ECLI:CZ:US:2022:4.US.158.22.1
sp. zn. IV. ÚS 158/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Predraga Kohoutka, zastoupeného advokátem Mgr. Ladislavem Rychtářem, sídlem U Hadovky 564/3, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2021 č. j. 27 Cdo 3611/2020-490, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Honebního společenstva Chrášťany-Koloměřice, sídlem Chrášťany, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Dne 19. 1. 2022 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterou se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel se návrhem podle §22 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o myslivosti"), podaným u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), domáhal vyslovení neplatnosti všech usnesení valné hromady vedlejšího účastníka ze dne 10. 4. 2017. Stěžovatel zejména namítal, že valná hromada byla svolána k tomu neoprávněnou osobou, nezákonně rozhodla o odvolání celého honebního výboru a rozhodla o prominutí vydání bezdůvodného obohacení, ačkoliv tento bod nebyl uveden v pozvánce na valnou hromadu. Krajský soud usnesením ze dne 14. 5. 2019 č. j. 13 Cm 434/2017-152 návrh stěžovatele zamítl jako nedůvodný. Vyšel ze skutkových zjištění, že starosta vedlejšího účastníka Zdeněk Zeman, který byl do 19. 4. 2017 zapsán v rejstříku honebních společenstev, zemřel, a že jediným členem honebního výboru zůstal Ing. Miroslav Jiříček. Předmětné valné hromady se účastnili členové honebního společenstva se 78,59 % hlasů, přičemž pro přijetí každého z rozhodnutí bylo získáno "více jak 98 % hlasů na valné hromadě přítomných členů". Valná hromada byla podle krajského soudu svolána členem honebního společenstva, který pro to splnil podmínky vyplývající z §22 a §23 zákona o myslivosti. Všechna rozhodnutí byla na valné hromadě přijata dostatečným počtem hlasů. Krajský soud též odmítl tvrzení stěžovatele, podle něhož projednání bezdůvodného obohacení nebylo uvedeno v pozvánce, a naopak konstatoval, že pozvánka tuto záležitost jasně označuje v bodu 17, když tam "použitý pojem jiná újma lze vedle pojmu náhrada škody užít jako obecné vyjádření jakéhokoli typu náhrady škody, tedy i bezdůvodného obohacení".
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 4. 8. 2020 č. j. 6 Cmo 181/2019-468 potvrdil usnesení krajského soudu, když se ztotožnil s jeho právními závěry. Důvodnou neshledal ani námitku stěžovatele, podle něhož byla valná hromada svolána předčasně. Zdůraznil, že "pozvánky na valnou hromadu mohou být doručovány až po uplynutí zákonné lhůty 30 dní od doručení žádosti o svolání valné hromady. Ta v projednané věci ... uplynula 17. 3. 2017."
4. Proti rozhodnutí vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím zamítl podle §243d odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Otázku výkladu obsahu pozvánky na valnou hromadu vyřešil vrchní soud v souladu s §555 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, pročež zde nebyla založena přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Přípustnost dovolání Nejvyšší soud neshledal ani ve vztahu k dalším třem námitkám (viz bod 28 odůvodnění), neboť neobsahovaly vymezení předpokladů přípustnosti podle §237 o. s. ř.
5. Dovolání bylo přípustné toliko pro řešení v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešené otázky výkladu §22 odst. 1 zákona o myslivosti. Nejvyšší soud uvedl, že účelem §22 odst. 1 zákona o myslivosti je "zajistit fungování honebního společenstva i za situace, kdy je honební starosta při svolání valné hromady nečinný, a to bez zřetele na důvody této nečinnosti. Při nečinnosti honebního starosty má právo svolat valnou hromadu také honební místostarosta. Pokud žádný z uvedených orgánů valnou hromadu nesvolá, vzniká členu nebo členům, jejichž hlasy činí alespoň 10 % všech ... právo žádat honebního starostu o její svolání. Po marném uplynutí třicetidenní lhůty od doručení žádosti o svolání valné hromady může svolat valnou hromadu kvalifikovaný člen honebního společenstva ... V případě, že funkce honebnímu starostovi zanikla, požádá kvalifikovaný člen honebního společenstva o svolání valné hromady honebního místostarostu. Zanikly-li funkce jak honebnímu starostovi, tak místostarostovi, nemá honební společenstvo orgán, který by kvalifikovaný člen honebního společenstva mohl požádat o svolání valné hromady. Za této situace odpovídá smyslu a účelu §22 odst. 1 zákona o myslivosti závěr, podle něhož při neexistenci orgánu honebního společenstva, který by mohl svolat valnou hromadu, může valnou hromadu honebního společenstva svolat sám kvalifikovaný člen honebního společenstva" (body 34 a 35 odůvodnění). Dospěl-li proto vrchní soud (ve shodě s krajským soudem) k závěru, že "svolavatel jako kvalifikovaný člen honebního společenstva mohl v souladu s §22 odst. 1 zákona o myslivosti valnou hromadu svolat, je jeho právní posouzení věci ve výsledku správné" (bod 38 odůvodnění). Stěžovatel v dovolání zjevně přehlédl, že krajský soud nevyšel ze skutkového zjištění, podle něhož by byl Ing. Miroslav Jiříček místostarostou vedlejšího účastníka, ale ze zjištění, že byl toliko členem jeho výboru. V předmětné době tak honební společenstvo nemělo nejen starostu, ale ani místostarostu. Nejvyšší soud se též zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí vrchního soudu a této námitce nepřisvědčil (bod 39 odůvodnění).
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel rekapituluje skutkový stav věci a uvádí, že rozhodnutí Nejvyššího soudu pokládá za neústavní pro jeho rozpor s čl. 95 odst. 1 Ústavy.
7. Za svévolný považuje stěžovatel skutkový závěr vrchního soudu, podle něhož byl Ing. Miroslav Jiříček "pouze řadovým členem honebního společenstva", neboť ve skutečnosti byl jeho místostarostou. Právě honební místostarosta měl být správně vyzván ke svolání valné hromady. Stěžovatel rovněž opakuje, že o prominutí vydání bezdůvodného obohacení nemohlo být valnou hromadou rozhodnuto, neboť tento bod nebyl uveden v pozvánce na ni. Náhrada škody (újmy) a vydání bezdůvodného obohacení jsou podle něj zcela odlišné kategorie, které jsou také upraveny v různých hlavách občanského zákoníku. Stěžovatel je toho názoru, že Nejvyšší soud měl rozhodnutí vrchního soudu zrušit i pro jeho nepřezkoumatelnost. Namítá dále podjatost soudce vrchního soudu, který měl v odvolacím řízení bagatelizovat, resp. schvalovat trestný čin pytláctví.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba vycházet z toho, že Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv další revizní instancí v soustavě obecného soudnictví [viz např. nález ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 157/96 (N 26/7 SbNU 165)]. K zásahu do rozhodovací činnosti soudů je proto oprávněn jen tehdy, kdyby porušily ústavně zaručená práva stěžovatele [viz např. nález ze dne 19. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 3199/12 (N 191/71 SbNU 279)]. Skutečnost, že soudy zaujímají k věci jiný právní názor než stěžovatel, sám o sobě nevede k porušení ústavně zaručených práv a svobod. To platí tím spíše, když obsahem práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny není garance úspěchu v řízení (srov. např. usnesení ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1171/20, veřejně dostupné na internetu v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz). Směřuje-li tedy ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost (viz např. usnesení ze dne 20. 10. 2020 sp. zn. III. ÚS 2214/20).
10. Ústavní stížnost je pouhým opakováním tvrzení uplatněných stěžovatelem v řízení před obecnými soudy, resp. pokračováním polemiky s jejich závěry. To však její důvodnost založit nemůže. Ústavní stížnost nadto neobsahuje žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci - za tu přitom nelze považovat pouhé odkazy na články Listiny, popř. Úmluvy.
11. Je nutné předeslat, že Ústavní soud je vázán petitem ústavní stížnosti, v němž (stejně jako v záhlaví ústavní stížnosti) stěžovatel napadá toliko rozhodnutí Nejvyššího soudu. Obzvláště v této situaci se vzhledem k předmětu dovolacího řízení neotevírá prostor pro posouzení správnosti skutkových zjištění krajského soudu a vrchního soudu v otázce postavení Ing. Miroslava Jiříčka v rámci vedlejšího účastníka. Stejně tak není na místě, aby Ústavní soud posuzoval otázku (ne)podjatosti soudce vrchního soudu, když k tomu slouží institut námitky vyloučení upravený v §15a o. s. ř.
12. Nejvyšší soud shledal dovolání stěžovatele přípustným toliko pro řešení otázky svolání valné hromady podle §22 odst. 1 zákona o myslivosti. V rozsahu ostatních námitek bylo dovolání nepřípustné z důvodů, které Nejvyšší soud řádně a srozumitelně vysvětlil (viz bod 4 výše). Stěžovatel ostatně ani nezpochybňuje, že u třech námitek (otázek) vůbec nevymezil předpoklady jejich přípustnosti. Jde-li o výklad §22 odst. 1 zákona o myslivosti provedený Nejvyšším soudem, stěžovatel neuvádí, v čem přesně jej považuje za ústavně nekonformní. Bez bližších argumentů pouze polemizuje se skutkovým zjištěním nalézacích soudů, podle nichž byl Ing. Miroslav Jiříček pouze členem výboru vedlejší účastnice, a nikoliv jejím místostarostou. Výkladu a použití §22 odst. 1 zákona o myslivosti Nejvyšším soudem není z ústavněprávního hlediska co vytknout. Nejvyšší soud provedl jeho systematický výklad a správně zohlednil rovněž jeho smysl a účel. I v této části je napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu náležitě odůvodněno a prosto vnitřních rozporů nebo projevů soudní svévole.
13. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu