ECLI:CZ:US:2022:3.US.844.22.1
sp. zn. III. ÚS 844/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. K., zastoupené Mgr. Eliškou Barthélemy, advokátkou se sídlem Národní 58/32, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2022 č. j. 54 Co 432/2021-1051 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 3. 2021 č. j. 51 P 92/2013-1029, 60 P a Nc 339/2020, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. 8. 2021 č. j. 51 P 92/2013-901, 60 P a Nc 378/2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 32 odst. 1 Listiny a také čl. 3 odst. 1 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, spisu a připojených rozhodnutí, stěžovatelka byla jmenována poručníkem nezletilé, neboť nezletilé zemřeli oba rodiče a nebyl zde nikdo, kdo by o nezletilou pečoval a právně zastupoval. Nezletilá v té době vlastnila pozemek a účet u ČSOB, ale po skončení dědického řízení měla zdědit rozsáhlý majetek v řádu milionů Kč. Proto Obvodní soud pro Prahu 6 výše citovaným rozsudkem ustanovil nezletilé advokáta Mgr. Ing. Jana Vavřinu opatrovníkem pro správu jmění a stanovil jeho konkrétní povinnosti v oblasti správy nemovité věci, správy finančních prostředků nezletilé a právního jednání neběžné povahy v rámci správy jmění nezletilé. Proti rozhodnutí nalézacího soudu podala stěžovatelka odvolání s tím, že nesouhlasila především s osobou jmenovanou opatrovníkem pro správu jmění a způsobem jeho jmenování. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil, pouze upravil povinnosti opatrovníka pro správu jmění v důsledku ukončeného dědického řízení.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá nesprávnou aplikaci §941 občanského zákoníku, neboť v době vydání rozhodnutí prvního stupně a následně i v době podání odvolání nebyl nezletilé stále ustanoven pravomocně poručník, k němuž by pak mohl být paralelně jmenován opatrovník pro správu jmění. Dále namítá, že oba soudy ignorovaly fakt, že stěžovatelka má relevantní ekonomické vzdělání a rozsáhlé pracovní zkušenosti, které by jí umožnily majetek nezletilé řádně spravovat, a neustanovení jí opatrovnicí pro správu jmění v rozhodnutích neodůvodnily. Stěžovatelka také namítá nevypořádání se s námitkami ohledně nejlepšího zájmu nezletilé. Průměrné běžné měsíční výdaje nezletilé se pohybují v částce cca 45 000 Kč, stěžovatelka také hradí veškeré náklady na bydlení a služby s tím související, avšak dle napadených rozhodnutí disponuje pouze částkou 10 000 Kč měsíčně, která je nepřiměřeně nízká vzhledem k majetku a výdajům nezletilé.
4. Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak úkolem Ústavního soudu je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19).
5. Z ústavní stížnosti i ze spisu je zřejmý nesouhlas stěžovatelky s osobou jmenovanou opatrovníkem pro správu jmění, neboť vnímá sebe jako nejlepší volbu pro osobní péči o nezletilou i o její majetek. Je však úlohou soudu, aby vyhodnotil, zda je v nejlepším zájmu nezletilé, aby správu majetku v řádech miliónu měla na starosti stěžovatelka nebo jiná osoba. Obecné soudy vzhledem k rozsáhlému jmění, které nezletilá měla zdědit, rozhodly, že je vhodné ustanovit nezletilé opatrovníka pro správu jmění. S tímto názorem se ztotožnil i kolizní opatrovník nezletilé. Obecné soudy se kvalifikací a způsobilostí osoby opatrovníka pro správu jmění dostatečně důkladně věnovaly a konstatovaly, že je ke správě majetku nezletilé vhodný, neboť mj. je advokátem, insolvenčním správcem a je s majetkem nezletilé obeznámen z tehdy probíhajícího dědického řízení.
6. Ústavní soud není povolán k tomu, aby zkoumal vhodnost jednotlivých osob k (ne)jmenování opatrovníkem pro správu jmění. V tomto případě, kdy se výkon jednotlivých složek rodičovské odpovědnosti nekoncentruje v rukách jediné osoby, není poměr stěžovatelky ani opatrovníka pro správu jmění k dítěti komplexní. To samozřejmě může ovlivnit úsudek o tom, co je v konkrétním případě v rámci správy jmění nezletilé v jejím nejlepším zájmu a může vést ke střetu obou osob. Avšak samotný nesouhlas stěžovatelky s osobou opatrovníka pro správu jmění nemůže bez dalšího založit opodstatněnost názoru o porušení základních práv.
7. Nezletilá ve svém vyjádření pro soud nesouhlasila s osobou opatrovníka pro správu jmění, pramenící především z nedůvěry k němu. Avšak její argumentace zdůvodňující její nedůvěru v danou osobu byla soudy přezkoumána a vyvrácena. Stěžovatelka namítá, že nezletilá nemá důvěru ve stanoveného opatrovníka pro správu jmění, neboť s ní řádně nekomunikoval, a argumentuje nejlepším zájmem nezletilé, kdy není možné, aby ji zastupoval někdo, komu nevěří a koho nemá ráda. Koncept nejlepšího zájmu dítěte je v judikatuře Ústavního soudu již dlouhodobě zakotven a je judikováno, že při rozhodování by obecné soudy měly názor dítěte vzít v potaz. Ovšem není možné, aby obecné soudy postoj nezletilé bez dalšího převzaly (jak si přeje stěžovatelka) a aby své rozhodnutí založily toliko na jejím přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jejích zájmů. V posuzované věci byla napadená rozhodnutí obecných soudů odůvodněna způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení základních práv stěžovatelky.
8. K dalším námitkám stěžovatelky Ústavní soud uvádí, že odvolací soud v odůvodnění rozsudku osvětlil, že nalézací soud zahájil řízení ve věci samé na základě podnětu kolizního opatrovníka ze dne 26. 10. 2020 a také z důvodu zjištění, že nezletilá bude po ukončení dědického řízení po otci majitelkou poměrně rozsáhlého majetku. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že procesně je jmenování opatrovníka podřízeno úpravě zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních dále jen ("ZŘS"), kdy jde o řízení ve věci péče soudu o nezletilé dle §466 písm. g) ZŘS. Řízení lze proto zahájit na návrh i bez návrhu.
9. Ze spisu se dále podává, že obvodní soud rozsudkem ze dne 13. 9. 2022 č. j. 51 P 92/2013-1330 stanovil opatrovníkovi pro správu jmění povinnost hradit nezletilé na výživném měsíční platbu ve výši 45 000 Kč a hradit polovinu nákladů na bydlení, v souladu s návrhem, který podala stěžovatelka. Z výše uvedeného plyne, že námitka nepoměru mezi reálnými náklady nezletilé a částkou, kterou stěžovatelka z rozhodnutí soudu měsíčně disponuje, se již stala bezpředmětnou.
10. Na závěr Ústavní soud apeluje na stěžovatelku i opatrovníka pro správu jmění, aby upustili od případných osobních nesouladů a svých subjektivních přesvědčení, neboť v nejlepším zájmu nezletilé je nutná jejich vzájemná korektní součinnost.
11. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu