ECLI:CZ:US:2022:4.US.1498.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1498/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Hrtúse, zastoupeného Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem, sídlem Lublaňská 398/18, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2022 č. j. 24 Cdo 3506/2021-235, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. června 2021 č. j. 4 Co 195/2020-205 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. června 2020 č. j. 16 C 29/2018-173, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti EG.D, a. s., sídlem Lidická 1873/36, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. k odmítnutí soudní ochrany a k porušení zákazu libovůle.
2. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou podle páté části zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř."), domáhal u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") stanovení náhrady za vyvlastnění formou omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene, ke kterému došlo rozhodnutím Městského úřadu Havlíčkův Brod, stavebního úřadu, ze dne 21. 8. 2017 č. j. MHB ST/157/2017/soch, JID: 54020/2017/muhb, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Kraje Vysočina, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 14. 12. 2017 č. j. KUJI 89693/2017. Krajský soud napadeným rozsudkem, ve spojení s usnesením ze dne 7. 8. 2020 č. j. 16 C 29/2018-182, stanovil náhradu ve výši 19 460 Kč, čímž nahradil uvedené rozhodnutí stavebního úřadu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. a III. výrok). Výši náhrady stanovenou znalcem považoval za odpovídající rozsahu omezení vlastnického práva stěžovatele, nešlo tak o náhradu nespravedlivou nebo neústavní.
3. Proti rozsudku krajského soudu stěžovatel brojil odvoláním, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") neshledal důvodným, a proto napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek krajského soudu (I. výrok) a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (II. výrok). Potvrzující výrok odůvodnil zjištěním, že skutkové závěry krajského soudu jsou dostačující k vydání meritorního rozhodnutí a ztotožnil se s vyčerpávajícím právním posouzením věci, na které odkázal.
4. Rozsudek vrchního soudu napadl stěžovatel dovoláním, jehož přípustnost dovozoval z §237 o. s. ř. s tím, že rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky "spravedlivé náhrady za vyvlastnění - nucené zřízení věcného břemene (služebnosti inženýrské sítě)", tj. otázky, jaká má být spravedlivá cena práva odpovídajícího věcnému břemeni, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Argumentačně nezpochybnil existenci §16b odst. 1 a 2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, ve znění pozdějších předpisů, napadal však "neústavnost aplikace tohoto ustanovení ve vyvlastňovacím řízení (resp. následném soudním řízení), neboť ta nevede k poskytnutí spravedlivé náhrady". Namítal, že vrchní soud "při potvrzení stanovené náhrady plně odkázal na posudek, který zjistil administrativní cenu, stejně tak, jak to učinil před ním krajský soud", že "neprovedl důkaz posudkem vyhotoveným znalcem Ing. Milanem Bártou (cena obvyklá) a ani se nevypořádal s návrhem důkazů dalšími smlouvami (prokazujícími, že sjednávaná tržní cena je ještě vyšší)" a že (stejně jako krajský soud) "nezohlednil konkrétní okolnosti případu a nestanovil náhradu vlastním uvážením", čímž se dostal do rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle níž "je na soudech, aby určily spravedlivou náhradu a své rozhodnutí řádně odůvodnily a ne jen odkázaly na (vadný) znalecký posudek". Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a uložil mu povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení (II. výrok). Odmítnutí dovolání odůvodnil jeho nepřípustností podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o částce, která "nepřevyšuje zákonný limit 50 000 Kč přípustnosti dovolání". Připomenul, že zákonodárce novelou provedenou zákonem č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, ve znění pozdějších předpisů, rozšířil okruhu případů, ve kterých není dovolání přípustné, a to tak, že k případům, kdy je napadeným výrokem rozhodováno o nižší částce, přidal i případy, kdy se dotčený výrok samotného plnění netýká, je však vydán v řízení, které podle toho, jak je vymezen jeho předmět, může skončit jen výrokem o podlimitní částce (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018 nebo ze dne 29. 8. 2018 sp. zn. 25 Cdo 2877/2018). Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nebylo dovolání také objektivně přípustné proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel byl omezen ve vlastnických právech k pozemkům, za což mu byla přiznána náhrada, kterou považuje za nespravedlivou, neboť šlo o administrativní ocenění. Popisuje stručně průběh řízení před správními orgány i před soudy a tvrdí, že bylo evidentní, že předmět (nové rozhodnutí o výši náhrady) byl vymezen tak, že mohl skončit výrokem o částce násobně vyšší než limitních 50 000 Kč. Závěr Nejvyššího soudu, že spor může skončit jen výrokem o podlimitní částce, považuje za zjevně nesprávný, a k odmítnutí jeho dovolání došlo na základě uvážení Nejvyššího soudu představujícího libovůli. Protože požadoval v odvolacím řízení celkově náhradu vyšší než 900 000 Kč, považuje za zjevné, že předmět řízení byl vymezen tak, že spor mohl skončit "nadlimitní částkou".
6. V další části ústavní stížnosti formuluje stěžovatel námitky proti rozsudku vrchního soudu, který považuje za nepřezkoumatelný, a proti postupu krajského soudu, který neprovedl důkaz znaleckým posudkem a nevypořádal se s návrhem důkazů dalšími smlouvami, což je projevem zakázané libovůle. Ve výsledku považuje stanovení náhrady administrativní cenou namísto ceny obvyklé za rozporné s ústavním právem na spravedlivou náhradu za vyvlastnění.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Proti napadeným rozsudkům vrchního soudu a krajského soudu ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje, neboť jde o návrh opožděný (viz níže).
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. S ohledem na shora uvedené (viz body 7. a 8.) se může Ústavní soud zabývat toliko stěžovatelovými námitkami proti postupu Nejvyššího soudu, který jeho dovolání odmítl z důvodu nepřípustnosti zakotveného v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož s účinností od 30. 9. 2017 platí, že dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízení, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahující napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení (str. 3 a 4) stěžovateli objasnil důsledky novelizace provedené zákonem č. 296/2017 Sb. na tzv. majetkový cenzus objektivně omezující přípustnost dovolání. Ústavní soud neshledal žádnou libovůli v postupu Nejvyššího soudu, neboť jeho výklad §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je ústavně souladný, a není výrazem přepjatého formalismu. Odmítl-li Nejvyšší soud zabývat se věcně dovoláním z důvodu jeho nepřípustnosti ze zákona, nelze v tomto postupu spatřovat porušení stěžovatelova práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Předestřené skutečnosti mají nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení včasnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku vrchního soudu a rozsudku krajského soudu. V této části je ústavní stížnost, z důvodů níže vyložených, podaná po uplynutí stanovené lhůty.
12. Lhůty k podání ústavní stížnosti jsou upraveny v §72 odst. 3 až 5 zákona o Ústavním soudu, kdy na většinu situací dopadá lhůta dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Lhůty stanovené uvedenými ustanoveními jsou přitom propadné a nelze je tedy ani prodloužit, ani prominout. Zjistí-li Ústavní soud nedodržení lhůty, ústavní stížnost bez jednání odmítne.
13. Podáním nepřípustného opravného prostředku nedochází k prodloužení lhůty k podání ústavní stížnosti proti jí napadeným rozhodnutím [shodně viz např. usnesení ze dne 6. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 378/06 a ze dne 11. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 3874/13 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. To neplatí pouze tehdy, byl-li by mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, což není posuzovaná věc (a stěžovatel to ani netvrdí). Za rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu uvedené úpravy v zákoně o Ústavním soudu je tak třeba považovat rozsudek vrchního soudu ze dne 24. 6. 2021, který byl stěžovateli doručen [jak Ústavní soud zjistil z veřejně přístupných zdrojů (www.infosoud.cz)] nejpozději 19. 7. 2021. Byla-li ústavní stížnost podána až dne 7. 6. 2022, stanovená dvouměsíční lhůta tak zjevně nebyla dodržena.
14. Vzhledem k uvedeným důvodům Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a podle §43 odst. 1 písm. b) téhož zákona zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené tímto zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu