ECLI:CZ:US:2022:4.US.1570.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1570/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky právnické osoby Společenství vlastníků Kurkova 1206-1212, Praha 8, sídlem Kurkova 1210/6, Praha 8 - Kobylisy, zastoupené Mgr. Petrem Mikeštíkem, advokátem, sídlem Novotného lávka 200/5, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2022 č. j. 23 Cdo 542/2022-277 a výrokům I b), II, IV a V rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. září 2021 č. j. 75 Co 225/2021-248, ve znění opravného usnesení ze dne 20. října 2021 č. j. 75 Co 225/2021-252, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti SULKO s. r. o., sídlem Československé armády 981/41, Zábřeh, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Šumperku (dále jen "okresní soud") sp. zn. 7 C 74/2017 se podává, že uvedený soud rozsudkem ze dne 28. 1. 2021 č. j. 7 C 74/2017-209 uložil vedlejší účastnici (jako žalované) povinnost zaplatit stěžovatelce (jako žalobkyni) částku 43 993,50 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 189 473,50 Kč a blíže specifikovaného úroku z prodlení žalobu zamítl (výrok II), stěžovatelce uložil na náhradě nákladů řízení povinnost zaplatit státu 9 336 Kč (výrok III), vedlejší účastnici uložil na náhradě nákladů řízení povinnost zaplatit státu 2 860 Kč (výrok IV) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 47 585 Kč (výrok V). Stěžovatelce přiznaná částka měla představovat slevu z ceny díla - vchodových dveří (§439 odst. 1 ve spojení s §564 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník).
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení změnil rozsudek v (napadeném) výroku II (jen) tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce částku 46 006,50 Kč s příslušenstvím [výrok I a)], ve zbývající části výrok II potvrdil [výrok I b)], stěžovatelce uložil povinnost zaplatit státu na náhradu nákladů řízení částku 8 274 Kč (výrok II), vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit státu na náhradu nákladů řízení částku 3 922 Kč (výrok III), stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů řízení před okresním soudem částku 24 764 Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 14 148 Kč (výroky IV a V).
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že směřuje-li dovolání proti rozhodnutí krajského soudu o věci samé, trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, a směřuje-li proti rozhodnutí o nákladech řízení, je nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Zmíněné vady spočívaly podle Nejvyššího soudu v tom, že stěžovatelka neformulovala žádnou právní otázku, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí spočívalo, když její námitky představují polemiku s právním posouzením věci krajským soudem, a neuvedla ani žádnou ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, s níž by mělo být rozhodnutí krajského soudu v rozporu.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytýká přehnaně formalistický postup při odmítnutí dovolání. Podle ní je podstatné, že dovolání nepodala z důvodu nesprávného právního posouzení základu nároku v podobě slevy za vadné plnění, ale nesprávného posouzení výše této slevy. V dovolání v souladu s §241a odst. 3 o. s. ř. uvedla, které právní posouzení považovala za nesprávné, a vyložila, v čem by tato nesprávnost měla spočívat, konkrétně že se krajský soud dopustil zásadně nesprávného procesního postupu při odmítnutí jejích důkazních návrhů, které měly podstatný vliv na rozhodnutí, a nesprávně použil §136 o. s. ř. při určení výše slevy z ceny díla - vstupních dveří, když pominul, že prokázala počáteční podstatnou vadu montáže díla, která měla rozhodující vliv na míru omezení jeho užívání.
6. Dále stěžovatelka uvádí, že splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřovala v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. Právní otázky, jak se určuje výše slevy, při jejichž řešení se krajský soud odchýlil, popsala za pomoci citace rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010 sp. zn. 23 Cdo 1991/2008, ze dne 26. 5. 2010 sp. zn. 23 Cdo 1299/2008 a ze dne 18. 2. 2009 sp. zn. 23 Cdo 2030/2007. Současně stěžovatelka poukazuje na to, že právní otázka, jak postupovat v projednávaném případě, kdy je rozpor mezi názory znalců na životnost dveří a jaký vliv to má na výši slevy, v praxi Nejvyššího soudu řešena nebyla, a podle stěžovatelky ji bylo možno vyřešit pomocí důkazů, jejichž provedení krajský soud zamítl.
7. Přestože právní otázky neformulovala, z textu dovolání má být podle stěžovatelky patrno, na které otázky, resp. závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dovolání míří a od řešení kterých se krajský soud odchýlil. K tomu stěžovatelka dodala, že výši slevy odvozovala mj. z toho, že obvyklá životnost dodaných vchodových dveří je 50 let, přičemž v daném případě jsou nepoužitelné po zhruba 10 letech užívání a po celou dobu životnosti trpěly vadou zavírání, která byla způsobena vadnou montáží. V této souvislosti popsala zásadně nesprávný postup krajského soudu, spočívající v zamítnutí důkazů, kterými vyvracela názor znalce Ing. Petra Krále, který byl převzat okresním soudem a se kterým se krajský soud pouze ztotožnil, aniž by se k němu vyjádřil.
8. Krajskému soudu pak stěžovatelka vytýká vadný procesní postup při zamítnutí důkazních návrhů, vadné posouzení výše nároku na slevu z ceny díla i rozhodnutí o nákladech řízení s tím, že jsou neústavní.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost, směřuje-li proto usnesení Nejvyššího soudu, byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo toto rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému usnesení žádný takový prostředek již k dispozici neměla.
10. Domáhá-li se však stěžovatelka zrušení výroků I b), II, IV a V rozsudku krajského soudu, ústavní stížnost je v této části nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (k tomu blíže sub 17 a 18).
IV.
Posouzení opodstatněnosti (i přípustnosti) ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká Nejvyššímu soudu, že posoudil jí podané dovolání přepjatě formalisticky. Z vyžádaného soudního spisu se podává, že v úvodu dovolání stěžovatelka namítla nesprávné právní posouzení, které mělo spočívat v "postupu" krajského soudu při odmítnutí stěžovatelčiných důkazních návrhů a v nesprávné aplikaci §136 o. s. ř. při určení výše nároku na slevu z ceny díla "úvahou". Přípustnost dovolání pak měla podle stěžovatelky spočívat v tom, že rozhodnutí krajského soudu záviselo na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a dále otázek, které v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyly řešeny. V další části dovolání označené jako "zásadně nesprávný procesní postup odvolacího soudu při odmítnutí důkazů žalobce" pak stěžovatelka poukázala na jí navržené důkazy, přičemž odmítla, že tyto důkazy měla uplatnit dříve a že by byly tzv. nadbytečné, což zdůvodnila splněním podmínek §205a písm. c) o. s. ř. V části označené jako "nesprávné právní posouzení výše nároku na slevu odvolacím soudem" stěžovatelka tvrdila, že závěry krajského soudu, které se týkají nároku na slevu, jsou nepřezkoumatelné a že z oborných technických závěrů znalce Ing. Petra Krále lze dovodit nesprávnost závěrů tohoto soudu v tom smyslu, že stanovená výše slevy je nepřiměřeně nízká. Zde pak stěžovatelka ocitovala z judikatury Nejvyššího soudu, z níž vyšel krajský soud, a rozvedla své předchozí námitky, když uvedla, že krajský soud nespecifikoval, které vady díla nebyly prokázány a v jakém rozsahu měly ovlivnit výši slevy, že pominul závěry znalce týkající se montáže dveří, podle nichž ani pokus o násilné vniknutí neovlivňuje hlavní vytýkané vady spočívající v nefunkčnosti dveří při zavírání a od počátku vadné provedení připojovací spáry, a že její povinnost seřizovat dveře nebyla předmětem dokazování. Výklad této povinnosti soudem je podle stěžovatelky zkreslený, přičemž nesprávné seřízení by bylo možno namítat, kdyby dveře byly zabudovány v souladu s manuálem. Vadami má být trvale omezována při užívání dveří a ty neplní svou základní funkci zavírání po celou dobu životnosti.
13. Z §241a odst. 1 až 3 ve spojení s §237 o. s. ř. a ustálené judikatury Nejvyššího soudu zřetelně plyne, že z dovolání (posuzovaného podle jeho obsahu) se musí podávat konkrétní otázka hmotného či procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, a ve vztahu k ní musí být uvedeno, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání je dovolatelem považován za splněný a případně (v závislosti na konkrétním předpokladu) proč tomu tak má být, a to specifikací judikatury Nejvyššího soudu, event. i Ústavního soudu [viz např. nález ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16 (N 205/83 SbNU 269) či usnesení ze dne 8. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3438/21].
14. Těmto požadavkům podané dovolání nevyhovuje. Stěžovatelka v něm podle všeho vyjadřuje nesouhlas s tím, jak krajský soud vyložil a použil §136 a §205a písm. c) o. s. ř., nicméně v této souvislosti žádnou konkrétní právní otázku, kterou by měl Nejvyšší soud v dovolacím řízení vyřešit, neformuluje, a ani ji nelze zřetelně vyvodit z obsahu dovolání. Ke stěžovatelčině argumentu, že právní otázkou bylo, jak postupovat v případě, kdy je rozpor mezi názory znalců na životnost dveří a jaký vliv to má na výši slevy (a že tato otázka nebyla v praxi Nejvyššího soudu řešena), možno uvést, že primárně by šlo o otázku skutkovou, neboť řešení rozporu mezi provedenými důkazy je myšlenkovým procesem v rámci volného hodnocení důkazů. I další stěžovatelčina argumentace (např. že skutkový stav byl zjištěn nedostatečně, když nebyl proveden jí navržený důkaz z důvodu jeho "nadbytečnosti", že soudy nehodnotily důkazy ve vzájemné souvislosti či že závěry soudního znalce byly sporné) představuje skutkové námitky (event. námitky vad řízení).
15. Ovšem i kdyby bylo možné nějakou právní otázku při vynaložení značného interpretačního úsilí vyvodit, dovolání neobsahuje řádné uvedení toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. V jeho úvodu sice avizuje, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, není však zřejmé, k jaké konkrétní právní otázce by se ten který z uvedených předpokladů měl vázat. Nadto stěžovatelce nelze přisvědčit ani v tom ohledu, že by v dovolání uvedla judikaturu Nejvyššího soudu, od které se měl krajský soud odchýlit, neboť jde o pouhou citaci z odůvodnění napadeného rozsudku, kdy stěžovatelka nijak nespecifikuje, v jakém konkrétním ohledu se měl krajský soud od názorů obsažených v citovaných judikátech odchýlit. Ústavní soud proto nesdílí stěžovatelčin názor, že Nejvyšší soud při posuzování obsahu dovolání z hlediska splnění jeho náležitostí stanovených §241odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř. v daném případě postupoval nepřiměřeně, resp. přepjatě formalisticky.
16. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti, není jeho odmítnutí pro vady podle judikatury Ústavního soudu porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]; tento závěr odpovídá přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
17. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění jeho obsahových náležitostí má pak nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti výše uvedeným rozhodnutím krajského soudu. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti je významné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), nebo nikoliv; bylo-li dovolání důvodně odmítnuto, protože nebylo pro vady věcně "projednatelné", nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor na to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil".
18. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by nebylo podáno. V takovém případě pak je ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutím soudům nižších stupňů nepřípustná (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 a souhrnně stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejm. výrok II a body 59 a násl. odůvodnění).
19. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve zbývající části jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu