ECLI:CZ:US:2022:4.US.1376.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1376/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Klimánka, zastoupeného Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem, sídlem Lublaňská 398/18, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2022 č. j. 26 Cdo 89/2022-261, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. září 2021 č. j. 13 Co 6/2021-226 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. září 2020 č. j. 51 C 27/2018-164, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a hlavního města Praha, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a byl jimi též porušen princip právního státu.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu na určení, že výpověď z nájmu prostoru sloužícího k podnikání - parkoviště - daná vedlejším účastníkem je neplatná, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle obvodního soudu je právní úprava podnikatelského nájmu úpravou dispozitivní, takže strany nájemního vztahu si mohly sjednat i výpověď bez uvedení důvodu, a dal-li vedlejší účastník stěžovateli výpověď nájmu parkoviště ve tříměsíční výpovědní době bez udání výpovědního důvodu, postupoval v souladu s obsahem smlouvy a ujednáními v ní obsaženými.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění se ztotožnil se závěry obvodního soudu a pro stručnost na ně odkázal. I podle městského soudu je právní úprava nájmu prostor sloužících k podnikání úpravou dispozitivní, strany si tedy mohou upravit svá práva a povinnosti odchylně od zákonné úpravy, a strany smlouvy si v tomto případě ujednaly možnost dání výpovědi bez udání důvodu. Námitky stěžovatele ohledně nevypořádání vztahu účastníků řízení ke stěžovatelem zbudované stavbě na předmětném pozemku, stejně jako jeho tvrzení, že vedlejší účastník se při dání výpovědi nechoval s péčí řádného hospodáře, jsou pro posouzení platnosti výpovědi irelevantní.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Podle Nejvyššího soudu nebylo dovolání přípustné, neboť městský soud se v napadeném rozsudku neodchýlil jeho od ustálené judikatury; jeho rozhodnutí je výrazem standardní soudní praxe.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel považuje napadená rozhodnutí za nesprávná, neboť obecné soudy při posouzení platnosti výpovědi nepřihlédly k absenci návrhu vedlejšího účastníka o budoucím právním režimu staveb nacházejících se na parkovišti, které jsou ve vlastnictví stěžovatele (stavby existovaly již v době sjednání nájemní smlouvy a také v době podání výpovědi). Absence takové budoucí dohody mezi účastníky nájemního vztahu je podle stěžovatele důvodem neplatnosti výpovědi nájmu.
6. Soudy v dané věci rovněž ignorovaly povinnost, aby při svém rozhodování předcházely vzniku dalších sporů, podobný princip se přitom podle stěžovatele odrazil i v podmínkách, za nichž je možno podat tzv. určovací žalobu v civilním řízení, když takovou žalobou se soud zabývá jen tehdy, má-li na takovém rozhodnutí účastník řízení dostatečně naléhavý právní zájem a nelze-li eventuální spor vyřešit například žalobu na plnění.
7. Postup vedlejšího účastníka je v rozporu s dobrými mravy a vede "k ochraně zneužití práva, k ochraně jednání, které zcela zjevně vytváří prosto pro vedení budoucích sporů". V této souvislosti stěžovatel v ústavní stížnosti předjímá, že vedlejší účastník nyní proti stěžovateli povede další spory na vydání bezdůvodného obohacení za to, že stěžovatel má na pozemku (parkovišti) vedlejšího účastníka umístěny stavby ve svém vlastnictví. V dané souvislosti rovněž stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2022 sp. zn. II. ÚS 1587/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) o "zřízení přístupu k chalupě". Dále stěžovatel považuje za nepřiléhavý odkaz Nejvyššího soudu na jeho rozsudek ze dne 29. 1. 2020 sp. zn. 26 Cdo 3721/2019, neboť zde se podle stěžovatele obecné soudy zabývaly zhodnocením najaté věci, což je ale podle stěžovatele něco jiného než v jeho případě. Obecné soudy se měly věnovat posouzení, zda při podání výpovědi je současně nutné navrhnout budoucí právní režim staveb na najatých pozemcích a zda absence takového návrhu může znamenat neplatnost výpovědi nájemní smlouvy. V této souvislosti stěžovatel rovněž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2017 sp. zn. 22 Cdo 828/2017, z něhož lze dovodit, že vypořádání vztahů mezi vlastníkem stavby (vzniklé před rokem 2014) a vlastníkem pozemku prošlo nikoliv jednoduchým judikaturním vývojem, a vyjádřil přesvědčení, že by mělo být cílem soudů předcházet množení sporů, a proto dovodit neplatnost výpovědi, která vede k vytváření sporného stavu a požadovat, aby součástí výpovědi byl alespoň návrh budoucího řešení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci v nyní posuzovaném případě podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti - bez adekvátní ústavněprávní argumentace - jen opakuje námitky, s nimiž se obecné soudy řádně vypořádaly, a Ústavní soud pro stručnost na odůvodnění jejich rozhodnutí odkazuje. To platí zejména o tvrzení, že se soudy nedostatečně věnovaly podmínce, zda při výpovědi z nájmu pozemku je současně nutné navrhnout budoucí právní režim staveb umístěných na původně najatých pozemcích, či zda absence takového návrhu může znamenat neplatnost výpovědi. Soudy podle zjištění Ústavního soudu v napadených rozhodnutích dostatečně vysvětlily, že platnost výpovědi nelze takovým ujednáním podmiňovat. Stěžovatel přehlíží, že i kdyby pronajímatel ve výpovědi navrhl řešení režimu staveb umístěných na jeho pozemku, ale nájemce by na tento návrh nepřistoupil, pak by to k vyřešení jejich režimu nepřispělo, a v logice zastávané stěžovatelem by to mohlo znamenat, že nájemní vztah by byl nevypověditelný. Takový výklad vztahů plynoucích z nájemních smluv by odporoval obecným právním principům, už jen proto, že nájemce z povahy nájemního vztahu musí kalkulovat s tím, že nájem jednou skončí, a tímto vědomím poměřovat rizika, která jsou pro něj spojena s vlastnickým právem ke stavbám, jež jsou na najatém pozemku umístěny. Už proto také nemůže obstát argument stěžovatele, že výpověď z nájmu by měla být za takové situace v rozporu s dobrými mravy. Obecné soudy rovněž upozornily, že skutečnost, zda mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem dojde při jejich vzájemném vypořádání k dalším soudním sporům, nelze bez dalšího předjímat, neboť to (i podle Ústavního soudu) bude záležet na jejich vzájemné dohodě. Opět lze zopakovat, že platnost výpovědi z nájmu nelze podmiňovat dohodami o jiných záležitostech.
11. Relevantní není ani stěžovatelův poukaz na vztah mezi žalobou na určení, kterou zákonodárce podmiňuje existencí naléhavého právního zájmu žalobce, a nyní posuzovaným případem. Vyžaduje-li zákon existenci naléhavého právního zájmu v řízení o žalobě na určení, činí tak nejen proto, aby se obecně předcházelo právním sporům, ale i proto, aby se soudy nadbytečně nezabývaly určovací žalobou, jde-li o tzv. předběžnou otázku pro rozhodnutí o konkrétních právech a povinnostech mezi žalobcem a žalovaným v řízení o žalobě na plnění.
12. Na stěžovatelův případ nelze použít právní úpravu regulující podmínky pro zřízení věcného břemene mezi odlišnými vlastníky stavby a pozemku, na nichž tato stavba stojí, resp. jimiž je "obklopena". Stěžovatel netvrdí, že v době, kdy se rozhodl nabýt vlastnictví ke stavbám umístěným na pozemku ve vlastnictví vedlejšího účastníka, nevěděl, že jeho právní titul k uvedenému pozemku je dán toliko na základě nájemní smlouvy.
13. Rozdílně od stěžovatele Ústavní soud shledal, že Nejvyšším soudem v napadeném usnesení odkazovaný rozsudek sp. zn. 26 Cdo 3721/2019 je pro stěžovatelův případ přiléhavý, neboť se v něm pojednává mimo jiné o podmínkách skončení nájmu výpovědí a náležitostech výpovědi.
14. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu