ECLI:CZ:US:2022:4.US.1442.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1442/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Vien Thi Be, zastoupené Mgr. Naďou Smetanovou, advokátkou, sídlem 28. října 1001/3, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. března 2022 č. j. 3 Azs 413/2021-38 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. prosince 2021 č. j. 41 A 30/2021-38, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Policie České republiky - Ředitelství služby cizinecké policie, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu a přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a obsahu napadených rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozhodnutím zamítl správní žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 18. 10. 2021 č. j. CPR-4907-2/ČJ-2021-930310-V223. Tímto správním rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje (dále jen "Policie ČR") ze dne 25. 8. 2020 č. j. KRPB 66599-72/ČJ-2019-060026, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost opustit území České republiky ve lhůtě šedesáti dnů podle §50a odst. 3 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pobytu cizinců").
3. Krajský soud v odůvodnění rozsudku nejprve shrnul skutkový stav věci vyplývající ze správního spisu. Zdůraznil, že stěžovatelka žije na území České republiky od roku 2008 a v minulosti zde měla dlouhodobý pobyt za účelem podnikání. Její poslední povolení k pobytu platilo do 6. 4. 2017, avšak dne 26. 5. 2016 odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra její povolení k dlouhodobému pobytu zrušilo, neboť v Schengenském informačním systému byl o stěžovatelce záznam o jejím předchozím vyhoštění z Norského království. Stěžovatelka se proti rozhodnutí Ministerstva vnitra odvolala ke Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen "Komise"), která její odvolání zamítla a prvostupňové správní rozhodnutí potvrdila. Proti rozhodnutí Komise ve věci zrušení dlouhodobého pobytu podala stěžovatelka žalobu ke krajskému soudu a požádala o přiznání jejího odkladného účinku. Návrhu na přiznání odkladného účinku krajský soud vyhověl, její žalobu však jako nedůvodnou rozsudkem ze dne 21. 5. 2020 č. j. 62 A 75/2018-42 zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka kasační stížnost, které Nejvyšší správní soud přiznal odkladný účinek, posléze ji však zamítl rozsudkem ze dne 25. 10. 2021 č. j. 3 Azs 194/2020-45. Stěžovatelka dne 6. 3. 2017 podala žádost o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu, přičemž Ministerstvo vnitra řízení o této žádosti dne 14. 5. 2018 zastavilo, neboť její povolení k pobytu bylo pravomocně zrušeno. Stěžovatelka se i proti tomuto rozhodnutí neúspěšně odvolala, správní žalobu podle §65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), však nepodala. Rozhodnutí Komise o zamítnutí odvolání nabylo právní moci dne 16. 1. 2019.
4. Mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem byl spor o to, zda stěžovatelka pobývala na území České republiky neoprávněně a Policie ČR tak mohla vydat rozhodnutí o povinnosti opustit území státu. Oprávněnost svého pobytu přitom stěžovatelka dovozovala z přiznaného odkladného účinku její žaloby proti rozhodnutí o zrušení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání. Argumentaci stěžovatelky krajský soud nepřisvědčil s tvrzením, že jde-li o "zrušení pobytového oprávnění, přiznaný odkladný účinek může jeho platnost zachovat jen do doby, než by jinak uplynula. Jeho důsledkem nemůže být prodloužení platnosti povolení k pobytu do doby pravomocného rozhodnutí soudu o žalobě, nýbrž pouze zachování jeho původní platnosti" (bod 16 odůvodnění). Přiznání odkladného účinku správní žaloby nemělo na zákonnost jejího pobytu na území České republiky po uplynutí doby povolení k pobytu žádný vliv. Ten sice vedl k odkladu účinků rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu, včetně odkladu povinnosti stěžovatelky vycestovat do 30 dnů od jeho právní moci, avšak povinnost stěžovatelky vycestovat z území státu vznikla z důvodu pravomocného ukončení řízení o žádosti o prodloužení pobytu. Přiznaný odkladný účinek na tom nemohl ničeho změnit.
5. Krajský soud se dále zabýval námitkou (ne)přiměřenosti dopadů rozhodnutí o povinnosti stěžovatelky opustit území do jejího soukromého života, ani té však nepřisvědčil. Vedlejší účastník podle něj zohlednil závažnost protiprávního jednání stěžovatelky, délku jejího pobytu na území, její věk, zdravotní stav, ekonomické poměry a vazby na Českou republiku i na Vietnamskou socialistickou republiku, jakož i její činnost v náboženském spolku. Krajský soud zdůraznil, že stěžovatelka "nemá na území ČR žádné rodinné vazby. Ty má naopak ve Vietnamu. Přestože zde žila více než 13 let, nezískala povolení k trvalému pobytu. Její společenský život se odehrává výhradně ve vietnamské komunitě. Nelze proto tvrdit, že by se výrazněji integrovala do české společnosti. Správní orgány mají pravdu v tom, že pobyt žalobkyně na území ČR měl ryze ekonomickou motivaci" (bod 24 odůvodnění). Stejně tak neměla stěžovatelka problém na několik měsíců opustit území České republiky a žít v Norském království. Za těchto okolností nelze podle krajského soudu považovat povinnost opustit území ČR za opatření, které by nepřiměřeně zasahovalo do jejího práva na respektování soukromého a rodinného života. Podstatné je rovněž to, že se rozhodnutí o povinnosti opustit území nepojí (na rozdíl od rozhodnutí o správním vyhoštění) se zákazem opětovného vstupu do ČR, resp. Evropské unie. Stěžovatelka má proto po vycestování možnost vyřídit si nové pobytové oprávnění jako jiní občané Vietnamské socialistické republiky.
6. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud odmítl pro nepřijatelnost podle §104a odst. 1 s. ř. s. Stěžovatelka v kasační stížnosti nepředestřela žádnou právní otázku, která by mohla mít obecný dopad na rozhodovací činnost krajských soudů a k níž by se měl Nejvyšší správní soud vyslovit za účelem sjednocování judikatury. Takovou otázku Nejvyšší správní soud nedovodil ani z obsahu napadeného rozsudku krajského soudu nebo ze soudního a správního spisu. Konečně stěžovatelka v kasační stížnosti neuvedla žádná konkrétní tvrzení, která by bylo možné kvalifikovat jako zásadní pochybení krajského soudu. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že veškeré možné legitimní očekávání stěžovatelky o legálnosti jejího pobytu de facto skončilo v okamžiku, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Komise ve věci její žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu (tj. 16. 1. 2019). Tehdy zjistila, že v tomto řízení nebyla úspěšná a soudního přezkumu se následně nedomáhala. Vedlejší účastnice tedy v řízení o povinnosti opustit území, které je relevantní v nyní posuzované věci, nepochybila, pokud stěžovatelce s ohledem na její nelegální pobyt v rozhodném období uložila povinnost opustit území. Správní orgány totiž v tomto řízení neměly možnost správního uvážení, zda budou neoprávněný pobyt tolerovat, nebo ne. Krajský soud při své rozhodovací činnost postupoval v souladu s relevantní právní úpravou, tím spíše se pak nemohl dopustit ani zásadního právního pochybení, které by zakládalo přijatelnost a důvodnost kasační stížnosti. Nad rámec výše uvedeného podotkl, že s ohledem na okolnosti daného případu a složitost právní úpravy cizineckého práva může být lidsky pochopitelné, že sama stěžovatelka nemusela mít zcela jasnou představu o tom, do jakého okamžiku v ČR pobývala legálně. Podstatné však je, že byla ve správním i soudním řízení zastoupena advokátkou, která ji mohla a měla poučit o možnosti podat správní žalobu proti rozhodnutí Komise ve věci žádosti o prodloužení povolení k pobytu spolu s návrhem na přiznání odkladného účinku žaloby, aby mohl být pobyt stěžovatelky na území ČR nadále legální. Jelikož tak neučinila a správní žalobu nepodala, nemůže se nyní dovolávat legitimního očekávání oprávněnosti pobytu v rozhodném období, k němuž se vztahovalo rozhodnutí o povinnosti opustit území.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka rekapituluje průběh řízení před správními orgány a soudy, a namítá porušení svého práva na soudní ochranu a přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, jakož i výše uvedených (viz bod 1) ustanovení Ústavy a Listiny.
8. Těžištěm ústavní stížnosti je, že stěžovatelka byla v dobré víře v oprávněnost svého pobytu na území České republiky, kterou dovozuje zejména z rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího správního soudu o přiznání odkladného účinku její žalobě, resp. kasační stížnosti (viz bod 3 výše). Přestože byly usnesením krajského soudu o přiznání odkladného účinku "pozastaveny právní účinky rozhodnutí o zrušení povolení k dlouhodobému pobytu, vydala Komise rozhodnutí ..., kterým potvrdila usnesení Ministerstva vnitra o zastavení řízení o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu". Je-li stěžovatelce vytýkáno, že proti rozhodnutí Komise nepodala správní žalobu, uvádí, že o tom ji měla poučit advokátka, a že věřila v oprávněnost svého pobytu na území České republiky v důsledku přiznání odkladného účinku její správní žalobě a kasační stížnosti (viz bod 3 výše). Přijatelnost kasační stížnosti pak stěžovatelka spatřuje v přesahu jejích vlastních zájmů, jakož i v zásadním pochybení krajského soudu a v neexistenci judikatury Nejvyššího správního soudu k otázce posuzování dobré víry v "cizinecké agendě". Místo toho, aby se Nejvyšší správní soud její kasační stížností řádně zabýval, zvolil "formalistický přístup a bez zřejmého důvodu" ji odmítl, čímž jí upřel právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když vyčerpala všechny procesní prostředky ochrany svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů, nikoliv další revizní instancí v systému obecného soudnictví [viz např. nález ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 157/96 (N 26/7 SbNU 165)]. Postup ve správním řízení a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, jsou záležitostí správních orgánů a posléze správních soudů (viz např. usnesení ze dne 26. 6. 2019 sp. zn. I. ÚS 1172/19 nebo ze dne 22. 6. 2021 sp. zn. I. ÚS 1030/21, dostupná na http://nalus.usoud.cz). V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Za zjevně neopodstatněnou považuje Ústavní soud ústavní stížnost zejména tehdy, není-li napadené rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám nebo vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelky.
11. Ústavní stížnost je v převážné části pouhou rekapitulací průběhu správního a soudního řízení, ve zbytku pak opakováním již uplatněných námitek. Proto bylo na místě, aby se Ústavní soud zaměřil především na to, zda se soudy náležitým způsobem vypořádaly s námitkami stěžovatelky. V postupu správních soudů, jejichž rozhodnutí stěžovatelka napadla ústavní stížností, přitom neshledal žádné ústavněprávní nedostatky, které by odůvodnily jeho kasační zásah.
12. Správní soudy v odůvodnění svých rozhodnutí náležitým způsobem ozřejmily, proč stěžovatelka po uplynutí doby povolení k dlouhodobému pobytu, resp. po nabytí právní moci (dne 16. 1. 2019) rozhodnutí Komise o žádosti o prodloužení dlouhodobého pobytu, nemohla být v dobré víře ohledně legálnosti svého pobytu na území České republiky. Toto rozhodnutí Komise přitom stěžovatelka nenapadla správní žalobou, což sama v ústavní stížnosti přiznává. Přiznání odkladného účinku správní žalobě a kasační stížnosti uvedené shora v bodu 3, nemohlo na této skutečnosti nic změnit. Přiznaný odkladný účinek správní žaloby mohl platnost povolení k dlouhodobému pobytu zachovat jen do doby, než by jinak uplynula. Jinými slovy řečeno, oprávněnost stěžovatelčina pobytu do doby právní moci rozhodnutí Komise se odvíjela toliko od podané žádosti o prodloužení pobytu, s níž se pojila tzv. fikce pobytu podle §47 odst. 4 zákona o pobytu cizinců.
13. Krajský soud se rovněž vypořádal s dopady správního rozhodnutí vedlejšího účastníka do práva stěžovatelky na ochranu soukromého a rodinného života. V tomto směru stěžovatelka nevznáší v ústavní stížnosti žádné námitky a závěry krajského soudu nerozporuje.
14. Při odmítnutí kasační stížnosti postupoval Nejvyšší správní soud v mezích §104a odst. 1 s. ř. s., ve znění účinném od 1. 4. 2021. Toto ustanovení stanoví, že kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce (což byla podle §31 odst. 2 s. ř. s. i věc stěžovatelky) odmítne Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost, nepřesahuje-li svým významem podstatně vlastní zájmy stěžovatele. Nejvyšší správní soud své rozhodnutí řádným způsobem odůvodnil (viz bod 6 výše), a je z něj patrné, z jakých úvah při posouzení (ne)přijatelnosti kasační stížnosti vycházel. Nadto vysvětlil, proč nelze v právních závěrech krajského soudu spatřovat zásadní pochybení. Taková pochybení ostatně stěžovatelka zcela konkrétně nevymezuje ani v ústavní stížnosti (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006 č. j. 1 Azs 13/2006-39 a ze dne 16. 6. 2021 č. j. 9 As 83/2021-28).
15. Závěrem Ústavní soud zdůrazňuje, že ústavně zaručené subjektivní právo cizinců na pobyt na území České republiky není zakotveno (srov. usnesení ze dne 27. 7. 2021 sp. zn. I. ÚS 1370/21). Je totiž věcí suverénního státu, za jakých podmínek připustí pobyt cizinců na svém území [viz nález ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 41/17 (N 189/91 SbNU 329), bod 53, nebo ze dne 9. 12. 2008 Pl. ÚS 26/07 (N 218/51 SbNU 709), bod 37 odůvodnění]. Rozhodnutí vedlejšího účastníka bylo na základě žaloby stěžovatelky přezkoumáno ve správním soudnictví, a to v souladu s požadavky vyplývajícími z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Skutečnost, že se stěžovatelka se soudními rozhodnutími neztotožňuje, není důvodem k jejich zrušení - obsahem práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny ostatně není garance úspěchu v řízení.
16. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu