ECLI:CZ:US:2022:4.US.1020.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1020/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. Jaroslava Jandy, LL.M., Ph.D., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, sídlem Jižní 1820/53, Česká Lípa, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 28. února 2022 č. j. 30 Co 138/2021-201 a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 17. května 2021 č. j. 16 C 280/2020-183, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Mgr. Ing. Vlastislava Vlčka a Mgr. Ing. Martina Pinty, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
¨
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, přičemž za její podstatu označil "namítaný extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů, ke kterým došel jak soud prvního stupně, tak soud odvolací, bez provedených důkazů v soudním řízení" (pozn. citace stěžovatelova textu v bodech 1., 4. a 6. Ústavní soud převzal z ústavní stížnosti).
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se u Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") domáhá po vedlejších účastnících náhrady škody, která mu měla vzniknout jednáním insolvenčního správce, tj. obchodní společnosti KOPPA, v. o. s. Usnesením ze dne 27. 4. 2021 okresní soud vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku ve výši 1 601 500 Kč. Posléze okresní soud napadeným usnesením stěžovateli nepřiznal osvobození od soudních poplatků dospěv k závěru, že vedlejší účastníci nejsou v dané věci nositeli pasivní legitimace, proto je z odůvodnění žaloby zřejmé, že by žalobě nemohl vyhovět (stěžovatel nárokuje nahrazení škody, která měla vzniknout jednáním insolvenčního správce, přičemž vedlejší účastníci jsou jeho společníky). Z těchto důvodů neshledal naplnění podmínky, že nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva.
3. Usnesení okresního soudu napadl stěžovatel odvoláním s námitkami vůči postupu okresního soudu při hodnocení činnosti insolvenčního správce a námitkou podjatosti soudce Mgr. Martina Koška. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") stěžovatelovo odvolání neshledal důvodným, a proto napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu. V odůvodnění nejprve konstatoval, že stěžovatel neuvedl žádnou konkrétní skutečnost, která by byla způsobilá vyvrátit domněnku nestrannosti soudce, a poté potvrdil závěr okresního soudu o nedostatku věcné pasivní legitimace vedlejších účastníků, k němuž lze dospět již na počátku řízení, aniž by se musel tento závěr zakládat (teprve) provedeným dokazováním. K tomu dodal, že za této situace je nadbytečné zabývat se splněním druhé podmínky k osvobození od soudních poplatků, jíž je zjištění ztížených majetkových a osobních poměrů žadatele.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel shledává "podáním této ústavní stížnosti jako oprávněné neboť porušení povinnosti insolvenčního správce ..., který neplní své povinnosti stanovené mu §36 odst. 1 zákona č. 82/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (insolvenční zákon), kdy je povinen při výkonu své funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí a v úmyslu vyvinout veškeré úsilí, které po něm lze spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli v rámci insolvenčního řízení uspokojeni v co největší míře, porušil jemu ustanovenou povinnost, kdy bez dispozičního oprávnění zpeněžoval a vydával bez úplaty majetek patřící do nevypořádaného SJM a majetek ve výhradním vlastnictví vedlejšího účastníka (manželka dlužníka) nezapsaný v seznamu konkurzní podstaty. Důvod odůvodněním obou obecných soudů, že nelze vyhovět žádosti žalobce (úpadce v insolvenčním řízení) o osvobození od soudních poplatků, brání-li tomu závěr o tom, že se v dané věci jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování žalobních požadavků, aniž by ve věci nařídil jednání a povedl dokazování ve vztahu k náhradě škody žalobci a konkurzní podstatě dlužníka vůči insolvenčnímu správci ad absurdum v případě úspěšnosti náhrady škody, by se plnění stalo součástí konkurzní podstaty (poškození možných oprávněných věřitelů oběma obecnými soudy) kdy odvolací dále uvedl, že za takové situace je nadbytečné zabývat se otázkou, zda je splněna druhá podmínka k osvobození od soudních poplatků, jíž je zjištění ztížených majetkových a osobních poměrů žadatele (§138 odst. 1 věta první o.s.ř.)."
5. Nejrozsáhlejší pasáže ústavní stížnosti (IV. část) věnuje stěžovatel popisu jednání insolvenčního správce, kterými měla vzniknout stěžovateli a jeho manželce škoda (pozn. manželku označuje za vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti, aniž by byla účastnicí řízení o náhradě škody).
6. Stěžovatel je přesvědčen, že učiněná skutková zjištění tak, jak jsou oběma soudy popsána v obou rozsudcích (pozn. stěžovatel napadá usnesení), "se nacházejí v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, které soud neprovedl, a omezil své rozhodnutí pouze na nezaplacení poplatku, jelikož důkazy nebyly vůbec soudem hodnoceny ve vzájemném souladu a komplexně, neboť obecné soudy ve věci nenařídili jednání a neprovedli žádné dokazování a věc rozhodli zamítnutím pro nezaplacení soudního poplatku".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána usnesení napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud v minulosti také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), nemůže vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností.
9. Při přezkumu rozhodnutí o žádosti o osvobození od soudních poplatků (obdobně při přezkumu žádosti o ustanovení právního zástupce) dal Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození, resp. pro ustanovení právního zástupce, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů [srov. usnesení ze dne 30. 4. 2009 sp. zn. III. ÚS 788/09, ze dne 31. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 4096/12, ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 879/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Právo na osvobození od placení poplatků za řízení před obecnými soudy a na ustanovení právního zástupce není Listinou bez dalšího zaručeno, ostatně obecně zaručeno není ani na zákonné úrovni bez splnění dalších podmínek, a rozhodnutí o něm zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, resp. o splnění podmínek pro ustanovení právního zástupce, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity vedoucí k porušení základních práv a svobod. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a Ústavní soud k přezkumu napadených rozhodnutí přistoupil při extrémním vykročení z pravidel upravujících toto osvobození, resp. z pravidel pro ustanovení právního zástupce, např. při zjištění svévole, při absenci jakéhokoliv odůvodnění nebo pro odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [srov. např. nálezy ze dne 3. 9. 1998 sp. zn. IV. ÚS 13/98 (N 98/12 SbNU 45), ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281), ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11 (N 96/61 SbNU 489), ze dne 27. 2. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3543/12 (N 33/68 SbNU 351) a další]. K podobnému pochybení však v posuzované věci nedošlo.
10. Stěžovatelova stížnostní argumentace se míjí s odůvodněním napadených usnesení, v nichž se konstatuje, že ve věci jde o zřejmé bezúspěšné uplatňování práva, protože je bez dalšího nepochybné, že požadavku stěžovatele nemůže být vyhověno z důvodu, že stěžovatel označuje za žalované vedlejší účastníky, kteří jsou společníky insolvenčního správce, a proto nejsou nositeli pasivní legitimace ve sporu (viz výše bod 3.). Nerespektují-li stěžovatel (disponující vzděláním v oboru právo) a jeho kvalifikovaná právní zástupkyně základní pravidla pro určení účastníků soudního řízení odvozená od jejich postavení v příslušném hmotněprávním vztahu (tj. věcnou legitimaci), musí nést nepříznivé následky svých pochybení [z veřejně přístupných zdrojů (www.isir.justice.cz) se podává, že indicie o nedostatku pasivní legitimace vedlejších účastníků mohl stěžovatel získat již v předchozí fázi řízení, a to z rozsudku krajského soudu ze dne 23. 10. 2019 č. j. 76 ICm 434/2019-98, KSLB 76 INS 22654/2011, zamítajícího žalobu na určení, že vedlejší účastníci jsou odpovědni za způsobenou škodu z důvodu odpovědnosti insolvenčního správce vůči věřitelům a dlužníku, byť posléze zrušeného pro nedostatek věcné legitimace]. Je přitom notorietou, že podmínky pro osvobození od povinnosti platit soudní poplatek jsou stanoveny kumulativně, takže pro zamítnutí návrhu postačuje nesplnění toliko jedné z nich. Dospějí-li obecné soudy k jednoznačnému závěru, že není naplněna jedna z nich, je nadbytečné, aby se zabýval splněním druhé podmínky.
11. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu