ECLI:CZ:US:2022:4.US.1026.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1026/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky J. P., zastoupené Mgr. Františkem Burešem, advokátem, sídlem Náměstí Republiky 2/2, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. ledna 2022 č. j. 14 Co 217/2021-358 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 28. července 2021 č. j. 6 P 111/2016-306, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-sever, jako účastníků řízení, a V. P. a nezletilého J. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 4 odst. 4, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 9 odst. 2, čl. 12 odst. 2 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte. Současně navrhuje, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever (dále jen "okresní soud") bylo rozhodnuto, že vedlejší účastník (otec) je oprávněn stýkat se s nezletilým vedlejším účastníkem vždy každý sudý týden v roce od čtvrtka 13:00 hodin do pondělí 8:00 hodin a vždy každý lichý týden v roce od čtvrtka 13:00 hodin do pátku 8:00 hodin, s tím, že si nezletilého vždy převezme ve školském zařízení po skončení výuky a tam ho před zahájením výuky opět předá; nebude-li nezletilý v době předání přítomen ve školském zařízení, bude k jeho předávání docházet v místě bydliště stěžovatelky (matky). Dále byl upraven styk vedlejšího účastníka s nezletilým o prázdninách a svátcích (I. výrok). Stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit České republice náklady řízení ve výši 27 950 Kč ve lhůtě 1 roku od právní moci tohoto rozsudku (II. výrok). Tím byl změněn rozsudek okresního soudu ze dne 9. 2. 2017 č. j. 6 P 111/2016-75 v I. až IV. výroku (III. výrok) a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (IV. výrok).
3. O odvolání stěžovatelky rozhodl krajský soud napadeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil (I. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok).
4. Krajský soud zdůraznil, že v daném případě je nejdůležitější, aby po několikaletém řízení bylo konečně rozhodnuto o podobě styku vedlejšího účastníka s nezletilým, neboť ze zjištění soudů vyplynulo, že přetrvávající konflikt rodičů a opakované zjišťování názoru nezletilého je zjevně tím, co je v současnosti pro nezletilého nejhorší a co z něj z pohledu opatrovníka činí "ohrožené dítě". K aktuálně vyjádřenému názoru nezletilého i jím psaným a stěžovatelkou předloženým dopisům soud uvedl, že nezletilému je teprve 11 let, a nedosahuje tedy ani hranice 12 let, od které podle obecného pohledu začíná být názor dítěte relevantnější. To však dle soudu nebylo tím hlavním. Důležitějším bylo podezření soudu, učiněné na základě znaleckého posudku i vyjádření opatrovníka, že nyní vyjadřované názory nezletilého jsou výsledkem vlivu stěžovatelky, která si rozšíření styku nepřeje. S ohledem též na další vyjádření opatrovníka krajský soud uzavřel, že dopisům, které stěžovatelka předložila, nebylo možno přikládat váhu. Nezletilý se naopak před znalcem vyjádřil ve prospěch rozšíření styku s vedlejším účastníkem a nic negativního nesdělil ani soudkyni, která ho v řízení vyslechla. Krajský soud si tak již nezletilého k opětovnému výslechu nevolal, neboť se ukázalo jako zřejmé, že si jej nezletilý rozhodně nepřeje. Skutečnost, že stěžovatelka i přesto trvala na dalším vyslýchání nezletilého, dle krajského soudu svědčila právě o tom, že za uvedenými dopisy stál její vliv a přání. Ke zprávě psychologa Mgr. Jana Vaňka ze dne 10. 5. 2020 určené stěžovatelce krajský soud doplnil, že se s jeho závěry vypořádal jak znalec, tak okresní soud; jmenovaný není vysokoškolským učitelem, jak se stěžovatelka domnívala, natož znalcem. Tato zpráva v kontextu ostatních okolností nemohla podle krajského soudu zpochybnit závěry znaleckého posudku. S ohledem na zde uvedené krajský soud vyhodnotil rozhodnutí okresního soudu jako správné. Nesouhlasila-li stěžovatelka s jí uloženou povinností nahradit státu náklady řízení, krajský soud konstatoval, že rozhodnutí okresního soudu shledává i v této části správným, odpovídajícím zákonu i soudní praxi. Byla to právě stěžovatelka, kdo požadoval vypracování znaleckého posudku k prokázání špatného psychického stavu nezletilého a četných problémů v působení vedlejšího účastníka na nezletilého. Nic z toho však v řízení zjištěno nebylo, znalec naopak uzavřel, že stěžovatelkou odmítané rozšíření styku vedlejšího účastníka s nezletilým je v nejlepším zájmu nezletilého. Jelikož tak stěžovatelka svůj návrh a svá obvinění neprosadila, byl postup okresního soudu podle §148 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, správný. K tomu krajský soud doplnil, že při přijetí stěžovatelčiných argumentů by naopak zmíněné ustanovení ztratilo v řízení ve věcech péče o nezletilé smysl a rodičům by bylo umožněno bezbřehé prosazování jejich zájmů.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudy porušily její ústavně zaručená práva i práva nezletilého zejména tím, že nezletilého nevyslechly. Jeho názor nezjišťovaly, a to i přesto, že 1) o to nezletilý písemně požádal, 2) ze zprávy Mgr. Vaňka vyplývalo, že nezletilý pobyt u prvního vedlejšího účastníka nesnáší dobře, 3) ze znaleckého posudku vyplynulo pouze to, že se nezletilý vyjádřil rozporuplně a 4) nezletilý byl vyslechnut již před dvěma lety. Argumenty, jimiž krajský soud odůvodnil své rozhodnutí, stěžovatelka odmítá a považuje je za nesprávné. K jí uložené povinnosti nahradit náklady řízení státu závěrem uvádí, že tímto postupem soudy vzkázaly všem rodičům, že bojovat o štěstí svého dítěte je riskantní podnik, nedopadne-li jimi požadovaný znalecký posudek dle představ. Návrh na odložení vykonatelnosti rozsudku krajského soudu stěžovatelka odůvodnila tím, že je nezbytné omezit nepříznivý vliv vedlejšího účastníka na nezletilého.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ačkoliv je petitem ústavní stížnosti navrhováno zrušení výhradně rozsudku krajského soudu, z jejího obsahu vyplývá, že stěžovatelka brojí též proti rozsudku okresního soudu; Ústavní soud proto podrobil přezkumu i toto rozhodnutí, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud konstatuje, že ve věci proti sobě stojí zájmy rodičů (otce a matky) ve vztahu k nezletilému. Ten v takovém případě musí mít opatrovníka a musí být zastupován na základě plné moci, která splňuje podmínky pro řízení před Ústavním soudem. Vzhledem k zjevné neopodstatněnosti stěžovatelčiny ústavní stížnosti (viz níže) však nebylo nutno činit uvedené úkony. Rozhodnutí o ústavních právech jednoho z rodičů je s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině charakterizováno vzájemností, takže de facto je rozhodováno o ústavní úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti (obdobně viz usnesení ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 611/21, ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 515/21 nebo ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3374/20).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Obecně platí, že v rodinných věcech Ústavní soud přistupuje k možnosti přehodnocování závěrů obecných soudů značně zdrženlivě. Tato zdrženlivost se odráží mimo jiné v tom, že ve věcech upravených v druhé části zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, není - s jistými výjimkami - proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc soustředí pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak porušilo právo účastníka řízení na soudní ochranu. Rovněž je nutno vzít v úvahu, že jsou to právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Už jen proto Ústavní soud nemůže tyto soudy nahrazovat ve výkonu pravomoci ve věcech úpravy péče o nezletilé.
10. Z ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatelka s napadenými rozhodnutími nesouhlasí; svůj nesouhlas však již nedoprovází žádnými argumenty, které by mohly být s ohledem na nastíněné meze přezkumu Ústavního soudu pro posouzení věci relevantní.
11. Stěžovatelka přikládá zásadní váhu pouze jí vybraným pasážím odůvodnění obou rozsudků, které však (patrně nikoliv náhodou) opomíjí zasazovat do souvislostí se stěžejními argumenty, na nichž jsou závěry soudů ve skutečnosti založeny. Tak kupříkladu přesto, že primární pochybení soudů spatřuje v tom, že nezletilého nevyslechly, ponechává zcela stranou zásadní důvody, které k tomuto rozhodnutí soudy vedly. Krajský soud nepovažoval za vhodné opětovně zjišťovat názor nezletilého v prvé řadě proto, že bylo zjištěno, že na nezletilého vleklý spor rodičů silně doléhá a další výslechy si již nepřeje. Tento argument však stěžovatelka bagatelizuje a odmítá pouze s konstatováním, že jde o argument lichý, aniž však zároveň předkládá cokoliv, co by její pohled na věc mohlo podpořit. Totéž pak platí o jejím nesouhlasu s uložením povinnosti nahradit státu náklady řízení, kdy nadto pouze opakuje výtky, které dostatečně vypořádal již krajský soud.
12. Ústavní soud uzavírá, že odůvodnění rozsudku okresního soudu i rozsudku krajského soudu (jež je podrobně rekapitulováno výše v bodě 4) považuje za řádná a srozumitelná a nespatřuje v nich jediné ústavněprávní pochybení.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
14. Akcesorický návrh na odložení vykonatelnosti rozsudku krajského soudu sdílí "osud" ústavní stížnosti a zvláštního výroku není třeba (srov. usnesení ze dne 30. 3. 2022 sp. zn. IV. ÚS 809/22).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu