ECLI:CZ:US:2022:4.US.1412.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1412/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ministerstva průmyslu a obchodu, sídlem Na Františku 1039/32, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. února 2022 č. j. 6 To 67/2021-5315 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. června 2021 č. j. 40 T 12/2018-5214, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, Krajského státního zastupitelství v Brně, Stanislava Absolona a Pavla Fanty, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl obžalovaný P. F. uznán vinným pomocí ke zvlášť závažnému zločinu podvodu, zčásti dokonanému a zčásti nedokonanému, ukončenému ve stadiu pokusu, a obžalovaný S. A. byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu zčásti dokonaným, zčásti nedokonaným, ukončeným ve stadiu pokusu, když této trestné činnosti se měli obžalovaní dopustit - stručně řečeno - tím, že předstírali dokončení specifikované fotovoltaické elektrárny, čímž jí zajistili rozšíření příslušné licence a tím i příslušný rozsah zaručené ceny pro výkup vyrobené elektrické energie, a každému z nich byly uloženy specifikované tresty. Podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), byla stěžovatelka [jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen "úřad")] a obchodní společnost OTE, a. s., odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Rozsudek krajského soudu napadli odvoláními státní zástupce, S. A., P. F. a obě poškozené, na jejichž základě Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudek krajského soudu v celém rozsahu zrušil a znovu rozhodl o vině obou obžalovaných i jim uloženém trestu a opětovně odkázal poškozené s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. K nároku stěžovatelky na náhradu škody krajský soud připustil, že úřad nebyl o novém termínu hlavního líčení informován (byl informován jenom o původním termínu a o novém termínu byla chybně informována jen stěžovatelka), nicméně úřad se soudem v dané věci aktivně komunikoval, nahlížel přes vzdálený přístup na další termín konání hlavního líčení, přesto se zástupci úřadu na žádný z těchto termínů (ani na veřejné zasedání konané před vrchním soudem) nedostavili, tedy nevyužili možnosti upřesnit zejména to, po kterém z obžalovaných a v jakém rozsahu (nebo zda po všech obžalovaných společně a nerozdílně) se stěžovatelka domáhá náhrady škody. Stěžovatelka rovněž nezohlednila (a to ani v podaném odvolání), že jeden z původních obžalovaných během řízení zemřel. Nadto vrchní soud zdůraznil, že stěžovatelka podle jeho názoru není takovým typem poškozeného (ve smyslu §43 odst. 3 věty poslední trestního řádu), jehož by měl soud v odůvodněných případech poučit tak, aby věděl, jakým způsobem a v jakém rozsahu má svůj nárok prokázat. Úřadu podle vrchního soudu nic nebránilo projevit alespoň minimální procesní aktivitu vedoucí ke zjištění termínu odročeného hlavního líčení (když tento termín byl stěžovatelce samotné nepochybně znám), k němu se mohl dostavit a korigovat nepřesnosti v podaném návrhu na náhradu škody. K ničemu takovému ovšem úřad nepřistoupil.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Podle stěžovatelky jsou napadená rozhodnutí nespravedlivá, neboť ve svých návrzích jen kvůli chybě v psaní nespecifikovala, proti kterým obžalovaným (obviněným) a v jakém rozsahu se svého nároku na náhradu škody domáhala. Neodňal-li by krajský soud úřadu možnost dozvědět se o termínu odročeného hlavního líčení, pak by úřad tuto nesprávnost (neurčitost) podání stěžovatelky před soudem odstranil (nadto je stěžovatelka přesvědčena, že i z podání, v němž nebyl přesně specifikován za škodu odpovědný subjekt, bylo možno dovodit, že své nároky vztahuje vůči všem třem obviněným). Podle stěžovatelky není spravedlivé, odkazuje-li vrchní soud v odůvodnění svého rozsudku na to, že sama stěžovatelka byla o odročení hlavního líčení informována, a úřad, prostřednictvím něhož stěžovatelka s krajským soudem komunikovala, byl v řízení aktivní; rozhodující v této souvislosti nemůže být podle stěžovatelky ani skutečnost, uvádí-li úřad v jednom ze svých podání, že zjistil ze vzdáleného přístupu, že hlavní líčení je nařízeno na jiný den. Úřad totiž vystupuje v mnoha desítkách řízení a nelze tedy po něm spravedlivě požadovat, aby sledoval, zda v tom kterém řízení nedošlo k odročení jednání. Nadto měl soud stěžovatelku o jí tvrzených nedostatcích ve vymezení nároku na náhradu škody poučit, jak to předpokládá §43 odst. 3 věta poslední trestního řádu. Podle stěžovatelky toto ustanovení neobsahuje žádné rozlišovací kritérium, u kterých poškozených se takto postupovat má a u kterých nikoliv. Stěžovatelka se navíc domnívá, že jí vymezený nárok na náhradu škody obsahoval všechny podstatné náležitosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka s ohledem na svou povahu nemusí být podle §30 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zastoupena advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Navrhuje-li stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti zrušení rozsudku krajského soudu, který byl zrušen již rozsudkem vrchního soudu, pak k rozhodování o ústavnosti rozsudku krajského soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co bylo zrušeno).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci však v nyní posuzované věci podle Ústavního soudu nedošlo.
7. Dále Ústavní soud připomíná, že adhezní řízení není jediným způsobem, kterým se poškozený může domáhat svých práv či nároků, neboť tak lze učinit i samostatně v řízení před civilními soudy, a může se na ně obrátit i se svým nárokem, se kterým nebyl úspěšný v adhezním řízení. Tato okolnost sice a priori neznamená nepřípustnost ústavní stížnosti, nicméně Ústavní soud hodnotí případné nepřiznání poškozeným žádané náhrady škody (újmy) trestním soudem velmi zdrženlivě.
8. Ve stěžovatelčině věci Ústavní soud akceptuje závěry, které v napadeném rozsudku uvedl vrchní soud, a konstatuje, že stěžovatelka proti nim žádnou přesvědčivou argumentaci nepředkládá. Není proto podstatný její argument, že byly-li jí formulované nároky na náhradu škody neurčité, šlo jen o chybu v psaní, kterou by před soudem odstranila, kdyby k tomu měla příležitost. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatelka tuto příležitost měla, ale nevyužila ji. V tomto ohledu se Ústavní soud ztotožňuje s vrchním soudem v tom, že do práva na soudní ochranu stěžovatelky nebylo zasaženo, byť došlo k pochybení, když úřad nebyl výslovně informován o odročení hlavního líčení a zejména nebyl vyrozuměn o dalších termínech hlavních líčení. Z ústavněprávního pohledu je podstatné, že se stěžovatelka i úřad o odročení hlavního líčení včas dozvěděly (když opak stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí), a přesto se ho stěžovatelka ani úřad nezúčastnily; nadto se nezúčastnily ani veřejného zasedání konaného před vrchním soudem.
9. Ústavní soud nezpochybňuje námitku stěžovatelky, že úřad zastupuje příslušné organizační složky státu v tisících soudních sporů a nelze tedy po něm požadovat, aby sám aktivně zjišťoval (např. pomocí aplikace přes vzdálený přístup), kdy se která soudní jednání (ne)konají. S tímto názorem stěžovatelky Ústavní soud souhlasí, nicméně opět nelze odhlížet od toho, že sám úřad v jednom ze svých podání uvedl, že pomocí vzdáleného přístupu nabyl vědomost, že k odročení hlavního líčení na jiný termín došlo. Pro Ústavní soud je podstatné, že se úřad o odročení hlavního líčení - ač díky vlastní aktivitě - dozvěděl a měl možnost na takto nastalou situaci reagovat.
10. Ani stěžovatelčina námitka, že krajský soud pochybil, nepoučil-li ji o nedostatcích v náležitostech jí tvrzeného nároku na náhradu škody, není opodstatněná. I komentářová literatura k postavení, právům a povinnostem poškozeného podle §43 trestního řádu [srov. ŠÁMAL, Pavel. §43 (Poškozený). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 520 a násl.)] dovozuje, že jednou ze základních náležitostí při nárokování náhrady škody (újmy) poškozeným v trestním řízení je, aby bylo náležitě vymezeno, vůči jaké osobě a v jakém rozsahu se poškozený svého nároku domáhá. Důležitost tohoto požadavku vystupuje do popředí právě v situaci, koná-li se společné řízení proti více obviněným, jako tomu bylo v posuzované věci. Ústavní soud souhlasí i s argumentací vrchního soudu o tom, že není bezvýjimečnou povinností obecného soudu, aby každého poškozeného (bez zohlednění okolností případu) vedl v trestním řízení k tomu, jaké podklady má doplnit, aby byl se svým nárokem na náhradu škody (újmy) úspěšný. Text zákona, jak poznamenal vrchní soud, zmiňuje příkladmo důvody (srov. k tomu použití slova "zejména"), kdy soud poškozeného o podmínkách při uplatňování jeho nároku v trestním řízení poučovat nemusí. Ústavní soud pak shledává přiléhavým, když vrchní soud dovodil, že v dané věci - vzhledem k okolnostem případu - se tato povinnost soudu na stěžovatelku nepoužije, neboť jde o orgán veřejné moci, za něhož jedná orgán jiný, kdy oba tyto subjekty by si měly být základních podmínek pro uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení vědomy. Ostatně v dané věci - a stěžovatelka v ústavní stížnosti opak netvrdí - nešlo z pohledu nároku na náhradu škody o případ nijak složitý, naopak i z kontextu dosavadní judikatury obecných soudů, která se zabývala obdobnými případy, šlo evidentně o věc, s níž se musela stěžovatelka, popřípadě úřad, ve své běžné úřední činnosti již setkat.
11. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu