ECLI:CZ:US:2022:4.US.1274.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1274/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti RUBILIS GROUP - holding, a. s., sídlem Martinice 1, Březnice, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem náměstí T. G. Masaryka 153, Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 2022 č. j. 20 Co 56/2022-125 a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 7. února 2022 č. j. 9 EXE 3380/2019-112, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a Bořka Bierhanzla a Davida Bierhanzla, Františka Cihelky, obchodní společnosti BIERHANZL PROPERTY, s. r. o., sídlem Sadová 517, Březnice, a Libora Čecha, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V exekuční věci, v níž měla stěžovatelka postavení oprávněné, a vedlejší účastníci postavení povinných, rozhodl Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") v záhlaví označeným usnesením tak, že se exekuce částečně zastavuje ohledně dosud nevymožené jistiny pohledávky stěžovatelky, úroků, nákladů nalézacího řízení a nákladů stěžovatelky vzniklých v exekučním řízení (výrok I). Dále okresní soud rozhodl, že exekuce bude nadále pokračovat k vymožení jejích nákladů (výrok II). Pověřený soudní exekutor předložil okresnímu soudu návrh stěžovatelky (oprávněné) na zastavení exekuce, kterému sám nevyhověl, neboť stěžovatelka nesložila zálohu na náklady exekuce, a ty dosud nebyly uhrazeny. Okresní soud zjistil, že stěžovatelka skutečně neuhradila zálohu na náklady exekuce a že navrhla zastavení exekučního řízení, neboť jeho další vedení nepovažovala za efektivní a s povinnými se dohodla na jiném způsobu úhrady pohledávky. Okresní soud s poukazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1776/16 (veřejně dostupné na http://nalus.usoud.czd) dospěl k závěru, že není namístě rozhodnout o úplném zastavení exekuce, nejsou-li uhrazeny její náklady. Zdůraznil, že exekuce byla zahájena po právu a je vedena jak pro vymáhanou pohledávku, tak pro náklady exekuce, o nichž v jejím průběhu rozhodne soudní exekutor.
3. Odvolání stěžovatelky proti II. výroku usnesení okresního soudu Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným usnesením odmítl, neboť podle jeho právního názoru nebyla stěžovatelka subjektivně legitimována k podání odvolání. Krajský soud konstatoval, že náklady exekuce nejsou podle zákona vymahatelným nárokem oprávněné, ale soudního exekutora, který je oprávněn se uspokojit z vymoženého plnění. Legitimaci k vymáhání nákladů exekuce tudíž nemá oprávněná, ale výhradně soudní exekutor; návrh stěžovatelky na zastavení exekuce tak nelze vztáhnout k nákladům exekuce. Nejsou-li náklady exekuce zcela uhrazeny a není-li shledán důvod k uložení povinnosti k jejich úhradě oprávněné, nelze podle zákona exekuci k návrhu oprávněné zcela zastavit. Krajský soud dále objasnil, že proti rozhodnutí soudu nebo soudního exekutora jsou oprávněni podat odvolání pouze účastníci řízení, kteří jsou tímto rozhodnutím dotčeni. S odkazem na komentářovou literaturu a judikaturu Nejvyššího soudu krajský soud vyložil, že odvolání může podat jen účastník, kterému byla daným rozhodnutím způsobena újma na jeho právech, a v odvolání tak může namítat jen takové okolnosti, které se týkají jeho právní sféry a směřují k odstranění újmy na jeho právech. Krajský soud uzavřel, že exekuce pro náklady exekuce bude nadále vedena na majetek vedlejších účastníků a pouze z něj budou moci být náklady exekuce uspokojeny.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka zejména namítá, že musí mít zaručeno právo na přístup k soudu, které bylo postupem krajského soudu porušeno. Stěžovatelka se domnívá, že rozhodnutí o zamítnutí jejího návrhu na zastavení exekuce v rozsahu nákladů exekuce se jí dotýká, zasahuje do její právní sféry a zkracuje její práva. Již samotné účastenství v pokračujícím exekučním řízení způsobuje podle stěžovatelky zásah do její právní sféry. Dále stěžovatelka navrhuje odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť neprodleným výkonem rozhodnutí by jí údajně hrozila závažná újma na jejích právech.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní stížnost sestává z polemiky se závěry obecných soudů, avšak neobsahuje bližší (ústavněprávní) argumentaci. Stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv zejména v tom, že se krajský soud neztotožnil s jejím názorem o subjektivní legitimaci k podání odvolání proti usnesení okresního soudu.
7. Krajský soud dostatečně přesvědčivě odůvodnil, že exekuce je nadále vedena toliko za účelem vymožení nákladů exekuce a toliko z majetku vedlejších účastníků. Pro řízení před Ústavním soudem z toho nutně plyne, že do právní sféry stěžovatelky nemohlo být zasaženo způsobem porušujícím její základní práva. Obecné soudy totiž nerozhodly o vzniku, zániku či změně subjektivních práv stěžovatelky. Jak naznačeno výše, z ústavní stížnosti není zřejmé, jakým způsobem mělo být do práv stěžovatelky zasaženo - stěžovatelka toliko obecně konstatuje, že se tak stalo již proto, že exekuční řízení (byť pouze v omezeném rozsahu) pokračuje. Ač tedy např. ve věcech vedených u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 348/22 a IV. ÚS 349/22 nebyli vedlejší účastníci (jako povinní v příslušných exekučních řízeních) úspěšní, tak - jakkoli zastoupeni týmž advokátem jako v nynější věci stěžovatelka, která však měla postavení oprávněné - neshledal ani v tomto případě Ústavní soud důvody pro zrušení napadených rozhodnutí.
8. Závěrem Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by se stěžovatelce zaručovaly úspěch v řízení nebo právo na rozhodnutí podle jejích představ. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění řádného soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a ústavními principy. Sama okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže důvodnost ústavní stížnosti založit (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18).
9. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, pročež její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu