ECLI:CZ:US:2022:4.US.1332.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1332/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Vlasty Rybářové a Otty Jindry, zastoupených advokátem JUDr. Tomášem Chlostem, sídlem Na Zámecké 574/7, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. dubna 2022 č. j. 21 Cdo 256/2022-524, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 8. září 2021 č. j. 27 Co 163/2021-502 a usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 6. listopadu 2020 č. j. 10 C 182/2009-457, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Chrudimi jako účastníků řízení, a obchodní společnosti LKN, s. r. o., sídlem Rybná 716/24, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Stěžovatelé podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu navrhli, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
3. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí se podává, že návrhem podaným u Okresního soudu v Chrudimi (dále jen "okresní soud") se vedlejší účastnice (zástavní věřitelka) domáhala vůči stěžovatelům jako zástavním dlužníkům nařízení soudního prodeje zástavy (nemovitých věcí v jejich vlastnictví) pro část pohledávky a její příslušenství plynoucí ze smlouvy o úvěru ze dne 28. 12. 1992. K nařízení soudního prodeje zástavy pro uspokojení části jistiny ve výši 717 274,30 Kč došlo již usnesením okresního soudu ze dne 4. 12. 2006 č. j. 0 Nc 1254/2006-57, předmětem ústavní stížností napadeného rozhodnutí tak bylo nařízení soudního prodeje zástavy co do zbývajícího rozsahu pohledávky vedlejší účastnice a jejího příslušenství. Okresní soud posoudil skutečnosti rozhodné pro nařízení soudního prodeje zástavy podle §358 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, (dále jen "z. ř. s."), a dospěl k závěru, že vedlejší účastnice osvědčila zajištěnou pohledávku, zástavní právo k vymezeným nemovitostem i to, že právě stěžovatelé jsou zástavními dlužníky. Okresní soud proto ústavní stížností napadeným usnesením nařídil k uspokojení pohledávky vedlejší účastnice prodej zástavy, nemovitých věcí vymezených ve výroku rozhodnutí.
4. Proti usnesení okresního soudu podali stěžovatelé odvolání, na jehož základě Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") usnesení okresního soudu potvrdil. Stěžovatelé v odvolání namítali zejména to, že pohledávka již zanikla splněním, a dále, že ve věci rozhodoval podjatý soudce Mgr. Leoš Kastner, neboť jednatel vedlejší účastnice žije ve společné domácnosti s místopředsedkyní okresního soudu JUDr. Soňou Soukupovou. Krajský soud zdůraznil, že soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích, přičemž v první fázi, kterým je samotné nařízení soudního prodeje zástavy nepřísluší soudu zkoumat jiné skutečnosti, než vyplývající z §358 odst. 1 z. ř. s. Okresní soud správně uzavřel, že vedlejší účastnice osvědčila existenci pohledávky zajištěné zástavním právem k nemovitým věcem ve vlastnictví stěžovatelů, kteří jsou v postavení zástavních dlužníků.
5. K námitce stěžovatelů ohledně dodatečného splnění závazku lze podle krajského soudu přihlédnout až ve druhé fázi řízení, a sice v průběhu samotného soudního prodeje zástavy. Stěžovatelé jsou přitom oprávněni podat návrh na zastavení výkonu rozhodnutí. Vedlejší účastnice podle krajského soudu ve svém návrhu řádným způsobem specifikovala předmětnou pohledávku. Byť lze se stěžovateli souhlasit s tím, že vedlejší účastnice mohla uplatnit své nároky již v minulosti, tato skutečnost může být zohledněna při rozhodování o případném nároku vedlejší účastnice na náhradu nákladů řízení. S touto otázkou, stejně jako s námitkou případného zaplacení pohledávky, se bude moci okresní soud vypořádat až v průběhu vykonávacího řízení. Důvodnou a včasnou krajský soud nepovažoval ani námitku podjatosti soudce Mgr. Leoše Kastnera. Námitka podjatosti je podle krajského soudu formulována neurčitě a skutečnosti v ní uváděné v obecné rovině nejsou důvodem pro vyloučení soudce v řízení. Tato námitka nadto nebyla v rozporu s §15a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), uplatněna ani při první jednání, které se účastnil soudce, o jehož vyloučení jde.
6. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelů s tím, že rozhodnutí krajského soudu je v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Zdůraznil, že pro rozhodnutí o nařízení prodeje zástavy "není významné, zda zajištěná pohledávka zanikla splněním, započtením nebo z jiného důvodu, a že k obraně zástavního dlužníka, který se domnívá, že zajištěná pohledávka sice vznikla, ale že již zanikla a že tím zaniklo i zástavní právo, lze přihlédnout jen při rozhodování o zastavení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy podle ustanovení §268 odst. 3 o. s. ř.". Žaloba podaná vedlejší účastnicí jako zástavním věřitelem obsahovala údaj o výši zajištěné pohledávky a současně i usnesení okresního soudu o nařízení prodeje zástavy rovněž obsahuje přesné a určité označení výše zajištěné pohledávky. Krajský soud se tak neodchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008 sp. zn. 21 Cdo 1145/2007, jak namítali stěžovatelé. K tzv. jiným vadám řízení namítaným stěžovateli by mohl Nejvyšší soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což nebyl jejich případ.
II.
Argumentace stěžovatelů
7. Stěžovatelé rekapitulují obsah řízení před soudy a namítají, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejich shora uvedených základních práv a svobod (viz bod 1 in fine). Podstatou jejich ústavní stížnosti je tvrzení, že "beze zbytku celou dlužnou částku požadovanou zástavním věřitelem uhradili", pročež k nařízení soudního prodeje zástavy nemělo vůbec dojít. Argumentují dále tím, že jako zástavní dlužníci byli nepřímými dlužníky a ohledně zjištění přesné výše pohledávky byli odkázáni pouze na "případné doklady, které zástavní věřitel soudu předložil a pochopitelně v původním řízení... neměli důvod pochybovat o tom, že by nemělo jít o konečnou částku..., když postup zástavního věřitele, spočívající v rozdělení pohledávek, je přinejmenším nestandardní". Postup vedlejší účastnice neměl podle stěžovatelů požívat právní ochrany a okresní soud vůbec neměl přistoupit k nařízení soudního prodeje zástavy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když vyčerpali všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a s ohledem na své ústavní postavení se řídí zásadou minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů [viz již nález ze dne 21. 9. 1999 sp. zn. I. ÚS 168/99 (N 126/15 SbNU 203)]. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných, než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. Skutečnost, že soudy zaujímají k věci jiný právní názor než stěžovatelé, nevede sám o sobě k porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť jeho obsahem není záruka úspěchu v řízení.
10. Z rekapitulace úsporné ústavní stížnosti i odůvodnění napadených rozhodnutí je zjevné, že stěžovatelé Ústavnímu soudu předkládají víceméně totožnou argumentaci, kterou uplatnili v řízení před soudy. Na všechny jejich námitky však soudy dostatečně a srozumitelně reagovaly. Ústavní stížnost nadto neobsahuje žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci - za tu nelze považovat pouhé odkazy na články Listiny.
11. Výklad a použití jiného než ústavního práva je stižen vadou odůvodňující kasační zásah Ústavního soudu zpravidla pouze tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému chápání dotčených právních institutů [viz např. nálezy ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471) nebo ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 3397/17 (N 14/92 SbNU 159)]. K žádné se shora uvedených situací však ve věci stěžovatelů nedošlo.
12. Zejména krajský soud v odůvodnění svého usnesení náležitým způsobem vysvětlil, že při samotném nařizování soudního prodeje zástavy může zkoumat pouze to, zda byly osvědčeny podmínky vyplývající z §358 odst. 1 z. ř. s. Námitkou splnění závazku se mohou soudy zabývat až v průběhu samotného soudního prodeje zástavy. Jak správně osvětlil Nejvyšší soud, tento závěr je i v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí. Tzv. opoziční spor podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., resp. §268 odst. 3 o. s. ř. lze však vyvolat až v průběhu soudního prodeje zástavy, a to podáním návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí.
13. Namítají-li stěžovatelé, že v řízení nebyla patrná výše pohledávky, pro kterou byl soudní prodej zástavy nařízen, rovněž tato námitka byla vyvrácena, pročež lze v podrobnostech odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu (str. 3 druhý odstavec) a ostatně i na samotný výrok rozhodnutí okresního soudu. Jak dal stěžovatelům zapravdu již krajský soud, vedlejší účastnice skutečně mohla uplatnit své nároky (včetně příslušenství pohledávky) již v předcházejícím řízení a nenavyšovat tak náklady řízení. Tato skutečnost přitom může odůvodnit nepřiznání náhrady nákladů řízení zástavnímu věřiteli, nikoliv však samotné zamítnutí nařízení soudního prodeje zástavy (§358 odst. 1 z. ř. s. a contrario).
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V této procesní situaci sdílí návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí "osud" "meritorně neprojednatelné" ústavní stížnosti a není o něm již vydáváno samostatné procesní rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu