ECLI:CZ:US:2022:4.US.1486.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1486/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele S. N., t. č. ve Věznici Pardubice, zastoupeného Mgr. Taťánou Malmstedt Kolářovou, advokátkou, sídlem Bělehradská 1191/9, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2022 č.j. 33 Cdo 639/2021-1071, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. září 2020 č. j. 84 Co 43/2020-970 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. září 2019 č. j. 19 C 347/2016-914, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a D. N., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou u Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") domáhal určení, že je vlastníkem specifikovaného majetku (nemovitých věcí a zemědělského podniku, které v minulosti daroval vedlejšímu účastníkovi), protože vedlejší účastník (jeho syn) se po nabytí vlastnického práva začal chovat vůči stěžovateli a osobám jemu blízkým způsobem zjevně porušujícím dobré mravy, a tudíž dar odvolal. Okresní soud v žádném ze stěžovatelem specifikovaných jednání nespatřoval takové, které by bylo možno označit za nevděčné podle znění §2072 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, proto napadeným rozsudkem žalobu zamítl (I. výrok) a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení (II. výrok). Okresní soud vzal za prokázané, že vztahy mezi účastníky jsou dlouhodobě a silně narušeny, účastníci spolu komunikují převážně písemně s vědomím toho, že běžné lidské nedorozumění může být využito protistranou a přetaveno v lítý soudní spor. Vztahy mezi nimi jsou takové kvality, že zatímco u jiných účastníků by i méně závažné avšak opakující se amorální jednání mohlo vyvolat znak nevděčnosti (tedy ublížení dárci), v daném případě stěžovatel jednáním vedlejšího účastníka, s ohledem na jejich předchozí vztahy, nemohl být na svých citech nijak výrazně zasažen. Ohledně některých jednání, která stěžovatel považoval za nemravná, okresní soud odkázal na lhůtu jednoho roku podle §2075 občanského zákoníku, kterou je omezeno právo dárce odvolat svůj dar pro nevděk, dojde-li k nevhodnému chování obdarovaného nebo se dárce o tomto nevhodném chování dozví.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Podle krajského soudu zjistil okresní soud dostatečně a správně skutkový stav věci, avšak nesprávně právně ho posoudil, měl-li za to, že podmínky odstoupení od darovací smlouvy je třeba posuzovat podle §2072 a násl. občanského zákoníku. Vzhledem k okamžiku uzavření darovací smlouvy je třeba věc posoudit podle předchozí právní úpravy, tj. podle §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."). Krajský soud se sám zabýval posouzením stěžovatelem vedlejšímu účastníkovi vytýkaných jednání, a to z hlediska jejich možné kvalifikace jako hrubého porušení dobrých mravů vůči stěžovateli či členům jeho rodiny (bod 37. a násl. odůvodnění napadeného rozsudku) a dospěl k závěru, že v nich nelze spatřovat porušení dobrých mravů v intenzitě naplňující důvody k tomu, aby se stěžovatel, jako dárce, mohl po vedlejším účastníkovi, jako obdarovaném, domáhat vrácení daru podle §630 obč. zák.
4. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (II. výrok). Odmítavý výrok odůvodnil zjištěním, že stěžovatel v dovolání nepředložil takovou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala jeho přípustnost, a v odůvodnění reagoval na jednotlivé dovolací námitky.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel obsáhle rekapituluje závěry napadených rozhodnutí, obsah jím podávaných opravných prostředků, jakož i závěry plynoucí z jiných soudních rozhodnutí v řízeních týkajících se stěžovatelovy rodiny. V další části ústavní stížnosti pak obsáhle opakuje důvody, pro něž jsou podle jeho názoru splněny podmínky pro vrácení daru, tedy ve svém důsledku pro rozhodnutí, že stěžovatel je opět vlastníkem specifikovaných nemovitých věcí a zemědělského podniku. Obecné soudy měly podle něj rovněž přihlédnout ke tvrzením, která stěžovatel uváděl již v roce 2013, když se poprvé po vedlejším účastníkovi domáhal vrácení daru, a přehlédly provázanost uvedených darovacích smluv se smlouvou o tzv. výměnku, když vedlejší účastník podle stěžovatele neplnil své povinnosti ze žádné z těchto smluv. Konstatovaly-li obecné soudy neurčitost stěžovatelem formulovaného odvolání daru, odklonily se podle něj od rozhodovací praxe týkající se výkladu projevu vůle, byť se jím odkazovaná rozhodnutí částečně týkala pracovněprávní problematiky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci v nyní posuzovaném případě podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti jen opakuje námitky, s nimiž se okresní soud a krajský soud v napadených rozhodnutích velmi podrobně vypořádaly, o čemž svědčí i obsáhlá odůvodnění jejich rozhodnutí. Vzhledem k výše uvedenému specifickému postavení Ústavního soudu zásadně není možné, aby v řízení o ústavní stížnosti byla bez dalšího přehodnocována skutková zjištění i právní závěry obecných soudů jen proto, že stěžovateli nebylo vyhověno a stěžovatel s nimi nesouhlasí. Ústavní soud přitom žádný závěr (ať už skutkový nebo právní), který by vyvolával diskrepanci ústavněprávní povahy, v napadených rozhodnutích neshledal.
9. Kromě toho, že obecné soudy se podrobně vypořádaly s vyhodnocením, že v jednotlivých stěžovatelem vedlejšímu účastníkovi vytýkaných jednáních nelze spatřovat naplnění podmínek pro revokaci daru, nepřehlédly, že vztahy mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelem jsou dlouhodobě vyhrocené, když je to stěžovatel, kdo proti vedlejšímu účastníkovi opakovaně zahajoval různá (soudní) řízení a byl v nich většinově neúspěšný. V daném kontextu pak ovšem i z objektivního hlediska při posuzování toho, co je mravné a co již nikoliv, lze těžko předpokládat, že by měl vedlejší účastník vůči stěžovateli projevovat jinak obvyklou úctu a náklonnost, kterou by bylo možné očekávat ve vztahu mezi otcem a synem.
10. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v roce 2021 došlo k incidentu, kdy střelnou zbraní napadl obdarovaného i jeho manželku, a to ve zlobném afektu. Tohoto jednání nesmírně lituje, nedokáže si tuto věc odpustit ani vysvětlit. Učinil prohlášení o své vině, byl odsouzen a nastoupil výkon trestu odnětí svobody v délce pěti let. Nicméně se domnívá, že důvody pro vrácení daru jsou dány. I v kontextu této události, aniž by jakkoliv posuzoval důvody vedoucí k tomuto jednání, Ústavní soud hodnotí napadená rozhodnutí jako věcně správná. Na závěry, z nichž obecné soudy dovodily, že chování vedlejšího účastníka nenaplňuje podmínky pro odvolání daru, Ústavní soud pro stručnost odkazuje (srov. bod 36. a násl. odůvodnění rozsudku okresního soudu, bod 37. a násl. odůvodnění rozsudku krajského soudu, i str. 4. až 6 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu), přičemž stěžovatel tyto závěry přesvědčivou ústavněprávní argumentací nenapadá. Jen taková argumentace by mohla vést ke zrušení napadených rozhodnutí. Toto zjištění nemůže změnit ani stanovisko doc. JUDr. PhDr. Davida Elischera, Ph.D., ze dne 15. 6. 2020, se shrnutím judikatury a prameny k výkladu práva, které stěžovatel "vzpomíná a přikládá".
11. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu