ECLI:CZ:US:2022:4.US.136.21.1
sp. zn. IV. ÚS 136/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Miroslavem Kučerkou, advokátem, sídlem Národní 416/37, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2020 č. j. 7 Tdo 1163/2020-140, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel požádal, aby Ústavní soud posoudil jeho ústavní stížnost jako naléhavou ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu, a to s ohledem na fakt, že soudy, které se toho času zabývají jeho trestnou činností, mu mohou ukládat takové podmíněné tresty, které ve svém důsledku a v okamžiku, kdy se přemění na tresty nepodmíněné, budou pro něj zásadní a nepřiměřeně tvrdé.
2. Z ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") sp. zn. 38 T 188/2019 se podává, že okresní soud rozsudkem ze dne 11. 2. 2020 č. j. 38 T 178/2019-76 uznal stěžovatele vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a odsoudil ho podle §337 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně mu podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvanácti měsíců. Podle závěrů okresního soudu se stěžovatel uvedeného přečinu dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 30. 11. 2019 minimálně v době okolo 10:40 hod. v X. řídil osobní motorové vozidlo, a dne 16. 12. 2019 nejméně v době okolo 1:40 hod. řídil (totéž) osobní motorové vozidlo v obci Y., a to v obou případech s vědomím, že mu byl rozsudkem okresního soudu ze dne 11. 5. 2017 sp. zn. 38 T 14/2017, který nabyl právní moci dne 12. 7. 2017, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v délce patnácti měsíců, který trval od 30. 1. 2019 do 30. 4. 2020.
3. Rozsudek okresního soudu napadl stěžovatel odvoláním proti výroku o trestu, z jehož podnětu Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 30. 6. 2020 č. j. 13 To 104/2020-107, předmětný rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, v tomto rozsahu (ve výroku o trestu) zrušil. Podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele podle §337 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu coby podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti připouští, že svým jednáním spočívajícím v řízení motorového vozidla v období, kdy mu byla tato činnost soudem zakázána, pochybil, současně však vyslovuje přesvědčení, že v konečném důsledku (v součtu) mu soudy uložily trest odnětí svobody nad rámec zákonné trestní sazby podle §337 trestního zákoníku, což představuje porušení ústavního principu proporcionality trestní represe.
6. Stěžovatel připomíná, že byl uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku - kromě výše uvedeného rozsudku - též rozsudky okresního soudu ze dne 11. 5. 2017 sp. zn. 38 T 14/2017, ze dne 28. 6. 2017 sp. zn. 38 T 85/2017 a ze dne 3. 10. 2019 sp. zn. 38 T 117/2019, dále rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 1. 2018 sp. zn. 4 T 29/2017 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 3. 2019 sp. zn. 1 T 10/2019. Následkem této kumulace výkonů trestů odnětí svobody, k níž u něj dochází, je skutečnost, že výměra uloženého trestu je zjevně nepřiměřená spáchané trestné činnosti, osobě pachatele a konkrétním okolnostem případu. V důsledku další trestné činnosti totiž dochází k soustavnému, opakovanému ukládání podmíněně odložených trestů, aniž by však soudy zohledňovaly již dříve uložené tresty.
7. Stěžovatel zdůrazňuje, že se přečinů dopustil v souvislosti se svou podnikatelskou činností (její hlavní předmět představuje rizikové kácení při haváriích v oblastech, kde se nachází elektrické vedení vysokého napětí), tj. proto, aby mohl zajišťovat obživu své rodiny, potažmo svých zaměstnanců a jejich rodin. Stěžovatel aktivně pracuje "v terénu", přičemž jde o odbornou činnost, vyžadující nejen speciální náčiní, ale i velmi důkladnou a rozsáhlou znalost soustav distribučního vedení a bezpečnostních pravidel.
8. Podle stěžovatele napadené usnesení Nejvyššího soudu přehlížením uvedených aspektů porušuje jeho ústavně zaručená práva. Dovozuje, že měl být potrestán jinou formou, například exemplárním peněžitým trestem, který by představoval příjem státního rozpočtu, nikoli jeho náklady. Výkon trestu odnětí svobody přitom dále sníží pravděpodobnost jeho nápravy. Následkem kumulace výkonů trestů odnětí svobody je výměra trestu zjevně nepřiměřená spáchané trestné činnosti, osobě stěžovatele a konkrétním okolnostem případu. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. II. ÚS 4022/18 (N 142/95 SbNU 230), podle kterého "je klíčové, v jaké celkové výměře bude nařízen výkon trestu odnětí svobody, nikoli jaký trest byl uložen jednotlivými rozhodnutími". Dále stěžovatel odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2016 sp. zn. I. ÚS 1010/15 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz), jmenovitě část odůvodnění zdůrazňující princip proporcionality trestní represe a účely trestu.
9. Obecné soudy nevzaly v potaz §83 odst. 1 trestního zákoníku, podle kterého soud může výjimečně vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného ponechat podmíněné odsouzení v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu. Soudy, dovozuje dále stěžovatel, se nezabývaly ani tím, zda vedl ve zkušební době řádný život.
10. Stěžovatel připomíná, že již byl jedenkrát ve výkonu trestu odnětí svobody (rovněž kvůli řízení vozidla v době, kdy měl vyslovený zákaz této činnosti), přičemž v jeho průběhu čelil šikaně a vydírání od spoluvězňů, což způsobilo dlouhodobé následky na jeho psychickém zdraví. Musel též čelit postupům svého společníka směřujícím k insolvenci jejich obchodní společnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupený v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vyjádření účastníka a replika stěžovatele
12. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření Nejvyššímu soudu.
13. Nejvyšší soud ve vyjádření zdůraznil, že nelze připustit, aby pachatel trestného činu, jemuž byl uložen trest, si svévolně určoval, zda mu takový trest pro soukromý či pracovní život vyhovuje - a v případě, že nikoli, opakovaně a cíleně ho nerespektoval. Stěžovatel namítá, že potřeboval řídit vozidlo při své podnikatelské činnosti, v níž však má k dispozici, jak také uvedl, 30 zaměstnanců. Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4022/18 na stěžovatelovu věc přímo nedopadá, neboť postup podle §83 odst. 1 či §86 odst. 1 trestního zákoníku nebyl v jeho věci uplatněn. V obecné rovině byly nosné důvody předmětného nálezu (akcentujícího přiměřenost trestu) respektovány.
14. Soudce zpravodaj zaslal vyjádření Nejvyššího soudu stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel využil svého práva a v replice opětovně zdůraznil princip proporcionality s tím, že následkem kumulace výkonů trestů odnětí svobody je jejich celková výměra zjevně nepřiměřená spáchané trestné činnosti, osobě stěžovatele a konkrétním okolnostem případu. Stěžovatel v této souvislosti cituje výše uvedenou judikaturu Ústavního soudu.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
16. V posuzované věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se Nejvyšší soud dopustil pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
17. Ústavní soud dále uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat uložením druhu trestu zákonem nedovoleného, výše trestu by se pohybovala mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nebyla by respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání při mnohosti trestné činnosti, příp. by při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu byly opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, došlo by k extrémní nevyváženosti prvku represe a prevence, resp. došlo by k jinému extrémnímu vybočení ze zákonných kritérií pro ukládání trestu (srov. kromě stěžovatelem uvedené judikatury např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13, ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14 a ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 4013/19). Taková situace ve stěžovatelově věci nenastala.
18. Krajský soud v rozsudku ze dne 30. 6. 2020 č. j. 13 To 104/2020-107 konstatoval, že je namístě uložit stěžovateli trest odnětí svobody spojený s jeho přímým výkonem, když s ohledem na speciální recidivu v trestné činnosti tohoto druhu, jakož i absolutní neúčinnost dříve ukládaných a vykonaných trestů, ani jiný druh trestu v úvahu nepřicházel. Krajský soud vzal v potaz, že stěžovatel soustavně ignoruje soudní rozhodnutí a ukládané tresty zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, přičemž žádný korektivní účinek nepřinesly ani tresty výchovné, resp. alternativní. Posuzovaného jednání, tj. dvou jízd osobním automobilem, se stěžovatel dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (srov. usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 16. 5. 2018 sp. zn. 3 PP 13/2018), během níž měl naopak prokázat zvýšenou snahu po nápravě. Krajský soud uvedl, že stěžovatel za těchto okolností musel počítat s hrozbou výkonu zbytku trestu v trvání 144 dnů. Navíc v době inkriminovaných jízd věděl, že mu byl rozsudkem okresního soudu ze dne 3. 10. 2019 sp. zn. 38 T 117/2019 (za jízdy v srpnu a září 2019) uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Tyto skutečnosti podle krajského soudu potvrzují, že se jakýkoliv výchovný postih míjí svým účinkem. Ústavní soud nespatřuje exces v závěru krajského soudu (který aproboval Nejvyšší soud), že stěžovateli byl soudy v předchozích řízeních poskytnut odpovídající prostor k tomu, aby své jednání korigoval, nicméně této možnosti nevyužil, což svědčí závěru, že účel dřívějších trestů nebyl naplněn. I kdyby bylo možné v obecné rovině stěžovateli přisvědčit u charakteristik peněžitého trestu, ani ty neznamenají, že v jeho konkrétním případě krajský soud zatížil řízení ústavněprávně relevantní vadou,
uplatnil-li na podkladě výše uvedených zjištění trest odlišný.
19. Krajský soud konstatoval, že ve výměře trestu mohlo být více zohledněno doznání stěžovatele, jeho motivace (kterou zdůrazňuje též v ústavní stížnosti) a zejména skutečnost, že bude muset vykonat i trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců uložený rozsudkem okresního soudu ze dne 3. 10. 2019 sp. zn. 38 T 117/2019, přičemž mu hrozí i výkon zbytku trestu (144 dnů), ze kterého byl podmíněně propuštěn. Podle krajského soudu i těmito tresty na stěžovatele bude působeno, proto trest uložený okresním soudem (rozsudkem ze dne 11. 2. 2020 č. j. 38 T 178/2019-76) v konkrétní výměře devět měsíců, tj. již při polovině zákonné trestní sazby uvedené v §337 odst. 1 trestního zákoníku (až dva roky), je postih nepřiměřeně přísný. Krajský soud na tomto podkladě rozsudek okresního soudu zrušil a výměru trestu zmírnil na šest měsíců. Trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel krajský soud neuložil, jelikož stěžovatel neporušuje přímo pravidla silničního provozu, nýbrž "pouze" ignoruje rozhodnutí soudu. V těchto úvahách krajského soudu nelze důvodně spatřovat vybočení z požadavků na respektování ústavního principu proporcionality trestní represe.
20. Není proto ústavněprávně relevantní argument proti závěru, že krajský soud nepřiměřené kumulaci trestů zabránil. Postup krajského soudu odpovídá i novelizované dikci §39 trestního zákoníku, jehož čtvrtý odstavec vychází z nosných důvodů stěžovatelem vzpomínaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4022/18 [viz zákon č. 333/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony]. Podle §39 odst. 4 trestního zákoníku ve znění účinném až ode dne 1. 10. 2020 (které nicméně na stěžovatelovu věc přímo nedopadá) platí, že neukládá-li soud souhrnný trest nebo společný trest za pokračování v trestném činu, při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne též k druhu a výměře trestů, které byly pachateli uloženy za jinou jeho trestnou činnost a dosud nebyly vykonány tak, aby vzhledem k povaze a závažnosti trestného činu a osobě pachatele nebyl uložen trest, který by spolu s dosud nevykonanými tresty vedl k nepřiměřenému postihu pachatele. Z uvedeného lze ovšem také dovodit, že ač trestní sankce nesmí být nepřiměřeně přísná (byť by jinak odpovídala zákonu), zákonodárce na druhou stranu zjevně nechtěl "automaticky" zmiňovat všechny eventuality kumulace uložených trestních sankcí, když konkrétní hodnocení přiměřenosti vždy náleží úvaze soudu.
21. Prostor pro aplikaci §83 odst. 1 ani §86 odst. 1 trestního zákoníku v ústavní stížností napadeném usnesení dán nebyl, a to již vzhledem k předmětu řízení.
22. Nejvyšší soud tedy nepochybil, dospěl-li k závěru, že krajský soud (který stěžovateli okresním soudem uložený trest zmírnil a současně vysvětlil, proč mírnější varianta tohoto trestu již nebyla možná) nosným důvodům nálezu sp. zn. II. ÚS 4022/18 i výše uvedených usnesení Ústavního soudu dostál.
23. Na základě uvedených skutečností lze uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudem uplatněný výklad a aplikace práva, příp. vedení procesu, překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Ústavní soud shledal, že kvalifikace dovolání Nejvyšším soudem podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu coby podaného z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, z ústavněprávních hledisek obstojí.
24. Dlužno zaznamenat, že stěžovatel rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu do petitu ústavní stížnosti nezahrnul, čímž zúžil možnosti ústavněprávního přezkumu.
25. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Ústavní soud nerozhodoval o naléhavosti podle §39 zákona o Ústavním soudu, neboť důvody pro takový postup neshledal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu