ECLI:CZ:US:2022:4.US.1342.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1342/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti Raffels AG, sídlem Gutenberg 2, Herisau, Švýcarská konfederace, zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem, sídlem Štěpánská 653/17, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2022 č. j. 27 Cdo 68/2021-340, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2020 č. j. 12 Co 365/2019-322 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. května 2019 č. j. 26 C 146/2014-295, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. 5. 2022, stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv zaručených v čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
Shrnutí napadených rozhodnutí
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 29. 6. 2016 č. j. 26 C 146/2014-137 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky v části, v níž se domáhala určení platnosti smlouvy o opci sjednané dne 22. 3. 2011 mezi ní a vedlejší účastnicí. V části, v níž se stěžovatelka domáhala, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zdržet se jednání se všemi dalšími zájemci o pohledávku uvedenou v čl. 1 odst. 1 této smlouvy a rovněž jednání s dlužníky o této pohledávce, byla žaloba odmítnuta. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 11. 4. 2017 č. j. 12 Co 486/2016-186 uvedené rozhodnutí potvrdil. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018 č. j. 32 Cdo 6061/2017-258 odmítnuto pro nepřípustnost. Ústavní soud usnesením ze dne 20. 8. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3699/18 (všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) odmítl její ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost.
3. Proti uvedeným rozsudkům obvodního soudu a městského soudu podala stěžovatelka žalobu pro zmatečnost podle §229 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu, neboť obvodní soud měl být při rozhodování o její žalobě nesprávně obsazen. Podle rozvrhu práce obvodního soudu přicházelo v úvahu přidělení věci podle jedné z následujících dvou specializací: a) "Žaloby na stát", která zahrnuje žaloby podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, a "veškeré další žaloby proti České republice", nebo b) "Věci s cizím prvkem", o kterou jde "tam, kde je v den zahájení řízení alespoň jeden z účastníků řízení cizím státním příslušníkem nebo právnickou osobou se sídlem mimo území České republiky". Při souběhu specializací měla být použita ta, která je v rozvrhu práce uvedena jako první v pořadí, tedy v tomto případě "Žaloby na stát". Stěžovatelka nicméně tvrdila, že specializace vymezená jako "veškeré další žaloby proti České republice" není přípustnou specializací podle zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů.
4. Usnesením obvodního soudu ze dne 21. 5. 2019 č. j. 26 C 146/2014-295, byla stěžovatelčina žaloba pro zmatečnost zamítnuta. Obvodní soud konstatoval, že nedošlo k porušení zákona o soudech a soudcích. U České republiky jako účastníka řízení je totiž třeba zohlednit, že jednou ze zásadních otázek při rozhodování věci je určení, s jakou organizační složkou má být v řízení jednáno, např. podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, nebo zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, případně jiných zákonů.
5. Městský soud v usnesení ze dne 22. 1. 2020 č. j. 12 Co 365/2019-322, kterým potvrdil usnesení obvodního soudu, uvedl, že rozvrh práce obvodního soudu, platný ke dni podání žaloby ve věci samé, byl v souladu s §42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, ve znění účinném do 31. 10. 2019, jakož i s §2 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "jednací řád pro okresní a krajské soudy"). V těchto sporech bylo nutné řešit v rozhodné době často spornou a problematickou otázku zjištění příslušné organizační složky, která za stát jedná a jejíž posouzení mohlo mít podle ustálené judikatury vliv na výsledek řízení. Pravidlo rozvrhu práce, na jehož základě byla věc stěžovatelky přidělena, bylo předvídatelné, transparentní a naplňovalo smysl a účel ústavně zaručeného práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, kterým je bránit libovůli a účelové manipulaci při přidělování věcí jednotlivým soudcům.
6. S těmito závěry se ztotožnil i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. 2. 2022 č. j. 27 Cdo 68/2021-340, kterým odmítl dovolání stěžovatelky proti usnesení městského soudu pro nepřípustnost. Shledal je souladnými se svou ustálenou rozhodovací praxí.
III.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka tvrdí, že bylo porušeno její základní právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a zásada rovnosti účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i pravidla vztahující se k určení příslušného senátu podle rozvrhu práce vyplývající z §36 odst. 2 občanského soudního řádu, §41 a §42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, ve znění účinném do 31. 10. 2009, a jednacího řádu pro okresní a krajské soudy. Jedním z důležitých kritérií (a patrně i nejdůležitějším) při určování specializace soudního nápadu je existence takových "zvláštních právních předpisů", které vyžadují určitou odbornost soudců. Agendu "veškeré další žaloby proti České republice" ovšem nelze považovat za žádnou specializaci. Může jít totiž o jakékoli žaloby, byť většinou asi majetkové povahy, které se mohou posuzovat podle různých hmotněprávních předpisů. Jediným určujícím prvkem specializace agendy "žalob na stát" bylo, že žalovaným měla být vždy České republiky. Podle stěžovatelky bylo možné se domnívat, že agenda "žalob proti státu" byla při výkonu státní správy soudnictví, tj. v rámci exekutivní moci státu, vytvořena jako umělá specializace, jejíž zakotvení do rozvrhu práce znamenalo, že všechny civilní spory proti České republice byly u tohoto soudu koncentrovány do jednoho nebo několika málo "specializovaných" senátů.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou navrhovatelkou, je přípustná [stěžovatelka vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a splňuje i další zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
9. Po seznámení se s argumentací stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
11. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně zdůraznil, že kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení je součástí základního práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny - jako garance proti možné svévoli - i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce [poprvé tak učinil v nálezu ze dne 17. 12. 1998 sp. zn. III. ÚS 200/98 (N 155/12 SbNU 423)]. Mezi požadavky, které vyplývají pro rozvrh práce, náleží předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu pro účastníky řízení [kromě uvedeného nálezu srov. např. nález ze dne 20. 4. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1302/10 (N 77/61 SbNU 239)]. Tyto požadavky byly respektovány i ve věci stěžovatelky, v níž obvodní soud rozhodl v senátu určeném podle rozvrhu práce, což nerozporuje ani stěžovatelka. Její argumentace směřuje proti samotnému pravidlu obsaženému v rozvrhu práce, které bylo použito při přidělení její věci. Ústavní soud však toto pravidlo neshledává neústavním. V napadených rozhodnutích je přesvědčivě vysvětleno, z jakých důvodů nelze kritérium "žalob na stát" považovat za svévolné či vybočující z požadavků na rozdělení věcí plynoucích zejména z §42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, ve znění účinném do 31. 10. 2019. Nelze proto přisvědčit tvrzení stěžovatelky o porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod. V podrobnostech postačuje odkázat na relevantní části odůvodnění napadených rozhodnutí.
12. Lze uzavřít, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno základní právo stěžovatelky na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny ani zásada rovnosti účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Tvrdí-li stěžovatelka také porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy, toto ustanovení stanoví institucionální pravidlo fungování soudní moci, aniž by současně zakládalo ústavně zaručené základní právo konkrétním jednotlivcům [srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)].
13. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2022
Jan Filip v. r.
předseda senátu