ECLI:CZ:US:2022:4.US.1133.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1133/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. J., t. č. ve Věznici Plzeň, zastoupeného Mgr. Ondřejem Řezáčem, advokátem, sídlem Koperníkova 822/25, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. března 2022 č. j. 5 Co 1428/2021-400 a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 22. září 2021 č. j. 9 P 89/2019, 8 P a Nc 298/2020, 8 P a Nc 101/2021-349, za účasti Krajského soud v Českých Budějovicích a Okresního soud v Jindřichově Hradci, jako účastníků řízení, a nezletilého D. J. a E. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 95 Ústavy, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem návrh stěžovatele na změnu úpravy styku s jeho nezletilým synem D. J. (dále jen "nezletilý") zamítl (I. výrok), zamítl i návrh stěžovatele na snížení výživného pro nezletilého (II. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). Zamítnutí prvního návrhu odůvodnil zjištěním, že od poslední úpravy styku stěžovatele s nezletilým nedošlo k žádným zásadním změnám v poměrech účastníků odůvodňujícím její změnu, neboť v době předchozího rozhodování byl stěžovatel omezen na své osobní svobodě tím, že se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, proto zde byly pouze omezené možnosti styku s nezletilým, což stále trvá, neboť stěžovatel je opět ode dne 8. 8. 2021 omezen na své osobní svobodě a nachází se ve vazbě ve Vazební věznici v Českých Budějovicích. Za těchto okolností není v zájmu nezletilého, aby byl změněn rozsudek o úpravě styku, neboť stěžovatel výživné neplatí řádně a ani jiným způsobem se nepodílí na jeho výchově a výživě, proto nelze povinnost realizovat styk stěžovatele s nezletilým přenášet na matku, která má navíc celkem tři nezletilé děti, o něž osobně pečuje, a má vzhledem k tomu, že je na rodičovské dovolené, omezené možnosti výdělku a volného času k dopravám nezletilého do věznice za stěžovatelem. Dále okresní soud konstatoval, že od posledního rozhodnutí nedošlo ke změnám poměrů odůvodňujícím změnu výše výživného pro nezletilého (stanoveného částkou 1 500 Kč měsíčně), které stěžovatel dlouhodobě neplatí řádně a nad jehož rámec na potřeby nezletilého nepřispívá. Již při předchozím rozhodování o výživném soud vycházel z možností a schopností stěžovatele dosahovat příjmu 12 000 Kč čistého měsíčně, neboť v té době nepracoval, byl trestně stíhán a byl na útěku. V současné době, uvedl dále okresní soud, je stěžovatel opět trestně stíhán, nachází se ve vazbě, kde nemá možnost pracovního zařazení, je zcela bez příjmu. V rozhodném období, za které stěžovatel požadoval snížení výživného, tedy od 6. 10. 2020 do 31. 5. 2021, okresní soud neshledal důvody pro snížení výživného, neboť stěžovateli po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nic nebránilo v tom, aby si našel brigádní činnost, případně stálý pracovní poměr a zajistil si pravidelný příjem, ze kterého by byl schopen výživné platit. Uvedené stěžovatel učinil až dne 1. 6. 2021, kdy zahájil činnost jako osoba samostatně výdělečně činná (stavební práce) a měl do vzetí do vazby pravidelný příjem, který svědčil pro zvýšení výživného pro nezletilého. Okresní soud k tomuto kroku nepřistoupil, neboť v době, kdy o výživném rozhodoval, byl již stěžovatel ve vazbě, z čehož vyplývá, že nadále nebude mít žádný příjem. Proto okresní soud stěžovatelův návrh na snížení výživného jako nedůvodný zamítl a ponechal výživné v částce 1 500 Kč měsíčně, která sice nepokryje ani základní potřeby nezletilého, nicméně je ve schopnostech a možnostech stěžovatele toto výživné platit. Samotný fakt, že stěžovatel se nachází ve vazbě, není důvodem pro snížení výživného, neboť se do finančních problémů dostal v důsledku svého vazebního stíhání pro úmyslný trestný čin, pro který je stíhán.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Také krajský soud dovodil, že nedošlo k takovým změnám poměrů, jež by odůvodňovaly změny předchozích rozsudků o úpravě styku a o výživném. Připomenul, že stěžovatel opět vykonává nepodmíněný trest odnětí svobody [který mu byl uložen rozsudkem okresního soudu ze dne 15. 11. 2021 č. j. 11 T 62/2021-240 ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 3. 1. 2022 č. j. 4 To 589/2021-279 v trvání čtyři a půl roku za trestný čin znásilnění podle §185 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve stadiu pokusu, jehož se dopustil dne 8. 8. 2021 vůči poškozené Anně B. (jedná se o pseudonym) dvěma útoky]. Tento trest stěžovatel vykonává nyní ve Věznici Plzeň, z jejíž zprávy vyplývá, že je v telefonickém kontaktu s nezletilým, což potvrzuje stěžovatel i kolizní opatrovník, a proto není důvodu dřívějším rozhodnutím stanovené termíny telefonního styku měnit. Dvacetiminutové telefonní hovory v daných termínech připouští i věznice. Styk formou telefonátů je i aktuálním přáním nezletilého. Videohovory formou Skype stěžovatel podle svého vyjádření pro jím zmiňované překážky nepreferuje a soud tuto formu nepřipustil. Dluží-li stěžovatel na výživném 44 620 Kč, nelze po matce nezletilého spravedlivě požadovat, aby za situace, kdy je na mateřské dovolené s vyživovací povinností ke třem nezletilým dětem, dojížděla s nezletilým na návštěvy do Věznice Plzeň (vzdálené 165 km od místa bydliště). Krajský soud odkázal též na nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 22/17 (N 145/86 SbNU 455), ve smyslu něhož, právě s ohledem na okolnosti konkrétní věci, lze za postačující považovat i jen nepřímý styk formou telefonátů (zde navíc doplněný informační povinností matky). Krajský soud vyjádřil souhlas též se závěry okresního soudu k výši výživného. Dne 1. 6. 2021 stěžovatel začal podnikat (stavební práce), kdy za necelé tři měsíce činil jeho příjem více než 120 000 Kč. Jelikož výživné nebylo za tuto dobu, kdy příjmy z podnikání pobíral, nikterak zvýšeno, je nutno tyto příjmy z podnikání rozložit i do minulého období. Oproti tomu nelze uvažovat o snížení výživného, a to i při vědomí toho, že krajský soud počítal i s určitými výdaji stěžovatele na dosažení příjmů z podnikání.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nedocenily, že postupně došlo k "utužení" vztahu mezi ním a nezletilým, proto není dostatečné realizovat styk pouze prostřednictvím telefonických hovorů. Argumenty soudů o nehrazení výživného shledává stěžovatel lichými, když jim zcela osvětlil důvody, které k nehrazení výživného vedly. V současné době je již ve výkonu trestu zaměstnán a od té doby jsou matce zasílány veškeré volné finanční prostředky, které vydělá. Naopak matka opakovaně porušuje stanovené podmínky pro styk a podávání informací o nezletilém, kdy se stěžovateli ne vždy podaří nezletilému dovolat, matka jej neinformuje o stavu nezletilého, jak by měla, a nezasílá jeho fotografie, jak jí bylo určeno. Podle stěžovatele je v možnostech matky navštívit ho s nezletilým ve věznici alespoň jednou za čtvrt roku. Dovozuje, že tyto návštěvy by byly zejména v zájmu nezletilého, čímž se soudy zabývaly jen nedostatečně. Stěžovatel vytýká, že soudy nesprávně vyložily nález sp. zn. II. ÚS 22/17, ze kterého vyplývá, že samotný výkon trestu odnětí svobody by a priori neměl být považován za důvod upřít rodiči ve výkonu trestu přímý styk s nezletilým dítětem, přičemž - tím spíše - by neměl být upírán nepřímý styk, zejména formou dopisů či telefonátů. Obecné soudy se měly řádně zabývat rovněž kontakty prostřednictvím aplikace Skype, což neučinily. Závěrem se stěžovatel vyslovuje, že soudy v potřebném rozsahu nezohlednily jednotlivé okolnosti podstatné pro posouzení věci a blíže nerozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, čímž došlo k porušení ústavně zaručených práv jeho samotného, jakož i nezletilého.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní, instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. V nyní posuzované věci je těžištěm ústavní stížnosti nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy rozhodly o jeho návrzích na změnu úpravy styku s nezletilým a o snížení výživného.
8. Ústavní soud připomíná, že zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech péče o dítě, jakož i stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do jejich rozhodování zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu, například bylo-li by napadené rozhodnutí založeno na libovůli nebo by jinak porušovalo právo účastníka řízení na řádný proces.
9. V posuzované věci stěžovatel ústavní stížností brojí proti skutkovým a právním závěrům okresního soudu a krajského soudu, čímž staví Ústavní soud do role třetí instance, která mu nepřísluší. Z napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, jaká skutková zjištění a skutkové závěry učinily a jak věc posoudily po právní stránce. Mezi skutkovými a právními závěry přitom není dán extrémní rozpor a napadená rozhodnutí jsou celkově ústavně přijatelné, a to tím spíše, že se vztahují k otázkám (výše výživného), do nichž je Ústavní soud oprávněn a povinen zasahovat pouze v extrémních případech, o což však v daném případě nejde. Závěry krajského soudu, který se s rozhodnutím okresního soudu ztotožnil, jsou rovněž jasné a přezkoumatelné. Oba obecné soudy dostatečným, přesvědčivým a ústavně souladným způsobem svá rozhodnutí odůvodnily a Ústavní soud neshledal v jejich rozhodnutích žádná kvalifikovaná pochybení, jež by byla způsobilá zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
10. Obecné soudy své závěry založily na řádně provedeném dokazování a odůvodnily je způsobem, který dostál požadavkům nálezu sp. zn. II. ÚS 22/17, v němž se považuje za nezbytné, aby se soudy vždy zabývaly možnostmi přímého i nepřímého styku s přihlédnutím ke specifickým okolnostem každého případu, a aby svůj závěr v tomto směru také řádně zdůvodnily, a to s odkazem na relevantní důvody, a nikoliv pouze pomocí obecných konstatování. Jde-li o videohovory s využitím aplikace Skype, krajský soud konstatoval, že je stěžovatel - podle svého vyjádření - "nepreferuje" (bod 9. rozsudku krajského soudu), přičemž ani z ústavní stížnosti se nepodává, že v řízení před obecnými soudy dal najevo odlišné stanovisko. S otázkou osobních návštěv nezletilého se obecné soudy vypořádaly ústavněprávně souladným způsobem, a to zejména v kontextu přístupu stěžovatele k plnění vyživovací povinnosti a nákladů kladených na matku nezletilého.
11. Ke stanovení výše výživného Ústavní soud v minulosti vyslovil názor, že zbavil-li se rodič svým úmyslným jednáním, pro něž byl odsouzen k trestu odnětí svobody, objektivní možnosti plnit svoji vyživovací povinnost vůči svému nezletilému dítěti nebo si tuto možnost značně ztížil, nelze to přičítat k tíži dítěte [nález ze dne 6. 2. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1181/07 (N 32/48 SbNU 415)]. Ústavní soud neshledal důvod k tomu, aby se od uvedeného právního názoru odchýlil. Za neústavní tudíž nelze považovat názor obecných soudů, že samotná skutečnost, že výdělkové možnosti rodiče nacházejícího se ve výkonu trestu odnětí svobody jsou značně omezené, není a nemůže být bez dalšího důvodem pro "osvobození" rodiče od povinnosti přispívat na výchovu a výživu nezletilých dětí. V opačném případě by byly negativní faktické dopady trestné činnosti rodiče přenášeny na nezletilé děti, což lze jen stěží považovat za slučitelné s čl. 32 odst. 1 Listiny a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatel též nezpochybnil relevantní argumentací jejich závěry o svých možnostech dosáhnout odpovídajícího výdělku v období od 6. 10. 2020 do 31. 5. 2021. Stěžovatel uvádí, že v současné době je již ve výkonu trestu zaměstnán a veškeré volné prostředky zasílá matce nezletilého. Tyto okolnosti nicméně nemohly být zohledněny v napadených rozhodnutích, a to vzhledem k časovým souvislostem.
12. Lze proto uzavřít, že napadená rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu nelze považovat za svévolná či libovolná nebo jinak vybočující z mezí řádného procesu. Nutno dodat, že ze skutečnosti, že se stěžovatel s právními závěry obecných soudů neztotožňuje, není namístě bez dalšího dovozovat porušení jeho práva na soudní ochranu, neboť toto právo nelze v žádném případě vykládat tak, že by znamenalo právo na příznivější rozhodnutí ve věci.
13. Ústavní soud dodává, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně úpravy styku a výše výživného. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu