ECLI:CZ:US:2022:4.US.152.22.1
sp. zn. IV. ÚS 152/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Aloise Hadamczika, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2021 č. j. 25 Cdo 1293/2021-354, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2020 č. j. 22 Co 146/2020-305 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. května 2020 č. j. 29 C 4/2015-225, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a obchodní korporace CZECH NEWS CENTER, a. s., sídlem Komunardů 1584/42, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv zaručených v čl. 7 odst. 1, čl. 10, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, v čl. 4, čl. 81, čl. 90 Ústavy, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a dále v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") domáhal po vedlejší účastnici uveřejnění omluvy a částky 3 250 000 Kč s příslušenstvím za újmu, která mu měla vzniknout v souvislosti se zveřejněním článků ve dnech 26. 9., 27. 9. a 29. 9. 2014 v deníku Blesk s nadpisy "Hadamczik využil stařenku ke sprostému kšeftu; soud mu ho zatrhl", "Špinavý kšeft Aloise Hadamczika", "Vyděšený starosta: chtěl nám vybagrovat vesnici", "Hadamczik u nás prohrál", "Blesk vypátral ženu, přes niž chce zbohatnout hokejový trenér" s podtitulem "Pozemky v B. v datech" a "Škola života v Německu a čachry s pozemky". V průběhu řízení stěžovatel žalobu skutkově omezil pouze na článek "Škola života v Německu a čachry s pozemky" (dále jen "předmětný článek"), v němž bylo, mimo jiné, uvedeno, že " ... za kšefty s pozemky pod opavským zimním stadionem získal 106 milion korun, přitom jejich cena byla 20x nižší! Postupně postavil v K. hokejovou halu s hotelem a v J. luxusní horskou chatu. Hadamczik podniká v několika firmách a je místostarostou K. ". Obvodní soud zjistil, že tyto pozemky neprodával stěžovatel, nýbrž hokejový klub HC Slezan Opava, kupní cena byla stanovena na základě znaleckého posudku ve výši 11 170 650 Kč, kupujícím bylo statutární město Opava, jehož zastupitelstvem byl prodej schválen (kupní smlouva byla veřejně dostupná), prostředky inkasoval jmenovaný klub, nikoliv stěžovatel. Proto obvodní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice uveřejněním nepravdivých informací v předmětném článku zasáhla do osobnostních práv stěžovatele, resp. do jeho práva na vážnost, důstojnost a čest, chráněných v §3 a 81 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v příčinné souvislosti s publikací nepravdivých informací v tomto článku mu vznikla jednak újma majetkového charakteru na ušlé odměně za výkon práce trenéra celku HC Kometa Brno v období od října 2014 do května 2015 (neboť obvodní soud zjistil, že tento hokejový klub pod vlivem zveřejněných zpráv o stěžovateli ustoupil od záměru uzavřít s ním smlouvu na pozici trenéra, když se obával toho, že by uvedené mediální informace mohly klub poškodit), jednak újma nemajetková podle §2956 občanského zákoníku. Výše ušlého zisku odpovídá základní odměně 250 000 Kč měsíčně podle předjednané smlouvy, které by stěžovatel, nebýt publikace předmětného článku (tj. za běžného běhu věcí), dosáhl. Skutečnost, že se stěžovatelem byla následně uzavřena nová trenérská smlouva, podle obvodního soudu dokazuje, že zde byly předpoklady pro výkon funkce trenéra po celé žalované období (od října 2014 do května 2015, výše odměny celkem 2 000 000 Kč). Při posouzení výše náhrady za nemajetkovou újmu vzal soud v potaz kritéria vymezená v §2957 občanského zákoníku. Vedlejší účastnice nepravdivé informace šířila tiskem, deník Blesk je jedna z nejčtenějších tiskovin, informace šířila s ohledem na dosažení vlastního zisku z prodeje, zásah se dotýká oblasti celoživotního profesního působení stěžovatele. Na druhou stranu stěžovatel je osobou veřejného zájmu v souvislosti s ledním hokejem, je proto povinen snést vyšší míru kritiky sportovního výkonu týmu pod jeho trenérským vedením, či způsobu, jakým řídí tým, není však povinen snášet šíření nepravdivých informací naznačujících, že prostředky z obchodu s majetkem hokejového klubu použil ve svůj vlastní prospěch. Část újmy byla stěžovateli kompenzována publikací omluvy, byť se tak stalo až v průběhu řízení před obvodním soudem. Částka 100 000 Kč podle obvodního soudu přiměřeně kompenzuje utrpěnou nemajetkovou újmu stěžovatele. Z těchto důvodů obvodní soud napadeným rozsudkem zastavil řízení o povinnosti vedlejší účastnice uveřejnit omluvu ve specifikovaném znění, neboť to vedlejší účastnice sama před vynesením rozsudku splnila (I. výrok), uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nemajetkové újmy 100 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (II. výrok), zamítl žalobu na zaplacení další nemajetkové újmy ve výši 1 150 000 Kč (III. výrok), uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli na náhradě majetkové újmy 2 000 000 Kč s úrokem z prodlení (IV. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (V. a VI. výrok).
3. K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem změnil III. výrok rozsudku obvodního soudu tak, že uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli 100 000 Kč (pozn. celkem bylo stěžovateli na náhradě nemajetkové újmy přisouzeno 200 000 Kč), ve zbývajícím rozsahu ho potvrdil (I. výrok), změnil IV. výrok rozsudku obvodního soudu a žalobu na zaplacení 2 000 000 Kč s příslušenstvím zamítl (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (III. a IV. výrok). Městský soud zopakoval důkaz výslechy dvou svědků, z nichž dovodil, že i kdyby předmětný článek zveřejněn nebyl, hokejový klub HC Kometa Brno by trenérskou smlouvu se stěžovatelem neuzavřel z důvodu vydání ostatních článků označených v původní verzi žaloby. Podle městského soudu to odpovídá i skutečnosti, že ostatní články ve svém souhrnu zabraly v periodiku vydávaném vedlejší účastnicí mnohem větší rozsah a informace v nich poskytnuté nebyly vůči stěžovateli pochvalné, byť se netýkaly hokejové problematiky. V kontextu těchto ostatních článků uveřejněných o stěžovateli se předmětný článek jeví jako krátký, méně nápadný, týká se sice hokeje, avšak pouze okrajově. Městský soud proto uzavřel, že mezi uveřejněním předmětného článku a neuzavřením trenérské smlouvy se stěžovatelem (a tím vznikem škody v podobě ušlého zisku) neexistuje dostatečně významný vztah příčiny a následku. Za přiměřenou výši satisfakce nemajetkové újmy za zásah do osobnostních práv považoval městský soud částku 200 000 Kč. Informace o tom, že předmětné pozemky nekoupil stěžovatel, ale hokejový klub HC Slezan Opava, a to za kupní cenu ve výši pouze 11 170 650 Kč, byly veřejně dostupné, vedlejší účastnice si je mohla před uveřejněním článku obstarat a správně uvést. Předmětný článek je sice krátký a není opatřen výrazným nadpisem, avšak jeho obsah se dotýká stěžovatelovy hokejové aktivity, do které vložil svůj talent a úsilí. Nepravdivá sdělení uvedená v článku proto představují významný zásah do jeho osobnostních práv. Stěžovatele lze sice označit za veřejně činnou osobu, když je známým trenérem a dále komunálním politikem, musí tedy obecně akceptovat větší míru veřejné kritiky, ovšem musí jít o kritiku podloženou fakty, věcnou a nevybočující z mezí nutných k dosažení sledovaného cíle, skutková tvrzení musejí být pravdivá, byť se dotýkají osob veřejného zájmu; to v daném případě splněno nebylo. Na druhou stranu výše odškodnění požadovaná stěžovatelem za nemajetkovou újmu se podle městského soudu přiznává jen při mnohem těžších zásazích do osobnostních práv fyzických osob, zejména v případech těžké celkové dehonestace, závažných zásahů do důstojnosti apod. Nelze rovněž přehlédnout, že stěžovatel nakonec uplatnil ochranu osobnosti jen vůči jednomu z řady článků, navíc článku s menším rozsahem, když původně požadoval v žalobě uváděnou výši zadostiučinění za všechny zveřejněné články.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) s odůvodněním, že není přípustné, a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Stěžovatelem formulovaná otázka vztahující se k závěru o nedostatku příčinné souvislosti mezi ušlým ziskem a vydáním předmětného článku, nemohla založit přípustnost stěžovatelova dovolání, neboť jde ve svém důsledku o otázku skutkovou, nikoliv o otázku právní. Zpochybňuje-li stěžovatel závěr o absenci příčinné souvislosti kritikou postupu soudů nižších stupňů v důkazním řízení, předkládá tím vlastní verzi skutkového stavu, která přípustnost dovolání založit nemůže. Rovněž otázka stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění nemůže bez dalšího založit přípustnost dovolání, neboť rozhodnutí o formě nebo výši zadostiučinění je především úkolem nalézacího soudu. Výsledným zadostiučinění by se Nejvyšší soud zabýval až tehdy, bylo-li by zjevně nepřiměřené. Taková situace však podle Nejvyššího soudu ve stěžovatelově věci nenastala, neboť městský soud přihlédl ke všem okolnostem daného případu a své závěry podrobně a srozumitelně odůvodnil. Přisouzená náhrada primárně odpovídá její satisfakční funkci a je v odpovídajícím poměru k náhradám nemajetkových újem v obdobných případech.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stížnostní námitky stěžovatele se soustřeďují v prvé řadě do tvrzeného vadného postupu městského soudu, který podle stěžovatelova mínění nesprávně hodnotil provedené důkazy, nesprávně zjistil skutkový stav, pročež v daném případě existuje extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry. Městský soud, namítá stěžovatel, kladl svědkovi sugestivní (návodné) otázky, a to do té míry, že jde o neúčinný důkaz, a tedy před soudem nepoužitelný. Obvodní soud i městský soud nesprávně určily výši přiměřeného zadostiučinění nemajetkové újmy, když nezohlednily okolnosti zvláštního zřetele hodné, konkrétně skutečnost, že stěžovateli byla újma způsobena úmyslně a její účinky se znásobily tím, že byly uvedeny ve veřejnou známost, což ve stěžovateli vyvolalo stres. Při stanovení výše zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu měly soudy zohlednit nejen funkci satisfakční, ale také funkci preventivně-sankční. V dané souvislosti stěžovatel odkázal na několik rozhodnutí Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, z nichž dovozuje, že jemu přiznaná výše zadostiučinění - vzhledem ke skutkovým okolnostem případu - je nepřiměřeně nízká.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Požaduje-li stěžovatel zrušení III. a IV. výroku rozsudku obvodního soudu v částech, v němž byly zrušeny městským soudem, není k rozhodování o ústavnosti těchto částí výroků rozsudku obvodního soudu Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co bylo změněno).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205). Taková situace v nyní posuzovaném případě podle zjištění Ústavního soudu nenastala.
8. Ke stěžovatelově argumentaci Ústavní soud poznamenává, že ač je jeho ústavní stížnost obsáhlá, ve značném rozsahu je opakováním skutkových okolností případu, aniž by obsahovala hlubší ústavněprávní argumentaci.
9. Namítá-li stěžovatel, že městský soud měl svědkovi položit sugestivní (náhodnou) otázku, zdali by k jeho rozhodnutí neangažovat stěžovatele jako trenéra HC Kometa Brno postačovaly informace plynoucí z ostatních článků vedlejší účastnice [z nichž stěžovatel původně také dovozoval způsobenou škodu (újmu)], tedy jinými slovy řečeno, že předmětný článek nebyl pro rozhodnutí svědka neuzavřít se stěžovatelem smlouvu jediný určující, pak podle Ústavního soudu z přepisu jednání před soudem, jak je uváděn stěžovatelem v ústavní stížnosti, vyplývá, že takový závěr městského soudu je ústavně akceptovatelný. Svědek na otázku městského soudu, zda by stěžovatele jako trenéra angažoval přes znalost obsahu nikoliv (jen) předmětného článku vedlejší účastnice, ale i ostatních článků o stěžovateli, odpověděl: "Jasně, že ne". Je podstatné, že onu přijatelnost hodnocení výpovědi uvedeného svědka městským soudem Ústavní soud - na rozdíl od stěžovatele - nedovozuje jen z takto osamocené a poněkud nekontextuálně citované věty, ale právě z ostatních zjištění výslovně uvedených městským soudem v jeho rozhodnutí. Městský soud v této souvislosti uzavřel, že hokejový klub HC Kometa Brno své rozhodnutí neangažovat stěžovatele - a to v čase, kdy k takovému rozhodnutí došlo (v roce 2014) - odůvodnil celou sérií článků o stěžovateli (nikoliv tedy jen existencí předmětného článku), a stěžovatel původně všemi články dokládal své nároky, přičemž v průběhu řízení vztáhl jím požadovaná plnění (při nezměněném rozsahu) právě a jen k předmětnému článku.
10. Uzavřel-li městský soud (v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. 28 Cdo 2490/2012), že předmětný článek nebyl do té míry významnou příčinou, aby právě kvůli němu nebyla se stěžovatelem smlouva uzavřena, pak tento závěr podle Ústavního soudu obstojí. K tomu lze opakovaně podotknout, že to byl stěžovatel (resp. jeho právní zástupce), kdo v průběhu řízení zúžil původní žalobní argumentaci.
11. Ústavní soud rovněž akceptuje závěry napadených rozhodnutí, že výši, resp. formu zadostiučinění určily primárně s ohledem na jeho satisfakční funkci, nikoliv funkci preventivně-sankční, která by měla uplatnění spíše v případech, kdy vlivem protiprávního jednání (škodní události) došlo k ohrožení nebo dokonce ke zmaření života nebo zdraví. Naopak v případě, jako je stěžovatelův, postačí, stane-li se opakované vznášení odškodňovacích nároků v soudních řízeních obvyklým, což povede k tomu, že příslušné mediální subjekty počnou důsledněji zvažovat, zda se jim uvádění nepravd či polopravd s ohledem na reálně hrozící náklady spojené s nutností hradit následně přiznané zadostiučinění z ekonomického hlediska "vyplatí".
12. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby srovnával přiměřenost rozsahu odškodnění ve věcech posuzovaných v minulosti Nejvyšším soudem nebo jím samotným s rozsahem zadostiučinění přiznanému stěžovateli. Je třeba zohlednit, že zvláště ve sporech o zadostiučinění nemateriální újmy - spojené s příkořím často výsostně individuálně prožívaným - takové srovnání není prakticky možné, když nadto takováto úloha na "poli" podústavního práva Ústavnímu soudu nepřísluší.
13. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný (bod 6. i. f.), a protože zjistil, že napadenými rozsudky (jejich jednotlivými výroky) nebyla porušena základní práva stěžovatele, odmítl ústavní stížnost ve zbývající části podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu