ECLI:CZ:US:2022:3.US.990.22.1
sp. zn. III. ÚS 990/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Dr. Stanislava Přibila, M.B.A., zastoupeného Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem se sídlem Na Sadech 2033/21, České Budějovice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2020, č. j. 6 Cmo 41/2020-610, ve výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 11. 2020, č. j. 6 Cmo 41/2020-650, a proti té části výroku I. téhož rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterou změnil výrok II. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 8. 2019, č. j. 13 Cm 1923/2011-562, o náhradě nákladů řízení před Krajským soudem v Českých Budějovicích, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Stěžovateli se náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznává.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení a té části výroku I. téhož (v záhlaví citovaného) rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), kterou vrchní soud změnil výrok II. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") o náhradě nákladů řízení před krajským soudem. Stěžovatel se totiž domnívá, že uvedeným rozhodnutím vrchního soudu (resp. označenými výrokovými částmi) byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně stěžovatel navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že výše uvedeným rozhodnutím krajský soud rozhodl, že žalovaný (společnost ENVI a. s., nyní v likvidaci) je povinen stěžovateli zaplatit částku 447 264 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a dále, že žalovaný je povinen stěžovateli jako žalobci zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 247 316,70 Kč (výrok II.). Dále žalovanému uložil povinnost zaplatit České republice - krajskému soudu na náhradě nákladů řízení částku 1 790,40 Kč (výrok III.).
3. V řízení předcházejícím podání nyní posuzované ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal žalobou na žalovaném zaplacení částky 189 904 Kč s příslušenstvím s tím, že podal jménem žalovaného u soudu žalobu proti jeho jednatelům o náhradu škody způsobené porušením povinnosti péče řádného hospodáře. Proto také v souvislosti s touto žalobou uzavřel jménem žalovaného s advokátní kanceláří Kocián, Šolc, Balaštík (dále jen "advokátní kancelář") smlouvu o poskytování právních služeb s tím, že se stěžovatel osobně zaručil za úhradu uvedených služeb, pokud by je žalovaný sám neuhradil. Advokátní kancelář vyúčtovala žalovanému za uvedené právní služby částku 189 904 Kč, kterou ale žalovaný neuhradil. Stěžovatel ji proto uhradil jako ručitel. Následně stěžovatel rozšířil žalobu o další částku 257 160 Kč za další právní služby poskytnuté uvedenou advokátní kanceláří, kterou opět uhradil za žalovaného jako ručitel. V daném kontextu pak krajský soud rozhodl, že stěžovatelem požadovaný nárok je oprávněný, a proto mu jej přiznal. O náhradě nákladů nalézacího řízení krajský soud rozhodl tak, jak je výše uvedeno, a to v souladu s kritériem úspěchu ve věci.
4. K odvolání obou účastníků řízení (stěžovatel podal odvolání do výroku o náhradě nákladů řízení zejména proto, že krajský soud podle něj vycházel z nesprávného počtu úkonů právní služby), rozhodl vrchní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem takto:
"I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 13 Cm 1923/2011-562 ze dne 21. srpna 2019 se ve výroku I. a III. potvrzuje, ve výroku II. se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku ve výši 111 078 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobce. [...] II. Žalovaný že povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku ve výši 12 584 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobce."
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a souvisejících rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz]. Takový deficit nicméně nyní napadené rozhodnutí nevykazuje, byť ani Ústavní soud nezpochybňuje, že odůvodnění, kterým vrchní soud přistoupil ke změně výroku krajského soudu o náhradě nákladů řízení, by jistě mohlo být propracovanější. Nicméně na druhou stranu vrchní soud ve svém rozhodnutí jednoznačně deklaruje, proč ke změně nákladového výroku přistoupil. Některé stěžovatelem požadované úkony právní služby za řízení před krajským soudem totiž nepovažoval za účelně vynaložené (srov. odst. 36 jeho odůvodnění), byť na to stěžovatele (alespoň podle jeho tvrzení) během odvolacího řízení neupozornil; Ústavní soud tedy akceptuje, uplatnil-li stěžovatel některé své námitky až v ústavní stížnosti.
9. Nicméně, za diskrepanci ústavněprávního charakteru nelze podle Ústavního soudu považovat okolnost, že vrchní soud do tarifní hodnoty sporu nezahrnul (alespoň podle mínění samotného stěžovatele; srov. poznámka pod čarou č. 7 ústavní stížnosti) první část jím žalovaného a postupně během řízení rozšiřovaného nároku, neboť stěžovatel nebyl po celou dobu řízení právně zastoupen. S ohledem na konstrukci určení mimosmluvní odměny podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "advokátní tarif"), odvozené z výše žalovaného plnění, by to totiž znamenalo, že se stěžovatelem namítané pochybení promítlo v hodnotě rozdílu odměny za poskytnuté právní služby za jeden její úkon v řádu stovek korun. Přitom už i krajský soud stěžovateli nepřiznal náhradu za některé jím požadované úkony právní služby, byť jeho žalobnímu nároku zcela vyhověl. Nadto stěžovatele i jen ve vztahu k jím žalovanému plnění pod sankcí ztráty úspěchu ve sporu vyzýval, aby nedostatečná žalobní tvrzení doplnil. Této výzvě sice stěžovatel vyhověl, nicméně uvedená doplnění pak považoval za další úkony právní služby, které měl hradit žalovaný. Pokud za takové situace vrchní soud některé právním zástupcem stěžovatele učiněné úkony právní služby považoval za neúčelně vynaložené, Ústavní soud v tomto závěru neshledal shora zmíněný protiústavní exces.
10. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší, aby bez dalšího hodnotil, zda stěžovatel měl a mohl reagovat na některé během řízení vznesené námitky žalovaného již v žalobě samotné (sám stěžovatel kupř. v ústavní stížnosti zmiňuje, že se postupně vyjadřoval k tomu, zda jeho postup vůči žalovanému nebyl nemravným či v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku), nicméně ani Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí (srov. stěžovatelem vytvořená tabulka na straně 8 ústavní stížnosti), že například na jedno podání žalovaného reagoval "sérií čtyř vyjádření". I v tomto kontextu ovšem nutno podle Ústavního soudu interpretovat rozhodnutí vrchního soudu ohledně důvodů krácení stěžovatelem požadované náhrady nákladů řízení. Měl-li přitom pochybnosti o některých úkonech stěžovateli poskytnuté právní služby již krajský soud (ostatně proto také jinak úspěšný stěžovatel podával odvolání, když i z něho vzešlo ústavní stížností napadené rozhodnutí vrchního soudu), nemůže pak zcela obstát ani tvrzení stěžovatele o překvapivosti napdeného rozhodnutí. K jeho kasaci (respektive ke kasaci jeho jednotlivých výrokových částí) pak konečně podle Ústavního soudu nemůže vést ani skutečnost, že jiný senát vrchního soudu by stěžovateli podle jeho názoru odměnu za jím požadované úkony právní služby přiznal.
11. Ústavní soud proto na základě všech shora zmíněných okolností dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím (resp. jeho označenými výrokovými částmi) nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Za těchto okolností nemohlo být ani vyhověno návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, jelikož podle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu lze tuto náhradu přiznat jen "podle výsledku řízení", tedy nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu