ECLI:CZ:US:2022:4.US.1245.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1245/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivany Fidlerové, zastoupené JUDr. Jaroslavem Bártou, advokátem, sídlem náměstí T. G. Masaryka 418/25, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2022 č. j. 25 Cdo 3543/2021-108, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. července 2021 č. j. 91 Co 134/2021-85 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. ledna 2021 č. j. 19 C 366/2019-55, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a právnické osoby Česká kancelář pojistitelů, sídlem Milevská 2095/5, Praha 4 - Krč, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") domáhala vůči vedlejší účastnici zaplacení bolestného ve výši 18 846 Kč a náhrady ztížení společenského uplatnění ve výši 306 941 Kč v souvislosti s újmou, kterou měla utrpět dne 29. 1. 2014 při dopravní nehodě. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (I. výrok) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení (II. výrok). Obvodní soud zjistil, že v únoru 2017 stěžovatelka vyčíslila požadované odškodnění za ztížení společenského uplatnění na částku 1 500 000 Kč. Společnost pověřená vedlejší účastnicí k vypořádání škodné události stěžovatelce v červnu 2017 nabídla odškodnění ve výši 150 000 Kč, vzdá-li se stěžovatelka dalších nároků. Na tuto nabídku stěžovatelka nepřistoupila, proto pověřená společnost nárok stěžovatelky na odškodnění ztížení společenského uplatnění v celé jeho výši odmítla s tím, že v daném okamžiku ho považuje za neprokázaný. Následně stěžovatelka podala žalobu, kterou zamítl zčásti jako nedůvodnou, neboť část nároků stěžovatelky již byla uspokojena, a zčásti ji zamítl pro úspěšné vznesení námitky promlčení vedlejší účastnicí. V odůvodnění napadeného rozsudku obvodní soud zejména uvedl, že vedlejší účastnicí k vypořádání uvedené škodní události pověřená společnost stěžovatelce již 7. 12. 2017 sdělila, že ji ničeho dalšího nezaplatí, tříletá promlčecí lhůta se subjektivně určeným počátkem v daném případě uplynula až 30. 7. 2018. Stěžovatelka přesto vypracování znaleckého posudku objednala až 1. 10. 2018, tedy za 10 měsíců od doby, co se dozvěděla, že jí náhrada za ztížení společenského uplatnění vyplacena nebude. V řízení před obvodním soudem pak stěžovatelka vzdor kvalifikované výzvě obvodního soudu nedokázala specifikovat, jaká konkrétní - jí toliko obecně tvrzená - vyšetření údajně chyběla k tomu, aby znalecký posudek o rozsahu ztížení společenského uplatnění mohla nechat zpracovat dříve. Vedlejší účastnice se přitom na uplynutí promlčecí lhůty podle obvodního soudu nijak nepodílela, proto její námitka promlčení není nemravná.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu jako věcně správný potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle městského soudu - v souladu se skutkovými okolnostmi daného případu - se stěžovatelka mohla již minimálně od konce roku 2015 obrátit na lékaře s žádostí o vyšetření a zhodnocení ztížení společenského uplatnění. Pro počátek běhu promlčecí lhůty nároku na ztížení společenského uplatnění není přitom podle městského soudu rozhodný okamžik reálného vyhotovení lékařského (znaleckého) posudku, nýbrž okamžik, kdy je lékařský posudek za účelem bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění objektivně možné provést. Nadto znalecký posudek bylo podle městského soudu možno nechat vypracovat až v průběhu stěžovatelkou vyvolaného soudního řízení, aby se její nároky nepromlčely.
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Jelikož městský soud dovoláním napadeným rozsudkem rozhodoval o náhradě bolestného v částce 18 846 Kč, bylo v tomto rozsahu dovolání ze zákona nepřípustné pro majetkový census omezující minimální výši plnění, jež může být předmětem přezkumu Nejvyšším soudem. Ke zbývajícím nárokům stěžovatelka podle Nejvyššího soudu neformulovala takovou otázku, která by mohla založit přípustnost jejího dovolání. Z obsahu dovolání se podává, že usiluje především o revizi závěrů o počátku tzv. subjektivní promlčecí lhůty tak, že nabytí vědomosti o utrpěné újmě nelze spojovat s vědomím, že se ustálil zdravotní stav, nýbrž až se získáním příslušného znaleckého posudku. Ovšem takový výklad by byl podle Nejvyššího soudu - aniž by k tomu byl rozumný důvod - v rozporu s jeho ustálenou judikaturou, podle které není rozhodný okamžik reálného vyhotovení lékařského posudku, nýbrž okamžik, kdy bylo možné zhodnotit ztížení společenského uplatnění a lékařský posudek vyhotovit. Názor stěžovatelky by naopak umožňoval odkládat počátek promlčecí lhůty zcela podle vůle poškozeného do momentu, kdy se rozhodne nechat si vypracovat znalecký posudek.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka zejména tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněna a obecné soudy se nevypořádaly důsledně s jí vznášenými námitkami. Konkrétně soudy nezohlednily, že její zdravotní stav se i přes vyčerpání plného počtu rehabilitačních cyklů nadále zhoršoval. Stěžovatelka proto na doporučení lékaře pokračovala v léčbě na vlastní náklady i po datu 30. 7. 2015 (jakožto okamžiku, k němuž se podle posléze vypracovaného znaleckého posudku stabilizoval její zdravotní stav v návaznosti na soudy odkazovaný §620 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, tedy jakožto okamžiku rozhodnému pro počátek běhu promlčecí lhůty, neboť stěžovatelka měla mít vědomost o svém zdravotním stavu, jakož i o osobě povinné k náhradě způsobené újmy). Zjistil-li znalec, že její zdravotní stav se ustálil právě k uvedenému datu, pak z toho lze podle stěžovatelky jednoznačně uzavřít, že do vypracování znaleckého posudku okamžik ustálení jejího zdravotního stavu nikdo neznal, tedy ani ona sama. Doručení znaleckého posudku přitom podle stěžovatelky nelze spojovat s okamžikem uplatnění nároku na náhradu, ale toliko s vlastní finanční konkretizací takového nároku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci v nyní posuzované věci podle Ústavního soudu nedošlo.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti jen opakuje - bez jakékoliv rozsáhlejší ústavněprávní argumentace - námitky, jež uplatnila již v řízení před obecnými soudy, které se s nimi podle zjištění Ústavního soudu řádně vypořádaly. Ústavní soud proto odkazuje na odůvodnění jejich rozhodnutí, a to zvláště k určení okamžiku rozhodnému pro počátek plynutí promlčecí lhůty (bod 19. a násl. odůvodnění rozsudku obvodního soudu, bod 22. a násl. odůvodnění rozsudku městského soudu a str. 3 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu).
9. Z hlediska ústavněprávního kontextu celé věci Ústavní soud zdůrazňuje, že i kdyby měl být v dané věci ztotožněn okamžik vědomosti stěžovatelky o ustálení jejího zdravotního stavu s okamžikem, kdy jí byl doručen znalecký posudek, k jehož vypracování dala podnět, pak stěžovatelka přes kvalifikovanou výzvu obvodního soudu nedokázala vysvětlit, jaká konkrétní vyšetření musela podstoupit před vypracováním tohoto znaleckého posudku, a že soudu rovněž nedoložila, že tato eventuální vyšetření nemohla podstoupit dříve; a to zvláště za situace, kdy - jak v odůvodnění napadeného rozsudku výslovně uvádí obvodní soud - minimálně 10 měsíců věděla o tom, že vedlejší účastnicí pověřená obchodní společnost jí žádné další uplatňované nároky hradit dobrovolně nehodlá. Aby v dané souvislosti působila přesvědčivě konstrukce stěžovatelky, na níž staví svou argumentaci, bylo by nutno hodnověrně doložit, že o vypracování znaleckého posudku stěžovatelka nemohla požádat dříve, byť z okolností případu je zjevné, že to obecně stihnout ještě před uplynutím promlčecí lhůty bylo možné.
10. Bez ohledu na právě uvedené stěžovatelka v ústavní stížnosti dostatečně nevysvětluje - a to je z pohledu posouzení správnosti rozhodnutí obecných soudů argument ještě závažnější - proč řízení nezahájila, s tím, že příslušný znalecký posudek na posouzení jejího zdravotního stavu by byl zpracován, jak to bývá obvyklé, až v jeho průběhu, a promlčení by se tak předešlo.
11. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu