vzhledem ke své speciální úpravě v §137 vylučuje použití analogie ve smyslu §138 trestního zákoníku. Ostatně sám zákon vyjmenovává případy, ve kterých je doručení fikcí vyloučeno a usnesení o opravném prostředku do něj nespadá. Lze navíc konstatovat, že odvolací soud o vině a trestu opětovně nerozhodoval, nýbrž "pouze" potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
20. Podmínky stanovené zákonem a formální předpoklady včetně lhůt k podání slouží především právní jistotě, která je jedním z esenciálních prvků právního státu. Nelze proto uzavřít, že bylo porušeno základní právo stěžovatele na přístup k soudu, když Nejvyšší soud takto podané dovolání odmítl. K námitkám, učiněným stěžovatelem "nad rámec" (str. 4 ústavní stížnosti), pak Ústavní soud uvádí, že Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení dostatečně pečlivě a přesvědčivě vyložil (bod 13), jakým způsobem došlo v daném případě k fikci doručení usnesení krajského soudu stěžovateli a zdejší soud na toto odůvodnění proto pro stručnost odkazuje.
21. Ústavní soud proto shledal, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve zbytku nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) uvedeného zákona. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu