ECLI:CZ:US:2022:4.US.1732.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1732/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Jiřiny Vervoort, zastoupené Mgr. Kamilem Fotrem, advokátem, sídlem Bystrá 2430/12, Praha 9 - Horní Počernice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2022 č. j. 23 Cdo 543/2022-161, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. září 2021 č. j. 22 Co 110/2021-119 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 16. února 2021 č. j. 14 C 114/2020-82, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a Nellie Albrecht, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to s tvrzením, že jím byl porušen čl. 1 odst. 1 Ústavy a základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") I. a II. výrokem v záhlaví uvedeného rozsudku zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala určení, že je spoluvlastnicí v těchto výrocích specifikovaných nemovitých věcí. Třetím výrokem okresní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Stěžovatelka se po vedlejší účastnici domáhala navrácení spoluvlastnických podílů z titulu odvolání daru pro nevděk. Okresní soud dospěl k závěru, že na věc je nutno použít §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění, nikoli zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), když darovací smlouva byla uzavřena před 31. 12. 2013, tedy za účinnosti předchozího občanského zákoníku, ač k namítanému chování vedlejší účastnice došlo až po 1. 1. 2014. K tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. 33 Cdo 2339/2019. Jelikož na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že chování vedlejší účastnice neporušovalo vůči stěžovatelce nebo členům její rodiny hrubě dobré mravy, žalobu zamítl.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve věci samé. Ve výroku o náhradě nákladů řízení změnil rozsudek okresního soudu tak, že stěžovatelka je vedlejší účastnici povinna zaplatit namísto 228 136,40 Kč toliko 189 631 Kč.
4. Stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud pro nepřípustnost. Nejvyšší soud shrnul zákonné náležitosti dovolání a podrobně vyložil §237 a §241a občanského soudního řádu. Především upozornil na nutnost označení příslušného předpokladu přípustnosti dovolání a rozhodnutí, od nichž se případně napadené rozhodnutí podle dovolatele odchyluje. Dále konstatoval, že v otázce určení rozhodného zákona je rozsudek krajského soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka především namítá, že napadená rozhodnutí porušují princip právní jistoty zejména tím, že soudy použily neplatný právní předpis; při posouzení naplnění podmínek pro odvolání daru pro nevděk obdarovaného měly postupovat podle předchozího, nikoli nyní platného občanského zákoníku. Podle stěžovatelky je pro určení rozhodného právního předpisu zásadní §3028 odst. 2, nikoli odst. 3 o. z., mimo jiné proto, že v posuzované věci jde o věcné právo. Dále stěžovatelka citovala z odborné literatury k §3028 o. z.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Nejvyšší soud v napadeném usnesení naznačuje, že stěžovatelčino dovolání není zcela bezvadné co do přesného vymezení předpokladů jeho přípustnosti ve vztahu k předestřeným právním otázkám, v nichž se měl krajský soud buď odchýlit od konstantní judikatury Nejvyššího soudu, nebo měly být posouzeny jinak, anebo jsou rozhodovány rozdílně. Stěžovatelka patrně tyto předpoklady důsledně nerozlišovala. Nejvyšší soud nicméně zásadní námitky stěžovatelky posoudil a dospěl k závěru, že přípustnost dovolání nezakládají. Výslovně neuzavřel, že by stěžovatelčino dovolání nesplňovalo povinné zákonné náležitosti, a pro vady by tak v dovolacím řízení nebylo možno pokračovat. Jelikož po obsahové stránce Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení, nepovažuje Ústavní soud ústavní stížnost proti rozsudkům okresního soudu a krajského soudu za nepřípustnou podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb.). Stěžovatelka tudíž vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Proto musí pečlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
9. Ústavní stížnost sestává z popisu řady skutečností, a neobsahuje téměř žádnou argumentaci. Stěžovatelka nepřímo polemizuje s názorem obecných soudů o tom, který právní předpis měl být v dané věci použit. Avšak při absenci argumentace z jí uvedených citací naopak plyne (a stěžovatelka tento závěr pochopitelně nečiní), že na věc měl být v souladu s §3028 odst. 3 o. z. (nikoli odst. 2) použit právě občanský zákoník z roku 1964. Stěžovatelčino tvrzení, že jde o věcné právo, je přitom vzhledem k poměrům založeným darovací smlouvou přinejmenším zavádějící. Stěžovatelka, která se domáhala určení vlastnického práva, má pravdu, že právní poměry týkající se věcných práv se obecně řídí §3028 odst. 2 o. z. Nicméně předpokladem úspěchu žaloby bylo v tomto případě účinné odvolání daru pro nevděk, a to jako následek porušení povinnosti obdarovaného, která ale vznikla na základě darovací smlouvy. Soudy tak v souladu s ústavním pořádkem postupovaly s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2339/2019. Stěžovatelka obecnou polemikou věcně nezpochybnila východiska napadených rozhodnutí, která jsou nadto zřejmá a řádně odůvodněná. Již proto nemohou napadená rozhodnutí porušovat její ústavně zaručená práva a svobody. Přísně vzato je jedinou stěžovatelčinou věcnou, avšak zjevně neopodstatněnou, námitkou mnohokrát opakované tvrzení, že soudy rozhodovaly podle "sedm let zrušeného a neplatného zákona". Ústavní stížnost po právní stránce nic dalšího věcného neobsahuje. Ústavní soud ve zbytku odkazuje na ústavně souladná odůvodnění napadených rozhodnutí.
10. Závěrem Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by se stěžovatelce zaručoval úspěch v řízení nebo dokonce právo na rozhodnutí podle jejích představ. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění řádného soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a ústavními principy. Sama okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže důvodnost ústavní stížnosti založit (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18).
11. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu