ECLI:CZ:US:2022:3.US.88.22.1
sp. zn. III. ÚS 88/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Petra Jošta a Růženy Joštové, obou zastoupených JUDr. Miroslavem Sedláčkem, Ph.D., LL. M., advokátem, sídlem Španělská 770/2, Praha 2 – Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2021 č. j. 25 Cdo 234/2021-234, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. března 2020 č. j. 25 Co 15/2020-197 a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 3. října 2019 č. j. 83 C 55/2016-168 ve znění usnesení téhož soudu ze dne 1. listopadu 2019 č. j. 83 C 55/2016-171, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech, jako účastníků řízení, a Jiřího Kohouta a Jiřího Kohouta, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, princip právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), jakož i požadavek na ochranu základních práv soudní mocí podle čl. 4 Ústavy.
2. Stěžovatelé (žalobci) se po vedlejších účastnících řízení (žalovaných) domáhali zaplacení náhrady škody ve výši 55 344 Kč s příslušenstvím způsobené pokácením ovocného stromu – švestky (dále jen „předmětný strom“), který podle tvrzení stěžovatelů měl vyrůstat na pozemku v jejich vlastnictví.
3. Okresní soud v Semilech (dále jen „okresní soud“) rozsudkem ze dne 3. 10. 2019 č. j. 83 C 55/2016-168 žalobu zamítl (výrok I) a stěžovatelům uložil zaplatit vedlejším účastníkům řízení na nákladech řízení částku 29 777 Kč (výrok II). Samostatným usnesením ze dne 1. 11. 2019 č. j. 83 C 55/2016-171 dále stěžovatelům uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení státu částku 12 040 Kč. Spornou byla otázka, na čím pozemku se předmětný strom nacházel. Ani ze znaleckých posudků v řízení provedených (zejména znalecký posudek Ing. Pavla Síbra z oboru geodézie a kartografie) však nebylo možno určit, na kterém ze sousedících pozemků se nachází pařez po předmětném stromě a nebylo rovněž možno zjistit, která strana sloupků původního plotu tvoří hranici pozemků. Okresní soud tak uzavřel, že stěžovatelé neprokázali, že by předmětný strom, který se podle fotografické dokumentace nalézal v původních liniích kamenných sloupků, byl na pozemku stěžovatelů, resp. v jejich vlastnictví, a tudíž nebylo prokázáno, že by škoda byla způsobena na jejich vlastnickém právu.
4. K odvolání stěžovatelů i vedlejších účastníků řízení Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 č. j. 25 Co 15/2020-197 rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrdil (výrok I.); změnil jej ve výroku II. tak, že stěžovatelům uložil povinnost zaplatit vedlejším účastníkům řízení náklady řízení ve výši 50 975 Kč (výrok II.). Dále uložil stěžovatelům, aby zaplatili vedlejším účastníkům řízení náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 18 296 Kč (výrok III.). Krajský soud vyšel ze zásady, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Na stěžovatelích proto bylo, aby ve shodě s §2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen „obč. zák.“), prokázali, že jim vedlejší účastníci řízení svým protiprávním jednáním způsobili škodu majetkové povahy. Konkrétně pak stěžovatele tížilo břemeno důkazní stran vlastnictví pozemku, jehož součástí byl předmětný strom. Takový důkaz se jim však nezdařil. V tomto ohledu poukázal krajský soud znovu na závěry znaleckého posudku Ing. Pavla Síbra, k němuž přistoupila objektivní nemožnost přesného zaměření hranice mezi pozemky.
5. Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 10. 2021 č. j. 25 Cdo 234/2021-234 odmítl, jelikož nebylo přípustné. Nejvyšší soud poukázal na to, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníkovi řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003 sp. zn. 33 Odo 919/2002). Žalobce má tedy v zásadě prokazovat okolnosti zakládající jeho nárok, a jestliže této své procesní povinnosti nedostojí, nemůže být úspěšný, i kdyby žalovaný sám neprokazoval nic. Jestliže naopak žalobce prokáže rozhodná tvrzení, má žalovaný možnost prokázat okolnosti, které právo žalobce ruší (vyvrací). Soudy nižších stupňů se přitom zabývaly tím, zda stěžovatelům svědčilo absolutní majetkové (vlastnické, resp. spoluvlastnické) právo k předmětnému stromu, resp. k pozemku, na němž strom rostl. Dospěly nicméně k závěru, že stěžovatelům se nepodařilo prokázat skutečnosti, z nichž by bylo možné ve vztahu k této otázce rozhodnout kladně, a to poté, co byly vyčerpány všechny relevantní důkazní návrhy. Jinými slovy řečeno, nebylo možné jako předběžnou otázku určit průběh vlastnické hranice mezi sousedícími pozemky. Závěr o neunesení důkazního břemene lze podle Nejvyššího soudu učinit i tehdy, jestliže prokázání určité skutečnosti není vůbec (objektivně) možné, jak tomu bylo zjevně i v posuzovaném případě (co do stanovení či určení, kudy probíhá hranice mezi sousedícími pozemky).
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapitulují skutkový stav a dosavadní průběh řízení. Právní názor obecných soudů považují za problematický, neboť kvůli rozostřenosti zápisu v katastru nemovitostí nešlo objektivně určit hranici pozemků. Možným řešením by byla žaloba o stanovení hranice podle §1028 obč. zák., která však směřuje k vydání konstitutivního rozhodnutí a nemůže mít zpětně následky pro vyřešení otázky náhrady škody. Požadavek na prokázání vlastnického práva k pozemku, resp. předmětnému stromu, proto vede podle stěžovatelů k zacyklení celé situace a vytváří právní vakuum. To by mohlo způsobit stav, kdy by si obě strany mohly činit v podstatě cokoliv. Podle stěžovatelů nelze situaci, kdy právo nenabízí žádný efektivní prostředek obrany, v právním státě tolerovat. Navíc dochází k nepřiměřenému zvýhodnění narušitele. Podle stěžovatelů by mělo být základním účelem práva chránit pokojný stav. Břemeno podat žalobu na určení či stanovení vlastnického práva před pokácením stromu, jehož vlastnictví je sporné, by mělo jít k tíži narušitele. Nepřesnost zápisu v katastru nemůže tížit vlastníka pozemku a nemůže jeho vlastníkovi bránit domoci se soudní ochrany svých práv. Podle stěžovatelů je nesprávné tvrdit, že důkazní břemeno leží ve sporu o náhradu škody vždy a bez výjimek na žalobci. Vedlejší účastníci řízení by neměli těžit ze svého nepoctivého činu na úkor stěžovatelů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti stěžovatelů a dospěl k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Stěžovatelé vycházejí z toho, že újma byla způsobena na jejich majetku (pokácením stromu vyrůstajícího na jejich pozemku). Tuto skutečnost se jim však prokázat v řízení nepodařilo, když ani ze znaleckých posudků nebylo možno určitě zjistit, zda se předmětný strom na pozemku v jejich vlastnictví nacházel. Proto jakékoliv jejich tvrzení ohledně toho, že mělo být rozhodnuto v jejich prospěch, resp. že vedlejší účastníci řízení, jakožto údajní narušitelé a škůdci by měli nahradit újmu způsobenou stěžovatelům, nemá žádnou oporu v provedených důkazech a nachází se v poloze pouhé polemiky se skutkovými závěry, na nichž byla postavena rozhodnutí obecných soudů. Svojí argumentací stěžovatelé vytvářejí svůj vlastní skutkový stav, který však nemá oporu v provedeném dokazování, resp. svojí argumentací se snaží přenést důkazní povinnost na vedlejší účastníky řízení.
11. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že sporné řízení je ovládáno zásadou dispoziční a projednací. Platí přitom, že důkazní břemeno tíží toho, kdo něco tvrdí, nikoliv toho, kdo to popírá (onus probandi incumbit ei qui dicit, non ei qui negat). Obecné soudy tedy v situaci, kdy se stěžovatelům nepodařilo prokázat v jejich zájmu tvrzenou skutečnost (vlastnictví pozemku, na němž rostl předmětný strom), správně rozhodly v jejich neprospěch. Je přitom lhostejno, že z provedených důkazů nebylo možno vlastnictví pozemku prokázat objektivně (z důvodu rozostřenosti katastrálních map) a seznat tak skutečný stav. K výše uvedenému se sluší doplnit, že s ohledem na existenci žalobního práva a jemu odpovídající povinnosti státu (soudu) rozhodnout v případě splnění procesních podmínek o uplatněném nároku, musí soud meritorně rozhodnout i v případě, kdy dokazování vyústilo v objektivní nejistotu ohledně některé z rozhodných skutkových okolností (jde o tzv. stav non liquet). Učiní tak na základě důkazního břemene, které se do rozhodování soudů promítá tak, že nepodaří-li se prokázat existenci rozhodné skutkové okolnosti, uspěje v řízení ta ze stran, která nenese procesní odpovědnost za prokázání této skutkové okolnosti. Jen pro doplnění lze pak uvést, že úkolem soudu není v civilním sporu objasňovat z vlastní iniciativy skutečnosti závažné pro rozhodnutí věci.
12. Postup naznačovaný stěžovateli, že by si každý, kdo potenciálně může narušit stav, který je pochybný, nejasný nebo neurčitý, měl opatřit podklad (v podobě soudního rozhodnutí), jenž by jednoznačně určil, zda může určitým způsobem jednat, je sice z pohledu zachování práv ideální, ale v praxi naprosto nereálný. Každopádně na protistraně případného sporu si nelze vynucovat opatření podkladů pro ospravedlnění z pohledu stěžovatelů eventuálního právně přípustného jednání.
13. Brojili-li stěžovatelé proti usnesení Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání stěžovatelů z důvodu nedostatečného vymezení jeho přípustnosti, Ústavní soud rovněž nemůže stěžovatelům přisvědčit. Stěžovatelé sice podle náhledu Nejvyššího soudu chybně formulovali předpoklad přípustnosti dovolání, avšak Nejvyšší soud z obsahu dovolání vyvodil, že stěžovatelé spatřovali přípustnost dovolání v odchýlení se krajského soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud však v postupu krajského soudu žádnou odchylku od rozhodovací praxe neshledal, což řádně a dostatečně podrobně (i s odkazem na tuto judikaturu) odůvodnil. Ústavní soud uzavírá, že ani napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu nemohlo být zasaženo do práva stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. do práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu