ECLI:CZ:US:2022:4.US.1744.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1744/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Radmily Malé, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2022 č. j. 30 Cdo 1358/2022-278 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2021 č. j. 16 Co 183/2020-240, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhala, aby byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit jí částku 200 000 Kč s příslušenstvím, coby zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení o určení vlastnictví k pozemkům, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 143/2014 (původně sp. zn. 15 C 354/2009). V průběhu řízení vedlejší účastnice uhradila stěžovatelce 30 000 Kč, stěžovatelka vzala částečně žalobu zpět a obvodní soud v této části řízení zastavil. Poté obvodní soud rozsudkem ze dne 18. 2. 2020 č. j. 26 C 93/2019-63 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce 66 000 Kč s příslušenstvím (I. výrok, doplněný usnesením téhož soudu ze dne 27. 4. 2020 č. j. 26 C 93/2019-89), žalobu o zaplacení částky 104 000 Kč s příslušenstvím zamítl (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok). V odůvodnění konstatoval, že posuzované řízení trvalo devět let, že délka řízení neodpovídala jeho složitosti a přiměřené zadostiučinění vyčíslil na 96 000 Kč.
3. Stěžovatelka napadla odvoláním III. výrok zmíněného rozsudku obvodního soudu a vedlejší účastnice podala odvolání proti I. a III. výroku tohoto rozsudku. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 30. 6. 2020 č. j. 16 Co 183/2020-130 (ve znění usnesení ze dne 4. 1. 2021 č. j. 16 Co 182/2020-197) potvrdil I. výrok rozsudku obvodního soudu co do částky 6 000 Kč a části příslušenství (I. výrok), v částce 60 000 Kč s příslušenstvím ho změnil tak, že se žaloba zamítá (II. výrok), a rozhodl o nákladech řízení (III. výrok). Za přiměřenou okolnostem případu považoval částku 36 000 Kč.
4. Ke stěžovatelčinu dovolání Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. 5. 2021 č. j. 30 Cdo 482/2021-226 (dále jen "rozsudek Nejvyššího soudu") zrušil II. a III. výrok zmíněného rozsudku městského soudu. Uvedl, že ke zrušení přistoupil zejména pro zvláštnost situace - stěžovatelka je jednou z mnoha účastníků posuzovaného řízení, kteří se následně domáhali zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jeho nepřiměřenou délkou. Proto je nutno důsledně dbát, aby se účastníkům dostalo přesvědčivého vysvětlení o jim přiznané částce zadostiučinění (na rozdíl od částek přiznaných jiným účastníkům).
5. Poté městský soud rozsudkem napadeným ústavní stížností potvrdil I. výrok rozsudku obvodního soudu v částce 12 000 Kč a části příslušenství (I. výrok), v částce 48 000 Kč s příslušenstvím ho změnil tak, že se žaloba zamítá (II. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (III. výrok). V průběhu odvolacího řízení účastníkům předestřel rozsudky městského soudu, na něž stěžovatelka poukázala jako na srovnatelné, a jejichž předmětem byl nárok na poskytnutí zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky téhož posuzovaného řízení. Připustil, že městský soud rozhodoval ve věcech různých žalobců různě a že každý ze senátů aplikoval jiná kritéria stanovená v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). To bylo způsobeno jednak tím, že při posouzení imateriální újmy jde o kategorii objektivně jen obtížně zjistitelnou a zcela jistě nespočítatelnou, jednak tím, že týž právní zástupce žalobců podal za každého poškozeného samostatnou žalobu a o odvolání rozhodovaly odlišné senáty. Odlišný postup tedy mohl být vyloučen podáním společné žaloby. Po provedené korekci podle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. dospěl soud k částce zadostiučinění 48 000 Kč, kterou považoval za přiměřenou všem individuálním okolnostem daného případu; zohlednil, že vedlejší účastnice stěžovatelce v průběhu řízení zaplatila 30 000 Kč a pravomocně bylo stěžovatelce přiznáno 6 000 Kč. Městský soud uvedl, že se nijak zásadně neodchýlil od stěžovatelkou předkládaných rozsudků a nepovažuje tento rozsudek za rozporný s §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."). Dodal, že rozdílná výše odškodnění je dána tím, že obvodní soud přihlédl v této věci i k dalším okolnostem průtažného řízení, ke kterým ostatní odvolací senáty nepřihlížely a které považoval pro posouzení věci za rozhodné, a nijak zásadně se neodchýlil ani od procesní úpravy základní částky z hlediska jednotlivých kritérií zákona.
6. Stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením pro nepřípustnost. Nejvyšší soud mimo jiné konstatoval, že rozsudek městského soudu není v otázce předvídatelnosti rozhodování podle §13 o. z. v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ani stěžovatelkou odkazovanou judikaturou Ústavního soudu. Městský soud zcela respektoval závazný právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu. V rozsahu námitky o porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv trpělo dovolání vadami, pro něž nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat, neboť stěžovatelka nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání. Stěžovatelka v tomto ohledu neoznačila žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu, s nimiž by měl být rozsudek městského soudu v rozporu.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka tvrdí, že "její kauza je o flagrantním porušování principu předvídatelnosti rozhodnutí/právní jistoty, kdy o zcela totožných kauzách různých účastníků řízení je rozhodováno zcela opačným způsobem". Dále stěžovatelka s odvoláním na údajný nejednotný výklad §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), který lze údajně dokumentovat i na rozhodování Ústavního soudu, tvrdí, že Nejvyšší soud případy, jejichž předmětem je plnění nepřevyšující 50 000 Kč jednou odmítne pro nepřípustnost, jindy projedná meritorně.
8. Dále stěžovatelka uvádí, že totožný nárok uplatňuje cca 20 účastníků původního řízení, kteří jsou zastoupeni stejným advokátem. Těmto účastníkům "začaly být v rámci domluvy soudců" obvodního soudu s ohledem na již některá pravomocná rozhodnutí městského soudu přiznávány částky odškodnění cca 75 000 Kč, stejně staré jiné poškozené byl přiznán nárok cca 90 000 Kč. Namítá, že městský soud nesjednotil svůj náhled na věc a začal rozhodovat o totožných nárocích rozdílně, přičemž největším prozatímním extrémem je rozhodnutí v její věci. Posléze stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že jiná stěžovatelka (Marcela Dostálová), jejíž nárok je totožný s jejím nárokem, pokračovala v uplatňování svého práva u Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), přičemž ESLP navrhuje "v rámci smíru poskytnout poškozené [...] celkovou kompenzaci ve výši cca Kč 160 tis. na jistině". Stěžovatelka také upozorňuje na rozhodnutí o nároku další poškozené, paní Yvetty Hendrichové, která je pouze o dva roky starší než stěžovatelka a které byla přiznána "na jistině" částka 89 600 Kč. Porušení právní jistoty považuje za patrné i z rozhodování o jiných poškozených, u nichž není presumován zvýšený význam pro účastníka, neboť jde o osoby ve věku do 75 let.
9. Také rozhodnutí městského soudu o náhradě nákladů řízení podle stěžovatelky porušuje její základní práva; má jít o rozhodnutí překvapivé a v rozporu s právní jistotou. Považuje za vhodné analogické uplatnění judikatury týkající se použití §150 o. s. ř., a vytvořit tak postiženému účastníkovi řízení právo na vyjádření k postupu soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Proto musí pečlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
12. Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech bagatelních věcí, u nichž procesněprávní úprava nepřipouští odvolání, resp. dovolání, tedy ve věcech jako je věc i nyní Ústavním soudem posuzovaná, je už z jejich podstaty - s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena [viz např. usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421) a další]. Za takové extrémní rozhodnutí podle Ústavního soudu napadená rozhodnutí považovat nelze.
13. V prvé řadě nutno upozornit, že rozsudek městského soudu byl již Ústavním soudem přezkoumán. Ústavní stížnost byla v dané věci odmítnuta usnesením ze dne 26. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3062/21 (dostupným z https://nalus.usoud.cz). Při podání předchozí ústavní stížnosti však nebylo z úřední činnosti Ústavního soudu ani jiných informací zjistitelné, že bylo dovolání podáno. Nadto vzhledem k následnému procesnímu vývoji nemohlo být zcela zřejmé, jak Nejvyšší soud rozhodne. Ke vztahu řízení o nynější ústavní stížnosti se skončeným řízením sp. zn. IV. ÚS 3062/21 (která neprobíhala souběžně) dodává Ústavní soud následující.
14. Ústavní stížnost v nynější věci shledal Ústavní soud přípustnou (viz bod 8), přestože vzhledem k žalované částce (48 000 Kč) nebylo proti rozsudku městského soudu dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jak stěžovatelka připomíná, Nejvyšší soud dovolání neodmítl proto, že by je zákon vylučoval, nýbrž částečně pro nepřípustnost závisející na jeho uvážení (viz výše bod 6). Z tohoto samotného postupu však porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv dovozovat nelze. Ačkoli Nejvyšší soud tento svůj postup blíže neodůvodnil, stěžovatelka přehlíží, že jí bylo městským soudem dáno poučení o možnosti podat proti rozsudku dovolání. V takovém případě Ústavní soud opakovaně judikoval, že má účastník řízení v případě nesprávného poučení právo daný opravný prostředek podat.
15. Opodstatněnost námitek proti rozsudku městského soudu Ústavní soud již posuzoval v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3062/21, na jehož závěry v celém rozsahu odkazuje. V něm bylo přehledně a srozumitelně odůvodněno, proč rozhodnutím městského soudu nebyla porušena stěžovatelčina ústavně zaručená práva. Ústavní soud neshledal důvod se od svého dříve vysloveného názoru odchýlit. Dále se tedy Ústavní soud zabývá jen námitkami, které lze přiměřeně vztáhnout i vůči usnesení Nejvyššího soudu.
16. Jak je patrné z opakovaně zmíněného usnesení Ústavního soudu ve stěžovatelčině věci, jakož i z rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 482/2021-226, rozsudek městského soudu ani předchozí rozhodnutí nepředstavují exces, jenž by vyžadoval zrušující zásah Ústavního soudu. Nadto stěžovatelka v podstatné části námitek neoznačila předpoklad(y) přípustnosti dovolání. Jelikož stěžovatelka napadla rozhodnutí v tzv. bagatelní věci, které - patrně v důsledku poučení městského soudu - Nejvyšší soud projednal (avšak nikoli meritorně, jak se stěžovatelka domnívá) - neshledává Ústavní soud v neuvedení předpokladů přípustnosti dovolání vadu, v jejímž důsledku by byla ústavní stížnost v příslušném rozsahu nepřípustná podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), a to pro nevyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva. Na druhou stranu jestliže Nejvyšší soud své rozhodnutí řádně odůvodnil, a stěžovatelka tento závěr nenapadá, je i v tomto rozsahu ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. Nejvyšší soud srozumitelně vyložil, že dovolání neobsahovalo povinné zákonné náležitosti, pročež nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat. Stejně tak Nejvyšší soud dostatečně, srozumitelně a s odkazy na přiléhavou judikaturu vysvětlil, proč nelze považovat rozsudek městského soudu za překvapivý (zejména str. 2 odůvodnění napadeného usnesení). Ústavní soud připomíná, že ve zbytku byla opodstatněnost ústavní stížnosti posouzena v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3062/21.
17. Závěrem Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by se stěžovatelce zaručoval úspěch v řízení nebo dokonce právo na rozhodnutí podle jejích představ. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění řádného soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a ústavními principy. Sama okolnost, že stěžovatelka se závěry či právními názory soudů nesouhlasí, nemůže důvodnost ústavní stížnosti založit (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18).
18. Ústavní soud neshledal, že byla napadenými rozhodnutí porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu