ECLI:CZ:US:2022:4.US.1220.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1220/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Česká spořitelna, a. s., sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4 - Krč, zastoupené Mgr. Romanem Vojtou, LL.M., advokátem, sídlem Křižovnické náměstí 193/2, Praha 1 - Staré Město, proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 22. února 2022 č. j. 1 VZN 1515/2022-17, usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 13. října 2021 č. j. 1 KZN 20/2021-17 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, 2. oddělení Odboru hospodářské kriminality ze dne 3. června 2021 č. j. KRPA-81955-29/TČ-2020-000092-MA, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze, Městského státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, 2. oddělení Odboru hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ZPS, a. s., v likvidaci, sídlem třída Tomáše Bati 5331, Zlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na účinné vyšetřování ve spojení s právem na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka podala k Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci podnět ke vstupu do rejstříkového řízení z důvodu veřejného zájmu, neboť toto řízení podle ní mohlo být součástí trestné činnosti vedlejší účastnice, respektive osob vystupujících jejím jménem. Podle stěžovatelky mohlo jejich jednáním dojít ke spáchání skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Orgány činné v trestním řízení vyhodnotily tento podnět jako trestní oznámení, které bylo předáno k dalším opatřením Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie hlavního města Prahy, Službě kriminální policie a vyšetřování, 2. oddělení Odboru hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán"). V navazujícím trestním řízení se stěžovatelka připojila jako poškozená. Napadeným usnesením policejního orgánu bylo trestní oznámení, po zhodnocení věci, odloženo podle §159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Podle policejního orgánu není možné v jednání vedlejší účastnice, respektive v jednání osob vystupujících jejím jménem, které spočívalo byť v opakovaném uplatňování finančních nároků proti stěžovatelce, spatřovat protiprávní čin, který by zákon označoval za trestný.
3. Následná stížnost stěžovatelky podaná podle §141 a násl. trestního řádu byla napadeným usnesením Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") zamítnuta jako nedůvodná. Městské státní zastupitelství v rozhodnutí zejména uvedlo, že nebylo prokázáno, že by podání rozhodčí žaloby vedlejší účastnicí bylo součástí nějakého dalšího jednání, které by mělo jednotný záměr spočívající v úmyslu získat na úkor stěžovatelky neoprávněný finanční profit, a to právě mimo jiné i v rozhodčím řízení (vyvolaném vedlejší účastnicí) s dohodnutým výsledkem nebo například na základě padělaných listin.
4. Proti usnesení městského státního zastupitelství a proti jeho postupu podala stěžovatelka k Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") podnět k výkonu dohledu podle §12c odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Napadeným vyrozuměním vrchní státní zastupitelství rozhodlo, že námitky stěžovatelky v podnětu k výkonu dohledu nejsou důvodné, když v postupu městského státního zastupitelství nebyly zjištěny vady. Podle vrchního státního zastupitelství nebylo v trestním řízení zjištěno, že by podezřelé osoby musely od počátku vědět, že jimi uplatňované nároky za vedlejší účastnicí jsou neoprávněné, a to do té míry, aby bylo vyloučeno, že tyto osoby mohly uvažovat o možné oprávněnosti vznášených nároků například z důvodu odlišného právního názoru. Argumentace stěžovatelky by podle vrchního státního zastupitelství vedla k neudržitelnému závěru, že domáhá-li se někdo v rozhodčím řízení nároku, který je shledán neoprávněným, automaticky to znamená možnost jeho trestněprávního postihu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry uvedenými v napadených rozhodnutích, neboť podle ní vedlejší účastnice, respektive osoby za ni jednající, musely minimálně na základě historických dokumentů vědět, že pohledávka, včetně příslušenství, uplatňovaná jimi v rozhodčím řízení vůči stěžovatelce ve výši asi 5 miliard korun českých, není oprávněná. Naopak stěžovatelka je přesvědčena, že uvedené osoby jednaly s cílem uvést rozhodčí soud v omyl a způsobit jí značnou škodu. Orgány činné v trestním řízení nikoliv důkladně a dostatečně prověřily zásadní okolnosti celého případu, když podezřelé osoby nebyly v trestním řízení vyslechnuty a orgány činné v trestním řízení se spokojily jen se zprávou, která byla vedlejší účastnicí v trestním řízení zaslána, když z takového vyjádření ani není zřetelné, kdo ho za vedlejší účastnici podepsal. Uvádějí-li orgány činné v trestním řízení, že v dané věci nebyl zajištěn dostatečný důkazní materiál k tomu, aby byl prokázán podvodný úmysl vedlejší účastnice, popř. osob za ni jednajících, pak stěžovatelka v této souvislosti namítá, že uvedený nedostatek důkazního materiálu byl způsoben právě nečinností příslušných orgánů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205). K takové situaci v nyní posuzovaném případě podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
8. K věci samé je nutno uvést, že Ústavní soud ve své rozhodovací praxi závěry Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") týkající se požadavku na účinné vyšetřování ve smyslu zejména čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Byť požadavek účinného vyšetřování může být odvozen i z jiných základních lidských práv zaručených Úmluvou (zejména z práva zakotveného v čl. 4 - zákaz otroctví a nucené práce), v kontextu nynější věci a s přihlédnutím k podstatě předmětného skutku není na místě tuto úpravu zvažovat. Rozhodovací praxe Ústavního soudu adaptuje závěry judikatury ESLP na vnitrostátní poměry České republiky [srov. nález ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2012/18 (N 153/96 SbNU 14)]. Obecně proto Ústavní soud vychází z toho, že právo na účinné vyšetřování nenáleží poškozenému v trestním řízení o jakémkoliv trestném činu, ale pouze v řízení o činech nejzávažnějších, které jsou svými dopady srovnatelné se zásahem do práva na život [srov. nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14 (N 8/80 SbNU 91)], obchodování s lidmi [srov. nález ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13 (N 216/79 SbNU 475)]. Tento závěr není v rozporu se stěžovatelkou odkazovaným nálezem ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1376/18, byť byl vydán až po nálezu sp. zn. III. ÚS 2012/18, neboť tento pozdější nález se ve skutečnosti právem na účinné vyšetřování při zásahu do majetkových práv důsledně nezabývá, toliko při rekapitulaci judikaturního vývoje rozhodování ESLP odkazuje, mimo jiné, na jeho rozsudek ze dne 14. 10. 2008, stížnost č. 70930/01, Blumberg proti Lotyšsku, v němž tehdy ESLP, sám zjevně hledaje mantinely práva poškozeného na účinné vyšetřování, připustil toto právo ve výjimečných případech i ve vztahu k ochraně vlastnického práva [srov. k tomu obdobně nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301), bod 16.].
9. Stěžovatelka se zjevně obětí trestné činnosti související s právy podle čl. 2 a 3 Úmluvy nestala. Toliko pro úplnost - a vzhledem k argumentaci stěžovatelky - Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka tvrdí, že orgány činné v trestním řízení se věcí dostatečně nezabývaly, když zejména nevyslechly osoby ovlivňujících chod vedlejší účastnice (tedy podle stěžovatelky nevysvětlily, na základě jakého právního názoru se tyto osoby mohly spravedlivě domnívat, že vedlejší účastnici náleží nárokovaná plnění), ovšem stěžovatelka v ústavní stížnosti dostatečně nereaguje na právní závěry, kterými měla vedlejší účastnice nároky vůči stěžovatelce v rozhodčím řízení odůvodnit, a to za situace, kdy orgány činné v trestním řízení měly podklady z rozhodčího řízení k dispozici, a zjevně z nich vycházely při posuzování možného naplnění zákonem specifikovaných skutkových podstat trestných činů. Přitom argumentace uplatňovaná vedlejší účastnicí v rozhodčím řízení je podstatná pro posouzení toho, zda se osoby spjaté s jejím vedením mohly důvodně domnívat, že v rozhodčím řízení vznášené nároky jsou oprávněné.
10. Přiléhavá je podle Ústavního soudu poznámka uvedená v napadeném vyrozumění vrchního státního zastupitelství o vykonaném dohledu, že totiž ani nároky stěžovatelky (respektive jejího právního zástupce) v řádech milionů korun rovněž nebyly rozhodčím soudem shledány oprávněnými; poměřováno logikou uplatňovanou stěžovatelkou v ústavní stížnosti by tedy toto její počínání mělo mít trestněprávní relevanci. Takové důsledky - tedy přímé spojování neúspěchu v soukromoprávním sporu v rozhodčím řízení s trestněprávním postihem - by byly i podle Ústavního soudu neadekvátní.
11. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu