ECLI:CZ:US:2022:4.US.1201.22.2
sp. zn. IV. ÚS 1201/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti X, zastoupené JUDr. Veronikou Grebeňovou, advokátkou, sídlem Štefánikova 3072, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2021 č. j. 11 Tvo 19/2021-6057, a o ústavní stížnosti stěžovatele L. L., zastoupeného Mgr. Petrem Bokotejem, advokátem, sídlem Na Poříčí 1041/12, Praha 1, proti témuž rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
1. Samostatnými ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé napadli rozhodnutí uvedené v záhlaví s tvrzením, že jím byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i jejich právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2022 č. j. IV. ÚS 1201/22-16 bylo rozhodnuto o spojení věcí tak, že ústavní stížnosti dosud vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1201/22 a sp. zn I. ÚS 1210/22 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. IV. ÚS 1201/22.
3. Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 24. 8. 2021 sp. zn. 4 To 63/2020 bylo rozhodnuto tak, že členové senátu 4 To nejsou z důvodů uvedených v §31 odst. 1 trestního řádu vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 53 T 11/2015, nyní u vrchního soudu pod sp. zn. 4 To 63/2020.
4. Ústavními stížnostmi napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2021 č. j. 11 Tvo 19/2021-6057 byly jako nedůvodné zamítnuty stížnosti stěžovatelů proti usnesení vrchního soudu.
5. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavních stížností, zkoumá, zda splňují zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejich projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Zásada subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. Zásadu subsidiarity je přitom nutno důsledně uplatňovat i ve vztahu k trestnímu řízení.
7. Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písmeno d) Ústavy je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze zhojit jiným způsobem. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jenž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, či teprve započal, lze případné vady napravit v trestním řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem. Intervence Ústavního soudu je v této fázi přípustná pouze výjimečně, a to za situace, v níž by šlo o zásah do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména vzetí do vazby). Pak by, po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde (obdobně viz např. usnesení Ústavního soudu ze 17. 10. 2011 sp. zn. I. ÚS 2602/11, dostupné - stejně jako další odkazovaná usnesení - na internetu na: http://nalus.usoud.cz).
8. Všechny procesní prostředky, které zákon stěžovatelům k ochraně jejich práv poskytuje, jimi před podáním ústavní stížnosti vyčerpány nebyly. Ačkoliv stěžovatelé nemohou podat žádný opravný prostředek bezprostředně proti rozhodnutí, které ústavní stížností napadají, nutno upozornit na možnost podání opravných prostředků proti rozhodnutím vydávaným ve věci samé. V případě orgánů rozhodujících ve věci stěžovatelů je námitka, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, přímo předpokládána i jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu (obdobně např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2773/08, II. ÚS 2930/14, III. ÚS 665/15, III. ÚS 831/19, III. ÚS 414/20, IV. ÚS 1141/20 nebo III. ÚS 2283/21).
9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud považuje ústavní stížnosti za nepřípustné a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu je soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2022
JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D., v. r.
soudce zpravodaj