ECLI:CZ:US:2022:4.US.1221.22.2
sp. zn. IV. ÚS 1221/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavních stížnostech stěžovatelů obchodní společnosti 1. X, 2. M. P. a 3. A. V., všech zastoupených JUDr. Václavem Vlkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2021 č. j. 5 Tdo 293/2021-I.-2595 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. srpna 2020 č. j. 11 To 157/2020-2349, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzovaných věcí a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností, evidovanou pod sp. zn. IV. ÚS 1221/22, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se 1. stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jejího práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní stížností, evidovanou pod sp. zn. II. ÚS 1229/22, se 2. stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny, jakož i jeho práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
3. Ústavní stížností, evidovanou pod sp. zn. IV. ÚS 1234/22, se 3. stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny, jakož i jejího práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
4. Usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2022 č. j. IV. ÚS 1221/22, II. ÚS 1229/22, IV. ÚS 1234/22-12 byly uvedené ústavní stížnosti spojeny ke společnému řízení vedenému pod sp. zn. IV. ÚS 1221/22.
5. Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Semilech (dále jen "okresní soud") byli stěžovatel a 3. stěžovatelka (dále též "odsouzení") uznáni vinnými ze spáchání zločinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a) a odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Toho se podle soudu dopustili, stručně uvedeno, tak, že stěžovatel, vědom si svých závazků vůči věřitelům a probíhajícího řízení, v němž se poškozený domáhal podílu na zisku malé vodní elektrárny za období několika let, nechal vydražit jím vlastněné nemovitosti, které získala 1. stěžovatelka (jejímž jediným statutárním orgánem byla 3. stěžovatelka). Kupní cena byla uhrazena pouze fiktivně. Tím oba pachatelé zmařili uspokojení pohledávky poškozeného ve výši nejméně 16 637 499,79 Kč, neboť zbývající stěžovatelův majetek nedosahoval dostatečné hodnoty. Další pohledávku vůči stěžovateli rovněž odkoupila 1. stěžovatelka. Za popsané jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let a trestu propadnutí věci, a sice v rozsudku vyjmenovaných nemovitostí, a 3. stěžovatelka k peněžitému trestu ve výši 2 000 000 Kč. Soud oběma odsouzeným uložil povinnost zaplatit poškozenému částku ve výši 10 443 278 Kč. Soud neuvěřil obhajobě stěžovatelů, že jejich postup nebyl koordinovaný. K závěru o jejich vině dospěl na základě svědeckých výpovědí, a především listinných důkazů. Mezi odsouzenými stěžovateli byl blízký vztah (užívali společně nemovitosti i motorová vozidla, a především stěžovatel měl dispoziční právo k bankovnímu účtu 1. stěžovatelky, která zdánlivě vydražila nemovitosti, kterých se zbavoval). Stěžovatel se ostatně zbavoval i dalšího majetku (vozidel a dalších nemovitostí). Následně stěžovatel přijal velmi nevýhodný závazek (zhruba v hodnotě jeho podílu na vodní elektrárně), který rovněž nesplnil a v důsledku toho zatížil zástavním právem i svůj podíl na uvedené vodní elektrárně. Jde-li o uložení majetkového trestu, nepřistoupil soud k zabrání nemovitostí jako majetku 1. stěžovatelky (a tedy z hlediska trestního řízení třetí osoby), neboť změna v osobě vlastníka byla podle soudu pouze fiktivní, pročež při posouzení vlastnického práva nebylo možno vycházet z katastru nemovitostí. Předmětná dražba podle soudu nesplňovala náležitosti zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů. Ke stejnému závěru dospěly rovněž insolvenční soudy, které označily přechod vlastnického práva za fingovaný. K uhrazení ceny navíc nikdy nedošlo. Právní úprava veřejné dražby tak byla odsouzenými zneužita, aby bylo ztíženo uspokojení pohledávek poškozeného. Proto bylo možné stěžovateli uložit trest propadnutí věci (nemovitostí jako nástroje trestné činnosti), který odpovídá povaze i závažnosti trestné činnosti. Podle okresního soudu není přitom ani na škodu poškozenému, který se namísto uspokojení z těchto nemovitostí bude moci domáhat náhrady vzniklé škody přímo po státu.
6. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatel a 3. stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V dané věci nevznikly žádné pochybnosti o jejich vině. Stejně tak uložené tresty odpovídají spáchané trestné činnosti.
7. Proti usnesení krajského soudu podali stěžovatel a 3. stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Podle Nejvyššího soudu se soudy nižších stupňů důkladně zabývaly námitkami odsouzených. Sám neshledal žádné pochybení při řešení předběžné otázky o občanskoprávním uspořádání vztahů mezi stěžovatelem a poškozeným (ostatně trestní soud se nikterak neodchýlil od závěrů insolvenčních soudů). Namítali-li odsouzení, že se trestní soudy odchýlily od občanskoprávní judikatury Nejvyššího soudu, pak se s touto námitkou jednak Nejvyšší soud nemohl obsahově ztotožnit, především však nemá tato námitka vliv na jejich trestní odpovědnost. Přisvědčit nemohl Nejvyšší soud ani námitkám o nepřijatelně retroaktivních závěrech nižších soudů, které odsouzeným vytýkaly, že se neřídily závěry soudních rozhodnutí, které však byly publikovány až po spáchání trestného jednání. Tato uvedená judikatura (např. usnesení ze dne 26. 1. 2011 sp. zn. 22 Cdo 1386/2009) však pouze shrnovala předchozí ustálenou praxi a sama odkazovala na starší rozhodnutí, jimiž se stěžovatelé mohli řídit. Naproti tomu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nebylo vhodné u hodnocení zavinění stěžovatele poukazovat na předběžné opatření, které bylo vydáno až dne 28. 3. 2012. To však nemá vliv na trestní odpovědnost stěžovatele. Subjektivní stránka je prokázána velkým souhrnem nepřímých důkazů. Jde-li o namítanou nepřiměřenost trestu, uvedl Nejvyšší soud zejména, že takové námitky nespadají pod žádný dovolací důvod. Uložené tresty se mu však nejevily být nepřiměřenými. Za neopodstatněnou označil Nejvyšší soud rovněž námitku, že by stěžovatel mohl jednat v právním omylu, vycházeje z jednoho z vydaných soudních rozhodnutí v občanskoprávním řízení mezi stěžovatelem a poškozeným. Odůvodnění tohoto rozhodnutí nemohlo podle Nejvyššího soudu uvést stěžovatele v jakýkoliv omyl. Konečně domáhali-li se odsouzení uplatnění retroaktivity právního předpisu ve svůj prospěch (po rozhodnutí odvolacího soudu došlo k jejímu zmírnění), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že takové pravidlo lze uplatnit jen do okamžiku pravomocného rozhodnutí, a nikoliv v řízení o dovolání.
II.
Argumentace stěžovatelů
8. Ve své ústavní stížnosti 1. stěžovatelka především namítá, že napadené usnesení Nejvyššího soudu jí nebylo nikdy doručeno. Přestože v trestním řízení došlo k zajištění stěžovatelčina majetku, orgány činné v trestním řízení s ní nejednaly jako s osobou zúčastněnou na řízení. Následně dokonce došlo k tomu, že stěžovateli soudy uložily trest propadnutí majetku ve vlastnictví stěžovatelky. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka nemohla nijak bránit. Takový postup je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí ze dne 25. 11. 2020 sp. zn. 5 Tdo 1147/2020). V napadeném usnesení se však k tomu Nejvyšší soud nevyjádřil (protiprávnost tohoto postupu namítali ostatní stěžovatelé). Odepřením účastenství v řízení byla stěžovatelce odepřena jakákoliv možnost ochrany jejích práv. Teprve vrácením věci obecným soudům bude moci stěžovatelka vznést námitky na ochranu svých práv.
9. Stěžovatel především namítá, že Nejvyšší soud se v rozporu s judikaturou Ústavního soudu odmítl zabývat řádně uplatněnými dovolacími námitkami. Obecné soudy v dané věci nesprávně rozklíčovaly vztahy mezi dotčenými osobami a jejich hmotněprávní klasifikací. Stěžovatel zejména namítá, že on a poškozený se nikdy nestali spoluvlastníky podniku (avšak pouze nemovitostí), který vytvořil pouze stěžovatel. To má vliv na oprávnění stěžovatele užívat majetek posléze nabytý. Trestní soudy v dané věci musely podle stěžovatele řešit obtížnou "civilistickou" právní otázku, přičemž však vybočily ze závěrů soukromoprávní doktríny. Soudy nezohlednily skutečnost, že poškozený se nikdy nedomáhal nejen hospodaření se společnou věcí, ale ani výkonu podnikatelské činnosti s veškerou spojenou odpovědností. Naproti tomu soudy přistoupily na "chytristiku" poškozeného, podle níž se jeho činnost omezila na vedení řízení proti stěžovateli. To je podle stěžovatele v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž se měl poškozený domáhat spoluúčasti na podnikání a správě majetku.
10. Dále stěžovatel namítá, že soudy v jeho věci postupovaly v rozporu se zásadou zákazu tzv. pravé retroaktivity. Nejvyšší soud si byl tohoto pochybení vědom, avšak jeho řešení se vyhnul. V první řadě soudy při hodnocení naplnění subjektivní stránky daného trestného činu uvedly, že stěžovatelův úmysl lze dovodit rovněž z toho, že se neřídil soudními rozhodnutími z let 2012, 2013 a 2015, které však soudy vynesly až několik let po stíhaném jednání. Stěžovatel se neztotožňuje s tím, jak toto pochybení bagatelizoval Nejvyšší soud, neboť jeho náprava by měla vyústit v uložení nižšího trestu. Obdobně soudy přičetly k stěžovateli tíži, že se neřídil judikaturou, která vznikla (resp. byla publikována) až po stíhaném jednání. Konečně soudy měly podle stěžovatele aplikovat tzv. pravou retroaktivitu v jeho prospěch, neboť po rozhodnutí krajského soudu došlo k změně zákona stanovujícího hranice tzv. škody velkého rozsahu. Ve stěžovatelově věci byla tvrzená způsobená škoda na samotné hranici této nové definice. Nejvyšší soud však tuto skutečnost nezohlednil.
11. Podle stěžovatele soudy rovněž nedostatečně zohlednily hrubě nepřiměřenou délku civilních řízení, v nichž se snažil řešit právní vztahy s poškozeným. Takové řízení, v němž se domáhal zániku a vypořádání podílového spoluvlastnictví, stěžovatel zahájil již 15. 10. 2001. Až do dne 14. 1. 2015, kdy bylo proti stěžovateli zahájeno insolvenční řízení, nebylo rozhodnuto. Na jedné straně je podle stěžovatele s podivem, že tytéž soudy nejsou schopny za 14 let rozhodnout v občanskoprávním řízení, avšak v trestním řízení rozhodnou během jednoho dne.
12. Stěžovatel rovněž zopakoval argumentaci 1. stěžovatelky.
13. Závěrem stěžovatel namítá nepřiměřenou výši uloženého trestu. Zejména nebylo přihlédnuto k době, která uplynula od spáchání skutku. Judikatura Nejvyššího soudu přitom vyžaduje, aby byla tato skutečnost zohledněna, a to zvláště v případech, kdy se pachatel v mezidobí nedopouštěl dalšího trestného jednání a byl mu uložen rovněž majetkový trest a povinnost nahradit škodu. Všechny tyto okolnosti byly ve stěžovatelově věci splněny. Byl odsouzen nejen ke ztrátě v podstatě veškerého majetku, ale rovněž k citelnému trestu odnětí svobody. Takové trestání je podle něj nepřiměřené a popírající zásady tzv. restorativní justice. Fakticky však došlo k potrestání osoby odlišné od stěžovatele, což je v rozporu s čl. 39 Listiny. Zároveň soudy nechaly státu propadnout majetek, který mohl sloužit k náhradě způsobené škody, což je podle stěžovatele nepřijatelné zvláště v situaci, kdy je stěžovatel v konkurzu. Ve výsledku takový postup škodí i poškozenému. Dalším pochybením je, že podle názoru Nejvyššího soudu, vysloveného v insolvenčním řízení, má trest propadnutí věci nulovou relevanci, což však Nejvyšší soud v řízení o trestním dovolání nezohlednil. Tím vznikl mimořádně složitý stav, který musí nyní řešit insolvenční správce. Stěžovatel je toho názoru, že žádný ze soudů (resp. senátů Nejvyššího soudu) nechce připustit podřadnost svého názoru.
14. Třetí stěžovatelka ve své ústavní stížnosti především uvádí totožné námitky jako 2. stěžovatel. Nadto sama uvádí, že soudy nezohlednily polehčující okolnost, a sice právní omyl, jemuž bylo možné se vyvarovat. Ten stěžovatelka dovozuje z toho, že obecné soudy v civilním řízení vždy zamítly návrh poškozeného na vydání předběžného opatření (vyplacení podílu na zisku). Dále stěžovatelka namítá, že jí uložený trest je nepřiměřený a majetkový trest je pro ni likvidační. Rovná se fakticky ztrátě veškerého majetku, přičemž soudy tuto skutečnost nijak nehodnotily.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Toliko první stěžovatelka nebyla účastnicí řízení, avšak namítá, že jím být měla a napadená rozhodnutí právě proto zasáhla do jejích ústavních práv. Tato podmínka je tedy i v jejím případě splněna. Ústavní soud je k projednání ústavních stížností příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnosti jsou přípustné (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností
16. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se projevuje po zhodnocení, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
17. V první řadě se proto Ústavní soud zabýval námitkami týkajícími se porušení procesních práv, zejména práva na přístup k soudu, jehož se dovolávala 1. stěžovatelka. S touto námitkou se dostatečně nepřímo vypořádaly obecné soudy v napadených rozhodnutích. Přesvědčivě a logicky (s oporou v zákonech a souvisejících soudních rozhodnutích z občanskoprávních řízení) uvedly důvody, pro které nebylo možné 1. stěžovatelku považovat za zúčastněnou osobu. Vzhledem k tomu, že nebyla dotčena její majetková práva (což již bylo vyřešeno v insolvenčním řízení a trestní soudy si tuto skutečnost posoudily jako předběžnou otázku rovněž samy), postrádalo by její účastenství v trestním řízení smysl. K obsáhlým závěrům obecných soudů v napadených rozhodnutích o domnělém majetku 1. stěžovatelky není třeba nic dodávat a lze odkázat na jejich odůvodnění, neporušující žádný ústavní princip.
18. Odepření práva na soudní ochranu namítal rovněž 2. stěžovatel, neboť tvrdil, že Nejvyšší soud se nezabýval řádně uplatněnými dovolacími námitkami. Ani s touto námitkou se Ústavní soud neztotožnil. Stěžovatel nepřípadně interpretuje závěry judikatury Ústavního soudu [zejména nálezu ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187). Nejvyšší soud nemá v dovolacím řízení povinnost provádět sám hodnocení skutkových okolností s výjimkou tzv. extrémního rozporu. Podobný přístup se pak uplatní rovněž u posuzování námitek o nepřiměřenosti trestu. Ta totiž vždy nutně souvisí s konkrétními skutkovými okolnostmi. Nejvyšší soud tak může posoudit pouze to, zda uložený trest odpovídá zákonným požadavkům a zda se neopírá o chybný výklad zákona. Jeho úkolem naopak není hodnotit například pravděpodobnost, s jakou by stačilo uložení podmíněného trestu odnětí svobody. Tomuto úkolu Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dostál.
19. Dále Ústavní soud nepřisvědčil námitce porušení zákazu retroaktivity v neprospěch stěžovatele. Všechny uvedené závěry soudů, které stěžovatel považuje za retroaktivní, jsou v dané věci natolik marginální, že nemohou být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí. Stěžovatelův úmysl byl prokázán velkým souborem nepřímých důkazů, potvrzujících jeho vykalkulované a s ostatními osobami koordinované jednání, jehož jediným možným smyslem bylo formální "ukrytí" stěžovatelova majetku. Jeden či dva ne zcela vhodné odkazy na občanskoprávní judikaturu obecných soudů nejsou v tomto směru významné pro posouzení stěžovatelovy trestní odpovědnosti. Lze se tedy v této části ztotožnit se závěrem Nejvyššího soudu. Totéž pak platí i pro námitku týkající se nutnosti použití nového právního předpisu ve prospěch stěžovatele. Nejvyšší soud logicky odůvodnil, z jakého důvodu nebylo namístě příznivější novou úpravu použít. Na jeho závěry lze i v této části odkázat.
20. Větší část stěžovatelovy argumentace, která se týká jeho pohledu na občanskoprávní vztah mezi ním a poškozeným, hodnotí Ústavní soud jako irelevantní pro posouzení stěžovatelovy trestní odpovědnosti, a tím spíše pak v řízení před Ústavním soudem. Stěžovatel těmito námitkami pouze předkládá vlastní náhled na věc, aniž by zohlednil rozsáhlé důkazní řízení, které svědčí o jeho jednání. Občanskoprávní (resp. obchodněprávní) hodnocení dané situace je pak zcela irelevantní, neboť skutečnost, že určité jednání není postižitelné podle norem obchodního práva (například z důvodu, že poškozený podnikatelský subjekt nebyl dostatečně obezřetný), neznamená, že nemůže zároveň jít o jednání, které zákonodárce označil za trestné. Stěžovatelovy úvahy týkající se formy a fungování majetku ve spoluvlastnictví, jakož i jednání poškozeného, jsou tak z hlediska jeho trestní odpovědnosti za spáchání zločinu poškození věřitele nerozhodné. Jak vyplývá z provedených důkazů (popisujících především stěžovatelovo vlastní jednání), byl si stěžovatel vědom přinejmenším rizika následků neplnění svých závazků vůči poškozenému a reagoval fingováním převodu svého hodnotného majetku. Stejně tak irelevantní je i námitka o sice politováníhodné, avšak s trestním řízením nesouvisející délce řízení o vypořádání spoluvlastnictví mezi stěžovatelem a poškozeným.
21. Konečně namítá-li stěžovatel nepřiměřenost uloženého trestu, nemůže Ústavní soud takové námitce vyhovět s podobným odůvodněním jako Nejvyšší soud. Ústavní soud není další instancí soustavy soudů, která by přezkoumávala skutkové okolnosti, jež jsou pro posouzení přiměřenosti trestu rozhodující. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy vzaly v potaz všechna právní kritéria, která jsou pro výměru trestu významná. Ústavní soud nemá, co by jejich úvahám vytknul.
22. Za problematickou skutečnost Ústavní soud považuje případný střet právních názorů dvou senátů Nejvyššího soudu (trestního a insolvenčního) o možnosti nakládat s pozemky, které byly ve vlastnictví stěžovatele (a jejichž propadnutí uložil trestní soud). Ani to však nemůže být důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, neboť tato skutečnost nikterak neporušuje práva stěžovatele, ale nanejvýš jeho věřitelů, kteří musí svá práva hájit sami. Navíc vzhledem k tomu, že rozhodnutím trestního soudu měly připadnout tyto pozemky státu, který je však zároveň povinen bezvýhradně dodržet i výroky rozhodnutí insolvenčních soudů (aniž by došlo k porušení jeho "legitimního očekávání"), nelze popsaný stav hodnotit jako závažně porušující ochranu ústavních práv jakéhokoliv jednotlivce.
23. Dále považoval Ústavní soud za nutné odmítnout rovněž námitky 3. stěžovatelky. Ty z větší části kopírují námitky uplatněné předchozími stěžovateli. Rovněž 3. stěžovatelka uplatňuje v ústavní stížnosti převážně vlastní skutková a právní hodnocení, aniž by reflektovala obsáhlé závěry obecných soudů. Soudy přesvědčivě a logicky vyvrátily její tvrzení o možném právním omylu a jeho případné relevanci pro výši trestu. O úmyslu odsouzených znemožnit uspokojení pohledávek poškozeného nevznikla žádná pochybnost. Rovněž tak soudy důvodně uložily stěžovatelce přísnou majetkovou sankci. Tu ani Ústavní soud nemůže hodnotit jako nepřiměřenou vzhledem k okolnostem dané věci.
24. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrhy zjevně neopodstatněné, a ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu