ECLI:CZ:US:2022:4.US.1339.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1339/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. M., zastoupeného Mgr. Michaelem Dubem, advokátem, sídlem Na Baště sv. Jiří 258/7, Praha 6 - Hradčany, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. srpna 2021 č. j. 7 To 232/2021-321, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. listopadu 2021 č. j. 4 To 232/2021-372 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 1. listopadu 2021 č. j. 10 T 52/2021-355, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, Městského státního zastupitelství v Brně a R. Z., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 6. 2021 sp. zn. 10 T 52/2021 stěžovatele uznal vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a odsoudil ho podle §146 odst. 3 trestního zákoníku, za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byly poškozené R. Z. (dále jen "vedlejší účastnice") a Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky odkázány se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedených trestných činů se stěžovatel dopustil tím, že fyzicky napadl vedlejší účastnici a způsobil jí podvrtnutí krční páteře, zhmoždění obou paží, pohmoždění levého kolena, pohmoždění pravého stehna, ušní šelest a posttraumatickou reakci, kdy ještě více než šest měsíců po vzniku těchto zranění trpěla silným bolestmi hlavy a pískáním v pravém uchu, přičemž uvedeného jednání se dopustil přesto, že Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 6. 10. 2020 sp. zn. 1 T 95/2020, v právní moci dne 5. 11. 2020, podmíněně zastavil jeho trestní stíhání podle §307 odst. 1 trestního řádu se stanovením zkušební doby do 5. 9. 2021.
3. O odvolání vedlejší účastnice proti uvedenému rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem, jímž podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu rozsudek městského soudu zrušil ve výroku o náhradě škody vedlejší účastnici. Za splnění podmínek §259 odst. 3 písm. b) a odst. 4 trestního řádu nově uložil podle §228 odst. 1 trestního řádu stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici nemajetkovou újmu ve výši 131 579 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu vedlejší účastnici odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 1. 2022 č. j. 3 Tdo 1337/2021-396 dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. a) trestního řádu jako nepřípustné odmítl.
5. Městský soud napadeným usnesením s poukazem na §154 odst. 1 trestního řádu za použití §155 odst. 4 trestního řádu stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení ve výši 97 172,80 Kč.
6. Krajský soud napadeným usnesením rozhodl o instanční stížnosti stěžovatele proti usnesení městského soudu tak, že je podle §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu zrušil a rozhodl, že podle §154 odst. 1 trestního řádu za použití §155 odst. 4 trestního řádu je stěžovatel povinen zaplatit vedlejší účastnici na nákladech potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení částku 84 346,83 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh řízení a výchozí skutkové okolnosti. Připouští, že dne 1. 3. 2020 skutečně při předávání společné nezletilé dcery vznikl mezi ním a vedlejší účastnicí konflikt, při kterém došlo i k fyzické interakci. Jednání vedlejší účastnice považuje za bránění výkonu vydaného předběžného opatření, kterým byl zajištěn jeho minimální styk s nezletilou. K jinému fyzickému konfliktu mezi nimi předtím nedošlo. Zdůrazňuje, že prohlášení viny učinil výhradně pro potřeby rozhodnutí o vině a trestu, a nikoliv pro potřeby rozhodnutí o nárocích na náhradu škody. S ohledem na postup městského soudu proto očekával, že se orgány činné v trestním řízení již nebudou zabývat nároky poškozených a ty budou případně předmětem řízení ve věcech občanskoprávních. V řízení o odvolání však krajský soud doplnil spis o znalecký posudek MUDr. Svatavy Duchaňové, který stanovil výši odškodnění nemajetkové újmy na zdraví. Tento posudek se nezabýval existencí tvrzených poškození zdraví ani příčinnou souvislostí mezi jeho jednáním a zdravotními problémy poškozené, ale činil výhradně vyčíslení tvrzených zdravotních problémů. Rozsudek krajského soudu proto stěžovatel označuje za nesprávný a nespravedlivý. Uvádí, že k jeho vydání mohlo dojít na základě zkratkovitého hodnocení situace krajským soudem, který se procesně nezabýval podkladem pro základ nároku poškozené, neboť ten nebyl v předcházejících stadiích řízení zkoumán. Prohlášení o vině podle něj nemůže být adekvátním podkladem pro rozhodnutí o nároku poškozené. Již v průběhu přípravného řízení opakovaně zpochybňoval existenci některých zdravotních potíží vedlejší účastnice, jejich souvislost s inkriminovaným jednáním a poukazoval na naprostou absenci jakýchkoliv důkazů prokazujících základ jejího nároku. Městský soud se vyjádřil obecně k diagnóze podvrtnutí krční páteře jako velmi časté a objektivně neprokazatelné diagnóze, což zcela přesně konvenuje s jeho vyjádřeními v přípravném řízení. Znalecký posudek přisuzuje vznik podvrtnutí krční páteře vedlejší účastnice náhlému prudkému pohybu při rozjezdu auta při zachycení její levé horní končetiny. Mělo-li tomu tak skutečně být, tak s ohledem na tento popis možného vzniku zranění znalcem je namístě zabývat se případným spoluzaviněním vedlejší účastnice, která se snažila nastoupit do rozjíždějícího se automobilu s vědomím všech případných negativních důsledků, a její spoluzavinění nemohlo být vyloučeno žádným doznáním. Stěžovatel dovozuje, že krajský soud neměl dostatek podkladů pro rozhodnutí o nároku vedlejší účastnice, a uložil-li mu povinnost k náhradě nemajetkové újmy, učinil tak bez adekvátního důkazního podkladu, neboť jeho prohlášení viny nemůže sloužit jako podklad pro rozhodnutí o základu tohoto nároku a dále provedený důkaz posudkem sice počítá nárok na základě tvrzených zdravotních problémů poškozené, nicméně není a nemůže být důkazem prokazujícím samotnou existenci tohoto nároku. Stěžovatel též namítá, že napadeným usnesením krajského soudu byly vedlejší účastnici přiznány i náklady, které nebyly účelně vynaložené.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Jde-li o usnesení městského soudu ze dne 1. 11. 2021 č. j. 10 T 52/2021-355, které zrušil krajský soud usnesením ze dne 23. 11. 2021 č. j. 4 To 232/2021-372, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně je zrušit podruhé).
9. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost v části směřující vůči rozsudku krajského soudu ze dne 5. 8. 2021 č. j. 7 To 232/2021-321 a usnesení krajského soudu ze dne 23. 11. 2021 č. j. 4 To 232/2021-372, byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána tato rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel neměl vůči rozhodnutím krajského soudu k dispozici žádný zákonný procesní prostředek k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Ústavní soud nevyvodil stěžovateli nepříznivé procesní důsledky ani z okolnosti, že ústavní stížností nenapadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022 č. j. 3 Tdo 1337/2021-396, neboť podal dovolání pouze na základě nesprávného poučení krajského soudu. Ústavní soud následně posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost v tomto specifikovaném rozsahu (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
11. V posuzované věci prohlásil stěžovatel vinu podle §206c odst. 1 trestního řádu a zároveň tak vyslovil souhlas i s právní kvalifikací skutku podle §146 odst. 1 a 3 a §358 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Právě prohlášení viny podmínilo další průběh trestního řízení, neboť aplikací tohoto institutu se zároveň upouští od dokazování v rozsahu, v jakém obviněný (stěžovatel) dozná vinu. Procesním následkem prohlášení viny je pak i to, že rozsudek městského soudu nebylo možno napadnout ve výroku o vině, a odvoláním jej napadla pouze vedlejší účastnice, a to do výroku o náhradě škody.
12. Stěžovatel v souvislosti s výše popsaným namítá, že sice skutečně v hlavním líčení využil institutu prohlášení viny, nicméně to učinil výhradně pro potřeby rozhodnutí o vině a trestu, a nikoliv pro potřeby rozhodnutí o nárocích na náhradu škody, přičemž očekával, že se orgány činné v trestním řízení již nebudou zabývat nároky vedlejší účastnice a ty budou případně předmětem řízení ve věcech občanskoprávních.
13. Této argumentaci stěžovatele však Ústavní soud nemůže přisvědčit. V posuzované věci si stěžovatel sám zvolil procesní postup, když prohlásil vinu, čímž předurčil další průběh trestního řízení. Stěžovatel měl možnost v hlavním líčení rozporovat nejen právní kvalifikaci uvedenou v obžalobě, ale též nároky uplatněné vedlejší účastnicí, avšak rozhodl se tak neučinit a zjednodušit trestní řízení, neboť svým úkonem de facto eliminoval velkou část dokazování. Důsledkem stěžovatelova volního jednání je procesní situace, která neumožňuje revizi právní kvalifikace skutku ani (v odpovídajícím rozsahu) právního základu nároku vedlejší účastnice. Z postupu soudů, které respektovaly rozhodnutí stěžovatele a podle zákona vyvodily z tohoto rozhodnutí právní následky, nelze vyvozovat zásah do jeho ústavně zaručených práv a svobod.
14. Ústavní soud nesdílí ani stěžovatelovo stanovisko, že krajský soud neměl k dispozici dostatek podkladů pro rozhodnutí o nároku vedlejší účastnice. Stěžovatel nepředkládá žádné relevantní argumenty proti závěrům obsaženým v posudku znalkyně MUDr. Svatavy Duchaňové (např. návrhem oponentního posudku) a soustředí se k námitce, že vedlejší účastnice si své zranění spoluzavinila snahou nastoupit do rozjíždějícího se automobilu. Bylo nicméně na stěžovateli, aby tyto výhrady vznesl v trestním řízení, avšak - oproti tomu - uplatnil výše popsaný procesní postup.
15. Ústavní soud přitom ve své judikatuře dlouhodobě vychází ze zásady odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv "vigilantibus iura scripta sunt" (bdělým náležejí práva), jež předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici.
16. Stěžovatel ústavní stížností napadl též usnesení krajského soudu č. j. 4 To 232/2021-372. Náhrada nákladů adhezního řízení je obecně upravena v §154 trestního řádu, ze kterého plyne, že předmětem náhrady nejsou všechny náklady, které poškozenému v souvislosti s uplatněním nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení vznikly, nýbrž pouze náklady vynaložené účelně. Ústavní soud k rozhodování obecných soudů o nákladech řízení - zejména pak v adhezním řízení - opakovaně zdůrazňuje, že zde je maximálně zdrženlivý, a to s ohledem na to, že má být poskytována náhrada nákladů toliko účelně vynaložených. I přes široký prostor pro úvahu, který zákon v tomto směru soudům poskytuje a který v sobě skrývá nebezpečí nejednotnosti posuzování otázky nákladů řízení v judikatuře obecných soudů, zde nicméně zůstává zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá jak zákonu, tak i učiněným skutkovým zjištěním [srov. nález ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767)].
17. Jak bylo konstatováno výše, stěžovatel namítá, že vedlejší účastnici byly přiznány rovněž náklady, které nebyly účelně vynaložené.
18. V obecné rovině lze konstatovat, že povinnost uhradit náklady zmocněnce poškozeného leží na odsouzeném pachateli trestného činu, nicméně jeho postih nesmí být předmětným postupem obecných soudů nepřiměřeně umocněn. Je nutné respektovat rovněž požadavek vynaložení nákladů. Ani v tomto směru však Ústavní soud neshledal exces. Krajský soud objasnil důvody, pro které náklady vyhodnotil jako účelně vynaložené, přičemž je řádně vymezil, korigoval nesprávné závěry městského soudu a odkázal též na judikaturu Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 9. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 1266/18; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz).
19. Ústavní soud, který není povolán k výkladu podústavního práva (zde dokonce i práva podzákonného) a ani k jeho sjednocování, proto uzavírá, že za situace, kdy krajský soud zvolil výklad, který není zjevně nelogický, nespravedlivý či jinak excesivní, nevidí žádný rozumný důvod tento jeho závěr z hlediska ochrany ústavnosti jakkoliv zpochybňovat.
20. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti (ohledně usnesení městského soudu č. j. 10 T 52/2021-355, které již zrušil krajský soud) jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti (co do ostatních v záhlaví označených rozhodnutí krajského soudu, tedy rozsudku č. j. 7 To 232/2021-321 a usnesení č. j. 4 To 232/2021-372), protože nezjistil žádné porušení stěžovatelových základních práv, jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu